Šest a dvadcet.

Václav Kliment Klicpera

Šest a dvadcet.
Jednou v létě, v neděli, A to zrána v devět hodin, K panu zprávci do Semenin Přilítla v kobrheli Paní Běta. Moudrá žena, Od sousedek vůkol ctěna; Jen že někdy, za řečí, Džbán jí uváz’ v náručí. „Urozený pane náš!“ Mluví k zprávci v pokornosti, „Pomozte mi z nesvornosti; Neb můj muž, ten kaviáš, Sužuje mne každou dobu, Za vlasy mne táhne k hrobu. Že tu s vámi rozmlouvám, Dělá, že se vyhnout znám, A jsem s to, se postavit. Sice bych již chromá byla, Neb dokonce v hrobě hnila, Tak mne muž můj umí ctít! Já jsem stálá, dlouho mlčím, Někdy div se nerozskočím; 42 Když však počne příliš hřmít, Pak dám bleskům notně bít.“ Zprávce, mírný, tichý pán, Nerad maje nesvornosti, Ptá se vlídně, beze zlosti, (Jiný bylby rozhněván) Co se stalo? rád-li pije? Neboli ji často bije? Čili její spanilosti Nechce k stáru chválit dosti? „Piják není, chraniž Bůh, Té neplechy do něj není, Leč se v pivě příliš pění Ječmínkový silný duch. Ostatně – já více piji, Ač nestřídmost nemiluji – Nanejvejš, to v parný den, Pět mázečků beze pěn. Bije-li mne? Nikoli! Toby pykal zle a hořce! On je dobrý, jako ovce, Pokojný a srovnalý. Kromě jednou. To si přijel, 43 Jakby satan na lov vyjel; Všecky hříchy v zlosti sčet’. To měl ale příčinu! Tehdáž jsem mu i s pačesy – Neboť se mi toulal kdesi – Protřásala slezinu; Také odnes na památku V tváři as šest kolovrátků, Že, až bude v hrobě sníthnít, Ještě bude známku mít!“ – „„Jakých tedy ztropil psot?““ Ptá se zprávce. – „Ach, můj světe! Což sám na to nepřijdete? HrajeHraje jako o život!“ „„Na housle snad?““ – „Mnohem hůře!“ „„V kuželičky?““ – „Dobré kuře! Jen se chraniž spolků zlých; V kuželky hrát není hřích, V kuželky hra má být zdravá, Nezabolí po ní hlava, A když devět udělá, Stavěč: „juchu!“ vyvolá; Samu mne to v srdci těší. 44 Potom bych mu také přála, Někdy bych i spolu hrála, Kdyby – jak pak tomu Češi Říkají jen? – na zeleném Stole, suknem potaženém, Koulí tloukl o kuličku, By ji vrhnulvehnal do pytlíčku – A! mangáry! to je čest! Též i zdravé, rovná tělo, Jakby po niti jít mělo, Nebo je měl vítr nést; A co víc? můj muž jest krejčí; Toby v tom byl sup, a vír, By časem co inžinýr Před paní i dívkou nestál. Oko se u té hry bystří, Vycvičuje, až se zmistří; Pak třeba jen opodál Státi, když má bráti míru Sáhou, netřeba papíru Hezké ženy obtáčet, Se všech stran je obkráčet. Ale ne, jen v karty hrát – 45 A to sice šest a dvadcet! V půl noci se k ženě vracet, Vejdělek jí z truhly brát! Šest a dvadcet! Já se zblázním, Tak-li mu ji nevyprázním, Že si z dvadcíti a šest Nanejvejš dá cvika splést. A jak je v tom zahrabán! Když si jednou k šístce sedne – Mohu umřít, on se nehne; Moje rozkoš jest pak džbán. Cihlička se může rozlít, Na kaši se v uhlí rozhřít, Nevěsta být bez sukně – To ho ani neťukne! Mluviti co do rána! – Někdy sem se krásou skvěla, Takže jsem dvě léta měla Za milého hulána. Ten mi z pouhé upřímnosti Daroval až do věčnosti Na památku, pro radost, Obraz svůj, jak žil a rost’. 