Ženské srdce.

Ženské srdce.
Dřív než počnu vypravovat, Roztomilé ženušky, Děvčátka a paničky! – Musíte mi ruku podat, Že, cokoli řeknu Vám, Žádnou tím nerozhněvám! Svolujete? – Slovo s to! Teď Vám povím, co jest to, Proč k Vám plným tryskem běžím, Kam nabitou flintou měřím! – Já jsem ženich z Kolína; Mám svůj domek, sad a pole, [3] Vždycky něco ve stodole. Otec můj – byl ferina, Moudrá celá rodina! I – kdo tím se může chlubit, Ten se může v světě zubit, Ten dostane holek dost! Teď je málo pravýchbravých hochů, A kdo jest jen k světu trochu, Ten je všudy vzácný host! Tak i já vždy mysliv sobě, Hodně sem si vybíral; Prohlíd’ sem si mnohé robě, Až – po sedmileté době Jednu sem přec vyzíral. Ta se mi tak býti zdála Podle mé kapitoly: Ani velká, ani malá, Pracovitá, ve všem stálá; Něco v kapse, něco v hlavě, Nejctnostnější v celém bravě; Tu – myslím – když povolí, Prokop sobě vyvolí. – 4 Povolila! já byl v ráji! Než – tu sem se sešel v háji S dvěma svýma známýma; Ti mi nevěstu mou chválí, Že jí není z blízka, z vzdálí, Ale – že je ošklivá! Ošklivá! jen pomyslete! Myslil sem, že zkamením! Totě nectnost u děvčete, Jako nohy u hříběte Každá s jiným znamením! Bezpochyby že se ptáte, Jak sem na to nepřišel. Vidělť sem ji – tisíckráte! Ale vždyť s to rozum máte – Každá se z vás muži líbí, A ač máte mnohé chyby, On je jenom nenašel! Každý myslí, že má pěknou, A jeli mu lhostejno, Co si o ní lidé řeknou, Je mu v domě blaženo. – 5 Ale já na pověst držím, Divný mám žaloudeček! Pilně se na to ohlížím, Co sousedův zvoneček O mně a mé domácnosti Pokoutně i v veřejnosti Vyzvání a rozhlašuje. A já slyšet, choť an sluje Mezi lidmi ošklivá? Toťbych raděj mák přebíral, Než bych ucho své tak tejral, Byťby byla slonová! – Ale komu postěžovat? Chtěl sem se přec poděkovat Milku, tomu štířeti: Že tak dlouho na mne cílil, A přec se tak notně zmýlil, Že mne připřáh’ k vrabčeti! I zdvihnu se a jdu k němu, Tak jak sem byl rozhorlen; Slyším ale, že je v sněmu, A – že je dnes rozezlen. 6 Byl tam u něj advokát, Ten má hájit jeho právo; Víte v čem? Povím Vám rád! – Všecko v světě má svůj řád. Milek – co je slunce zdrávo – K myslivcům se počítá. Tu si jakýs střelec spíská, Proti Milku v sněmu bříská, A jej z cechu vymítá; Totě křivda očitá! – Zvláště proto burácí, Že prý Milek na lid cílí, Ba že bez prachu jen střílí, Pokradmu, jak pytláci! – Konečně mne pustí k sobě, Ptá se, co mu přináším? Já ale v své prchlé zlobě Dím, co za křivdu snáším: Že sem sedm roků čekal, po milostné dívce těkal, A že jsem teď ošizen! 7 Že mne k této neměl tkanit, Že mne pro jinou moh’ ranit, Že jsem na to rozmrzen! On se na mne podívá Ohnivýma očima, A ty na mne – ač malý – Jako Žižka vyvalí! Pozná mne. Jde ke stolu. Do jakés tam skříně sáhne, Z ní pak s rychlostí vytáhne Jakous velkou postylu. Tam se hrabe, zarazí – Měl tam také obrazy – Jeden vezme, ke mně přijde – Já řku: co pak z toho vyjde? – On se mne tu zhurta ptá: „Jest-li pak to dívka tvá?“ Je! – „A co jí schází medle? Není rostlá jako jedle? – Že je trošku ošklivá –!“ Však to, že je ošklivá! – „Ošklivá! O pošetilci!“ 8 Tu si na mne napřáhl; To ste měli, lidičky, Vidět jeho ručičky! – „Vás abych vždy na petlici K blaženosti přitáhl! Kdo zná ženské, ty – či já? Jeli zevnitř ošklivá, Je vnitř aksamitová, Neb každá dvě strany má. Drsnatiny, rozmoliny A rozličné neroviny U každé se nachází; Tvář a srdce jsou ta místa, Kam je tvorce dozajista Dle své vůle nasází. Mluv, kde bys je raděj měl? Zajisté, že zevnitř, v tváři, Byťby dala menší záři – Kdybys tomu rozuměl! Věř, která má v tváři růže, Ta má srdce kožené, Ba někdy iželezné; Rci medle, kde tvrdá kůže, 9 Co dobrého růsti může, Jaká outlost, jaký cit? Nevrlost a zatvrzelost, Nestálost a rozkyselost Mají tam svůj věčný byt. Která ale pro ty vady, Pro tu tížnou svalinu Ve tvářích má jisté sklady – Ta je vážná nad poklady, Vonná nad konvalinu. V jejím srdci outlininkém, Hebounkém jak z bavlny, Láska vždy hoří plamýnkem, Je zdroj slasti vždy plný. Tam já se rád provaluji, Tam svůj tábor mívávám, Horké city rozdechuji, Potravu v ně vlívávám. – Nechtěj tedy na mně jinou, Nech zbytečné žalosti; Uvidíš, jak ti poplynou Dnové proudem radosti. Nechejte jen mne vždy vařit, 10 Vímť já, jak vše řídit mám! Nechceli se to vždy dařit, Je tím každý vinen sám! Ovšem kdyby možná bylo, Krásu s dobrem dostati – Toby se vám tak líbilo? Mohlibyste vejskati! Ale – směska všude v světě! Pročež buďte včeličkou: Každý čerpejte z své snětě Šťávu jenom sladičkou!“ – To když dořek’ obrátil se, Jakoby řek: „S Bohem buď!“ Já, jak když mne orel nese, Ujížděl sem odtamtud. Myslím cestou: Takli to je, Ať se pověst kotoučí! Budeš, Lenko, předce moje, Žádný nás nerozloučí! Ač – (tejně) kdybych se přiznat směl, Hezkou bych přec raděj měl! 11