Smutný osud.*)

Smutný osud.*)
Laskaví posluchači! – Ne abyste čekali, Že jsem si dnes naštemoval, Bych Vám skočnou prozpěvoval, A Vy jste se chechtali. Harfa má jest rozželena, Smutnou strunou potažena, Nebudeť dnes o trapulce, Ani o Milkovi znít; Avšak strašněšumným hlasem, Přehlubokým sem tam basem Na výstrahu bude výt! ——— *) Báseň tato psána byla roku 1826, a sice za tou příčinou, za kterou všecky směšné básně páně Klicperovy: aby se totiž u společnosti a na takových místech přednášely, kde se mnozí nepřátelé a – rozumí se samo sebou – neznatelé jazyka mateřského takovýmito prostozvučnými zpěvy polektati musili, aby české spisy poslouchali, a žeby nesrozumitelné byly, vytýkati přestali. Nakladatel. 52 Vy pak, jenž jsouc u hospody, Musíte tam vraziti, Ani zbouřenými brody, Ani mečem, ani bleskem Nedáte se strašiti: K Vám já z hlubokosti volám, Bohaprázní hříšníci, Přenešťastní smolíci! Darmo tatík Homér zpívá, Kterak statný Laertovič, Slyše svodné ochechule, Boje se své slabé vůle, O své duše spásu dbal, Přikovat se k lodi dal. Vy, když hospodská vás láká, Jak čarovná kvočna kdáká, Uši sobě nezacpete Voskem aneb kabátem, Nohy, ruce nesvážete Ani bídným špagátem! Co jest platno, prozřetelnost Že vás hlasem divotvorným Napomíná, varuje? 53 Houserům že, slípkám, kočkám, Ba i tichým vlašťovičkám Jazyk lidský daruje? Když jste hluší, když jste slepí, Když, stojíce nad propastí, Aneb u ďasovy pasti, Sami si, jak cukababa, Sdrhujete sluch i zrak, A tak do klína své zkáze Uvrhujete se s hráze, Co můj bídák, slyšte jak! Byltě mlynář, jménem Pitka, Nedaleko od Rokytka, Mladým ještě nad Labem. Měltě mlejn a velkou pílu, A v trávníkukravníku nad žlabem Bučelo mu celé stádo, Jenž na horách velmi rádo S zvonkem zvučným kolem krku Toulává se po stráni A tuční se z kořání. Nabral mnoho měřičného, 54 Z klád i víc, než krajiny, Nezbylo však z toho všeho; Anto týdně jsa na cestě, Ve obchodu plném městě Přidružil se rád a druhům Dával mastné hostiny. Co za týden nashromáždil, Žito, ječmen, prkna, latě, A co zklidil na svém mlatě, Vše to do města vez’ na trh A utopil v sklenici; Domů, zrána o klekání, Z toho všeho požehnání Přines’Přines’ – notnou opici. Blaze tomu dudákovi, Húslaři a kobzákovi, Pitku jenž rozveselil: Za hodinku, co mu dudal, Koreček mu do kapsy dal, Druhý do krku mu vlil. Z toho, milí posluchači! Suďte, jak byl rád viděn, 55 Jak byl od všech břichopáskůbřichopásků, Všech otrockých cizohlásků, Ponocných a jiných drábů, Nočních výrů a jestřábů Vážen, milován a ctěn! Hospodskému byl pan Pitka Ze všech nejvonnější kytka, Tučná kráva s lalochem; Pročež také z povinnosti Sháněl hudbu, zval mu hosti, Přivítal ho sladkým slovem, Zacházel co s drahým kovem – Byltě stříbrná mu báň! – A, by nové mu šibřinky Připravil a potěšení, Bylby, když se ďas tam žení, Vlezl na pekelnou stráň. Vesel musil Pitka býti, Mělo-li mu chutnat pití, Měl-li pohřbít celý trh; Sice všecko opovrh’ A šel holdem po městečku, 56 Škádlil žida, tu děvečku, A prováděl žerty, šprýmy; A však za každé šibalství, Ježto ztropil s židem, s klukem, Házel groše do povětří, A tak chodil v bílý den, Jako kejklířův buben, S celým uličníků plukem. Jednou, v zelený to čtvrtek – Ve čtvrtek býval trh v městě – Zas byl na té hříšné cestě; Leč bylo vše na modlení, Prázno bylo v hostinci, Toliko že unaveni Seděli a zamračeni, A to každý v jiném koutě, Pocestní dva cizinci. Pitku mrzelo to ticho; A vyjít si na ulici? Kdo mu za to, že ho drábi – Ačto jeho otrokové – Neuklidí do šatlavy, 57 Kdyby dle své zvyklé hlavy Sved’ nějakou chumelici? – I promluviv s pocestnými, Avšak s každým v tichosti, U večerní temnosti – K jednomu si na to přised’. V temnosti že? – slyším volat, To vám, pane, nevěříme; Hospodský by – vždyť to víme – Lalochatého tak hosta Nechal po tmě stát a sedět? Umělť on ho lépe hledět. Byťby arciskrbec byl, Panu Pitkovi to k vůli Bylby místo jedné svíčky, Třebas byly voskové Aneb srnčílojové, Celou libru rozsvítil! Račtež, vážní posluchači! Milostivě prominouti, A na to se ohlédnouti, Že jsme v městě Rokytku, 58 Tam, kde žije přísná kázeň, Stará, chvalitebná bázeň; Tam, kde v týden velkonoční Piják musí doma pít, Jestli se chce ochmelit; Tam, kde v pohostinském domě, Lečby se to stalo po tmě, Opičky k dostání není, Ani, což jest velmi mnoho, Ani pro pana Pitku! Sedl tedy, jak jsem pravil, K pocestnému do kouta. „Povězte mně – ptá se šepce – Toho šilhavého slepce Tamto, toho mrzouta, Čím pak jste ho asi ranil? Pomlouval vás a vám spílal, Jakbyste s ním rozpor míval; Cosi o bitvě tam žvanil. Toby nabral, ten zlostník! Sám vám já ho z cesty zklidím, 59 Neboť z vašich mravů vidím, Že jste tichý pocestník.“ Tak když muže mrzutého Síměm sváru podělil, Na protějším jizby konci – Vešliť právě čtyří honci, Jenžto semtam přecházeli – K druhému se přivtělil. „Přisámbůh!“ promluví k němu, Jaký„Jaký jest to zákeřník, Tento tam váš soucestník! Hoří, prská jako smola, Zlořečil vám, vaším dětem, By chodily s mošnou světem, A co více zlotné kletby! Konečně pak pravil zhola, Že mu nelze dolehnouti, Pokud vám krk nezakroutí; Avšak vaz váš není brk. Kdyby medle na to došlo, Jsem s to, zastat nevinného; A když přijde do živého, Nasadím svůj vlastní krk.“ 60 Tak do duše obou mužů Vmetal jiskru rozbroje, A rarášek hotově Krmil ji a rozdechoval, On, jenž dřív byl zpozoroval, Že tito dva koňařové V nedaleké vesnici Dozráli mu k různici. Jak když blízko masných krámů, An jdou mimo honáci, Uzří se dva statní psové, Tlamatí to hafáci, Pocestný a domácí: Povyskočí a se shrbí, Vyšklebují na se zuby, Vrčí, střílí žžavým okem, Blížíce se lestným krokem, Už tu, jak dvě líté saně, Vrazí na se a se sepnou, Nejprv pazourem se tepnou, A pak hryžou zubů pilou, Až přiběhnuv řezník na ně, Bije do nich ježkem, žilou: 61 Tak se ti dva koňařové, Zařvouc’ na se, do se dali. Honci, chtíc je roztrhnouti, Mezi ně se vmíchali; Hospodský se přivalí, A že u velké temnosti Mnohý ve své nevinnosti Pronikavou ránu dostal: Vespolek se servali. Pekelnýtě stal se křik! Na ulici pak povyk Přivolal s biřicem dráby,dráby – Celou v městě posádku,posádku – S nimi přihnaly se báby, Lajíce a zlořečíce, Až jim plíce hvízdaly. „Nuž, a co se pak stalo?“ Snadnoť jest si pomysliti, Že, an právo v to vkročilo, Celé to bezbožné pásmo V šatlavě nocovalo. „Mlynář také?“ – Nikoli. 62 Potutelný štváč, pan Pitka, Když se nejhůř dělo v městě, Kráčel již po dobré cestě, Ponejprv to před půlnocí, S zdravou kůží od Rokytka. „Avšak, což tu nižádného Nebylo v tom okolí, Jenžby slovem, neboli Příkladem svým, chvály hodným, Káral Pitku nemravného?“ – Na příklady hrubě nedbal, Leč jestli byl zpozoroval, Že jest někdo ještě větší Marnotratník, hubomok, Za tím běžel skok co skok. Na slova pak? dobré hvězdy! Těch on dostal putnu vezdy, Kdykoli se domů vrátil A s ním přišla opice. Čekala tu naň pečenka, Neboť jeho choť Kačenka Hodný, zlatý zoubek měla, 63 A tímto mu slova pěla Špičatá, jak jehlice. Šindelář pak, soused jeho, Nešetřil též slova svého, Nakáral se ho dosti; Ten ze samé brindaniny Byl již dostal souchotiny, A mluvil z zkušenosti. Tenť mu dal slov na šlaky! A co víc! By v svatém míru Obrátil se v pravou víru, Jevily se zázraky! Když tak z jitra ochmelený Blíže mlejna vrávoral, Zdaleka naň: „Opilí jdou!“ Kohout jeho kokrhal. Mumlaje rejdoval dále. Tu z hnojiska vedle skály, Husy dřímajíc’ kde stály, S krkem k nebi vytýčeným: „Kej na něj! kej na něj!“ Vladař houser zakejhal, Až se ohlas rozléhal. 64 „Počkej, já ti zakejhám!“ Dí sám k sobě u mlejnice; Avšak s hůry vlašťovice: „Kolik korců jsme propili? Kolik korců jsme propili?“ Z hnízda na něj šveholila, A jeho tak vyplísnila. Když pak s velkým násilím, Jak se děje opilým, Vekradl se do světnice, Kačenčiny do ložnice, Nohu nohou boty smekl, Oděv kus po kusu svlékl, A na lůžko v tichosti Složil podvodné kosti: Tu se kocour k němu vinul, Jako hádě k uchu přilnul, A vousem ho polektaje: „Mrháš! mrháš! mrháš!“ šeptal, Až ho Pitka dolů zmetal. Každý, kdo v svých prsou krytu Mravného má ještě citu, 65 Bylby tímto varováním, Tímto čárným zaklínáním Zachvěl se a polepšil. „Nuž, a Pitka?“ – Ten se, bohužel, Divy těmi pohoršil. Houser, kohout, všecky kočky – Ač tu myší měly skočky – V krátkém čase zcepeněly. Ba i ubohým vlašťovkám, Těm domácím dobrodružkám, Nejprv vejce, mladé pobil, Na to hnízdo bidlem rozbil, Takže jinam zaletěly. Sám pak v krátkém čase na to, Když byl ženu dost posoužil, Marnostem se dost nasloužil: Též dohejřil, též dopil, Převáživ se, ve opilství Mrákotě se utopil. – „Utopil? toť jistě v mlejně, Pod stavidlem? pod kolem?“ Nikolivěk! Tím polem Bylaby smrt k milování; 66 Skončil on v svém povolání, Totiž v kalužině. „Přejem mu to teplé lůžko. Sami pak jsme rádi tomu, Že již můžeme jít domů, Že Pitka již nežije, A že jednou přišel konec Dlouhé té historie.“ – Prosím, ještě nevstávejte, Chvílenku tu posečkejte, Trpěliví co potud; Vždyť jsem slíbil v názvu zpředu, Že Vám kloub po kloubu svedu Celý Pitkův zlý osud. – V živobytí on si výskal, Každodenně rozkoš získal, Až na lázeň ve smrti; Kdo však opici má v týle, Ducha z soudku v každé žíle, A to hlavu v teplé louži, 67 Toho smrt tak neškrtí; Než ale jak po smrti? Hned jak z těla zalknutého, Z obydlí to nečistého, Vyváz’ Pitkův nadchlý duch,duch – Šeltě z něho vinní puch.puch – Tu si ho hned obskočili Výr a jestřáb klikatý, Orel, sokol, sup a káně, Levhard, vlk a lítá saně; Byliť jsou to též duchové S přeostrými pařáty. Ti ho semtam strkajíce, Aby se jim neskácel – Nebť se ještě potácel – Drápajíc’ a kousajíce Vedli, čili vlastně drali Ve klín země na svou věčnost, Totiž na zelenou louku. Tamtě bylo všeho hojnost, Neboť krásně prokvětalém, Ani velkém, ani malém, 68 Všehoplodném na palouku K oblakům tu zlatým čněla Hora velká z perníku; Po té pak se na temeně Z jakéhosi kotlíku Na vše strany vyvržených Koulelo již uvařených, Kořeněných, osolených Množství velkých knedlíků. Pod horou pak v pravo, v levo Byly utěšené žleby. Jedním, povlovňounkým proudem, Právě jak v hanáckém nebi, Roztopené máslo teklo, Kam se něco knedlí smeklo. Druhým žlebem, též potokem, Tichým, nepatrným krokem, Plynul přeslaďounký med, Do něho pak jinou stranou, Perníkem již obalenou Tvář svou sličnou knedlík sved’. Tutě bylo na vybrání, Jak který duch dle své chuti 69 K večeři, či na snídaní, Mastné, čili sladké jed’. Nápoje tu též dost bylo; Neboť z pramenů se lilo Mléko sladké, nezbírané, Tu zas víno nezkřesané, Že je nedá Tokajník Ani slavný náš Melník. Mimo to v obojím žlebu Stály stromy, keřinky, S nich pak k ustům skláněly se Broskve, třešně, muškatelky, Hojnost svatojanských chlebů, Mandle, fíky, rozinky! – „Toť se Pitka dobře měl! Jistě že se od knedlíků, Od podzemského Melníku Nikdy nikam nepoděl?“ – Měl se, chuďas! – Ovšem že si Huba jeho, žaloudek Moh’ udělat tučné plesy, Kdy se jemu líbilo; 70 Než, to málokdy bylo! Lehko se to řekne: jísti, Vínem, mlékem, medem břísti; Avšak medle, nesme to, Když nás drží za trubice, Za srdce a obě plíce Jestřábovo klepeto! Tentýž dravec a s ním káně Mlynáře si každodenně Ležícího obkročili. Rozervali prsa, tělo, Žrali, pokud se jim chtělo, Plýtvajíc v tom hrabali; A když dost ho pomučili, Oddechu mu zas dali. Než, co za noc zpožírali, To dnem opět nabylo, A tak každou noční dobu Měli katové dost zobu, Nová játra, nové ledví Novým bolům sloužilo. „Jak to dlouho trvalo?“ – Ach, nechci to počítati! 71 Za housera dvadcet let, Za kocoura dvě stě pět, Za kohouta sto a kolik, Za vlašťovky stokrát tolik – Mozek trne v počítání – Buď Pitkovi smilování! – Nyní sám již ohlašuji, Že jsem pro dnes dozpíval; Jen že ještě se strachuji, By mne někdo netýral, Že, kde zelené jsou louky, Z perníku a z másla, z mouky, Zvěři dávám kvasy strojit. A k tomu i lahůdky. – Skutečněli tak se ptáte? – Aj, vždyť pak s to rozum máte, Že, kdo knedlíky dal ptákům, Přistvoří k jejich zobákům Hanácké i žaludky! 72 Opravy.
Strana řádek má státi: 4 7 bravých 25 1 Dostoupiv 28 13 Alcid 28 17 Krakonoš 29 1 rozevzdechu 30 1 ať jsi –? 38 14 lehne – 38 15 nehne – 44 9 v hrobě hnít, 44 14 hraje 45 7 ji vehnal 45 20 Sáhou netřeba papíru 54 16 v kravníku 55 14 Přines’ – 56 1 břichopásků, 62 12 a 13 stůj: dráby – posádku – 68 5 a 6 stůj: duch – puch –
E: lk + lp; 2002 [73]