46 Teď vám povím pěkný žert: Rámeček jsem na něj sbila, Fábory ho ozdobila; Ondyno – co nechtěl čert? Vrátím já se z pouti domů, Zarazím se – u sta hromů! Rozkoš má jest vytržena, V rámečku pak zastrčena Zpropadená špádská duška! Stála jsem, jak planá hruška. Místo jedné šavle dvě! Dvě, a ještě k tomu na kříž, Jakby řekl: „Nepřistup blíž, Ďáble v ženské postavě!“ Já se tomu, pane, věřte, Podnes divím, že jsem ještě Muži za tu špádskou mříž Nezlomila vaz i kříž!“ „„Milá paní krejčice,““ Zprávce dí, kterýžto právě Špádskou dušku též měl v slávě; „„Proč děláte různice? Mezi všemi hrami v světě – 47 Za to stojím paní Bětě, Ač jich známe mnoho set – Není přes šestadvadcet! Ku příkladu, co jest cvik? Rozum dlouhou chvílí zívá, Až konečně nahlas dřímá, Nezvučíli hráčů křik; A nemáli trumfa touše, Který všecko jiné zkouše – Může o sto zlatých jít – Však jsem spodkem notně bit. Nebo vezmem mariáš, Který rády ženské hrají, Než se za své muže vdají – Tak říkává hrabě náš. Neníli tu všecko stejně, Jako v každém labském mlejně? Kdo chce dobře, šťastně mlít, Musí stárka podmydlit. Co je stárek ve mlejně, To je shorek v mariáši; Nic vám rozum nevynáší, Tento-li vře nevlídně. 48 Král sám jako baba stojí, S žezlem desítky se bojí. Kdo chce prospěch ulovit, Musí s shorkem bratr být. A tak bych vám vypočet’ Na sta her, jenž povídají, V dalekém že hráčů kraji Není přes šest a dvadcet. Ramšl, Vojta, Půldvanácte – Leč jest vždycky jedenácte – Ba i veleslavný whist Má jen jednoduchý list. To si chválím šestici; Hned jak se mi karta míchá, Na soka se dívám zticha, Hledám k toušům petlici. Obtěžkám a sejmu vážně, Na líc se hned dívám snažně – Špádská sedma? nebo kluk? Důkaz, že jsem dobře ťuk’! Teď to slavně rozložím; V tváři mi, co mám, lze čísti; Vidímli tři touše kvísti, 49 Hnedky celý zahořím; Figuru-li mám, pak lovím, Vždycky ji však neopovím, Neboť známý kaval v kartě Vždy jest na ztracené vartě. Teď si v duchu povážím, Že mám v ruce celé vojsko, Jako vůdci jest mi ouzko, Všecko pětkrát převážím. Srovnám špády zase k špádům, Denáry zlášť, kopí k kopům. A když všecko rozvodím, V bázni Boží vyhodím. – Malé špády hraje sok –? Ještě jednou? – jest tam duška! Ha, ta dojde klukem lůžka, Nehne se mi ani krok! Já jdu pro ni – vážná bulka! Vlas mi stojí jako hůlka. Jenom ať jsem nepředal, Sic jsem sám si výhru vzal! – Hola! to jest baštonů – Layer devět loket dlouhý! 50 Bulka kulhá vedle strouhy; Spadneli tam, utonu! – Ještě jednou? – kopy –? – kopy! Ha! kéž dopídím se stopy – Vítězství! je šestadvadcet! Tam jest jenom pětadvadcet. – Hleďtež – no? – co? – do pekla!““ Zprávcovo tu vidí zření, Že tady již Běty není, Že mu zlostí utekla. (k posluchačům)
Jen když Vy jste neutekli, Třebas v duchu k sobě řekli, Že si šest a dvadcet chválím, Protože se sám v ní válím. 51

Básně v knize Deklamovánky: