Deklamovánky (1841)

Václav Kliment Klicpera

Diplomatická verze Ediční verze
DEKLAMOVÁNKY
od
Václava Klicpery.
V Praze, 1841. Tiskem a nákladem Jana Host. Pospíšila.
[1]
Ženské srdce.
Dřív než počnu vypravovat, Roztomilé ženušky, Děvčátka a paničky! – Musíte mi ruku podat, Že, cokoli řeknu Vám, Žádnou tím nerozhněvám! Svolujete? – Slovo s to! Teď Vám povím, co jest to, Proč k Vám plným tryskem běžím, Kam nabitou flintou měřím! – Já jsem ženich z Kolína; Mám svůj domek, sad a pole, [3] Vždycky něco ve stodole. Otec můj – byl ferina, Moudrá celá rodina! I – kdo tím se může chlubit, Ten se může v světě zubit, Ten dostane holek dost! Teď je málo pravýchbravých hochů, A kdo jest jen k světu trochu, Ten je všudy vzácný host! Tak i já vždy mysliv sobě, Hodně sem si vybíral; Prohlíd’ sem si mnohé robě, Až – po sedmileté době Jednu sem přec vyzíral. Ta se mi tak býti zdála Podle mé kapitoly: Ani velká, ani malá, Pracovitá, ve všem stálá; Něco v kapse, něco v hlavě, Nejctnostnější v celém bravě; Tu – myslím – když povolí, Prokop sobě vyvolí. – 4 Povolila! já byl v ráji! Než – tu sem se sešel v háji S dvěma svýma známýma; Ti mi nevěstu mou chválí, Že jí není z blízka, z vzdálí, Ale – že je ošklivá! Ošklivá! jen pomyslete! Myslil sem, že zkamením! Totě nectnost u děvčete, Jako nohy u hříběte Každá s jiným znamením! Bezpochyby že se ptáte, Jak sem na to nepřišel. Vidělť sem ji – tisíckráte! Ale vždyť s to rozum máte – Každá se z vás muži líbí, A ač máte mnohé chyby, On je jenom nenašel! Každý myslí, že má pěknou, A jeli mu lhostejno, Co si o ní lidé řeknou, Je mu v domě blaženo. – 5 Ale já na pověst držím, Divný mám žaloudeček! Pilně se na to ohlížím, Co sousedův zvoneček O mně a mé domácnosti Pokoutně i v veřejnosti Vyzvání a rozhlašuje. A já slyšet, choť an sluje Mezi lidmi ošklivá? Toťbych raděj mák přebíral, Než bych ucho své tak tejral, Byťby byla slonová! – Ale komu postěžovat? Chtěl sem se přec poděkovat Milku, tomu štířeti: Že tak dlouho na mne cílil, A přec se tak notně zmýlil, Že mne připřáh’ k vrabčeti! I zdvihnu se a jdu k němu, Tak jak sem byl rozhorlen; Slyším ale, že je v sněmu, A – že je dnes rozezlen. 6 Byl tam u něj advokát, Ten má hájit jeho právo; Víte v čem? Povím Vám rád! – Všecko v světě má svůj řád. Milek – co je slunce zdrávo – K myslivcům se počítá. Tu si jakýs střelec spíská, Proti Milku v sněmu bříská, A jej z cechu vymítá; Totě křivda očitá! – Zvláště proto burácí, Že prý Milek na lid cílí, Ba že bez prachu jen střílí, Pokradmu, jak pytláci! – Konečně mne pustí k sobě, Ptá se, co mu přináším? Já ale v své prchlé zlobě Dím, co za křivdu snáším: Že sem sedm roků čekal, po milostné dívce těkal, A že jsem teď ošizen! 7 Že mne k této neměl tkanit, Že mne pro jinou moh’ ranit, Že jsem na to rozmrzen! On se na mne podívá Ohnivýma očima, A ty na mne – ač malý – Jako Žižka vyvalí! Pozná mne. Jde ke stolu. Do jakés tam skříně sáhne, Z ní pak s rychlostí vytáhne Jakous velkou postylu. Tam se hrabe, zarazí – Měl tam také obrazy – Jeden vezme, ke mně přijde – Já řku: co pak z toho vyjde? – On se mne tu zhurta ptá: „Jest-li pak to dívka tvá?“ Je! – „A co jí schází medle? Není rostlá jako jedle? – Že je trošku ošklivá –!“ Však to, že je ošklivá! – „Ošklivá! O pošetilci!“ 8 Tu si na mne napřáhl; To ste měli, lidičky, Vidět jeho ručičky! – „Vás abych vždy na petlici K blaženosti přitáhl! Kdo zná ženské, ty – či já? Jeli zevnitř ošklivá, Je vnitř aksamitová, Neb každá dvě strany má. Drsnatiny, rozmoliny A rozličné neroviny U každé se nachází; Tvář a srdce jsou ta místa, Kam je tvorce dozajista Dle své vůle nasází. Mluv, kde bys je raděj měl? Zajisté, že zevnitř, v tváři, Byťby dala menší záři – Kdybys tomu rozuměl! Věř, která má v tváři růže, Ta má srdce kožené, Ba někdy iželezné; Rci medle, kde tvrdá kůže, 9 Co dobrého růsti může, Jaká outlost, jaký cit? Nevrlost a zatvrzelost, Nestálost a rozkyselost Mají tam svůj věčný byt. Která ale pro ty vady, Pro tu tížnou svalinu Ve tvářích má jisté sklady – Ta je vážná nad poklady, Vonná nad konvalinu. V jejím srdci outlininkém, Hebounkém jak z bavlny, Láska vždy hoří plamýnkem, Je zdroj slasti vždy plný. Tam já se rád provaluji, Tam svůj tábor mívávám, Horké city rozdechuji, Potravu v ně vlívávám. – Nechtěj tedy na mně jinou, Nech zbytečné žalosti; Uvidíš, jak ti poplynou Dnové proudem radosti. Nechejte jen mne vždy vařit, 10 Vímť já, jak vše řídit mám! Nechceli se to vždy dařit, Je tím každý vinen sám! Ovšem kdyby možná bylo, Krásu s dobrem dostati – Toby se vám tak líbilo? Mohlibyste vejskati! Ale – směska všude v světě! Pročež buďte včeličkou: Každý čerpejte z své snětě Šťávu jenom sladičkou!“ – To když dořek’ obrátil se, Jakoby řek: „S Bohem buď!“ Já, jak když mne orel nese, Ujížděl sem odtamtud. Myslím cestou: Takli to je, Ať se pověst kotoučí! Budeš, Lenko, předce moje, Žádný nás nerozloučí! Ač – (tejně) kdybych se přiznat směl, Hezkou bych přec raděj měl! 11
Krkonošská kleč.*) (Balada.)
Střelmil Krusku jako nebe, Jako mír své duše ctil; Že však neměl nežli sebe, Že jej osud nezšlechtil: Kážou usta mu rytířská Do světa se pustiti, A když korouhev si získá, O dceru se hlásiti. I jde Střelmil, panoš skvělý, Rozžehnav se s horany; S ramene mu visí střely Na odbojné pohany; Kruska hocha vyprovází, Milostně jej celuje; Dokud slunce nezachází, Věrnost stálou slibuje. ——— *) Kleč, das sogenannte Knieholz am Rücken des Riesengebirgs.
12 Když jsou přišli na rozcestí – Ach, tu kyne loučení! „Vzdálenost tvou jak mám nésti, Nejdražší všech stvoření! Kýž bych lvem neb orlem byla, Lvova síla, orlův let; Za tebou bych přikvapila, Byťbys stál mil na sta set! O, bych s sluncem v zlatém voze Celý ten čas seděla! Kolujíc tak po obloze Vždy bych na tě hleděla! Tak ale tu kvíleti mám, Stýskat němým skalinám; Snad tě – nikdy neuhlídám, Leč až světu výhost dám!“ „„S Bohem buď, má drahá Krusko! Přestaň hořce kvíleti; Též i mně je v prsou úzko, Žel mi bude v zápětí; 13 Nic však méně směle dolů S Krkonošů se snesu, Už pro prudkost všech tvých bolů Lík ti mocný přinesu. Každodenně putuj v čas ten Sem, k tomuto rozcestí; Láska ti skrz déšť i plamen Dráhu přímou proklestí. Každodenně přines v ruce Jeden kámen vybraný, Jak se láme na opuce, Široký a čtverhranný. Tu je strojně na pahorku Outlou rukou srovnávej; Na to z nejbližšího borku Čerstvým mechem procpávej. A tak choď, až zeď dosáhne Prstů u tvé pravice, Ode země se vytáhne Pro pocestné lavice. 14 Na to, z jara, denně vyhrab Sazeničku drnovou; Kde jsou spáry, tam ji vehrab, Až se v trávník rozmohou; Pak sem tam mateřídoušku, Sedmikrásu, zvonek vtěl – Kol a kolem horních kroužků Na sta vonný květen vsel. A když půlnočník klestiti Počne jívu listnatou, Na roh každý dej vsaditi Lípu krásně košatou. Ty když budou stíny tvořit, Pode nimi sedávej, A než uzříš den se bořit, Na Střelmila čekávej. Tak své srdce v toužebnosti, Tak v stálosti zachováš, An vždy nové poživnosti Vřelým citům podáváš. 15 Tak tě někdy na pět honů, Vraceje se, uhlídám, Kterak na své lásky konu Sedíš, stýskáš květinám. – S Bohem buď, má drahá Krusko! Přestaň hořce kvíleti! Též i mně jest v prsou úzko, Žel mi bude v zápětí; V okamžení však, hleď! dolů Jak sem s vrchu se snesl, An sem pro prudkost tvých bolů Lík ti mocný přinesl.““ Dopověděv políbí ji, Horké slzy z oka dští; Ještě rtové rtíky kryjí – Teď se na kůň vymrští! Jede jako střela polem, Již se oku ztracuje, Zmizí – Kruska s těžkým bolem Do hradu se vracuje. 16 Vroucně putuje den jak den Na to smutné rozcestí, Láska jí skrz déšť i plamen Dráhu nezmeznou klestí. Každodenně nese v ruce Jeden kámen vybraný, Jak se láme na opuce, Široký a čtverhranný. Tu je strojně na pahorku Outlou rukou srovnává, Na to z nejbližšího borku Čerstvým mechem procpává. Staví, až zeď dosahuje Prstů její pravice; Od země se vytahuje Pro pocestné lavice. Na to každý den vyhrabe Sazeničku drnovou, Kde jsou spáry, ji zahrabe, Až se v trávník rozmohou; 17 Pak sem tam mateřídoušku Vsadí, fialku i lil*) – Kol a kolem horních kroužků Na sta vonný květen vsil. A když půlnočník klestiti Počal jívu listnatou, V každý roh dala vsaditi Lípu krásně košatou; Ty když velké stíny tvoří, Pode nimi sedává, A než dlouhý den se boří, Na Střelmila čekává. Sedává a očekává Jarem prvním den jak den; Mladé Labe nosívává Mimo myriády pěn. Nadarmo však do oudolí Zrak svých očí napíná, Darmo, uzříli co v poli, Na nohy se vypíná. ——— *) Lil = lilek, solanum, Nachtschatten.
18 Co se mihlo, byly stíny – Střelmila to nebylo! „Ach! snad ho v pahorek hlíny Divé kopí srazilo! Či snad – ha myšlénko smrtná! Či se stal snad nevěren? A – proč sem tak byla smutná, Byl jen dlouhý, trapný sen?“ Cizí jezdec mimo jede: „Proč tutu, děvoděvo, naříkáš? Což ti osud smrt již vede, Že tak bledé tváře máš? Či snad pláčeš pro milence, Jenž v zemi zaslíbené Mezi nepřátelské žence Padl v srpy bezcitné? Stálli minulého roku Blízko Jeruzalema, Pad’ ode mne na sto kroků S krvavýma tvářema; 19 Strašné sme si dali heslo, Hory zrostly z mrtvých těl; Devět českých reků kleslo, Ač je sílil v prsou Lel!“ „„Devět!? – On byl mezi nimi, O! a já již vdovou jsem! Tygr sedí mezi svými – A já, děva, sama jsem! Sama budu v hradě vadnout, S jeho duchem ve snách výt, A až budu muset padnout, Hrudy vůkol sebe mít!““ – Tak si Kruska hořekuje, Padá z mdloby do mdloby; Cizinec jí vyvracuje Z mysli černé podoby. Doprovází ji do hradu – Jak ji samu nechat má? Shání líky, shání radu – Plní, kde kdo jakou dá. 20 Čas prý všecko napravuje, Zvlášť co ranil Lelův šíp! Tak i Krusku pozdravuje, Denně jest jí líp a líp; By ji zjasnil jezdec, činil Dnem i nocí vesele, A – než se zas měsíc nalil, Stali se z nich – manželé! Manželé! – a kdo jí medle Může za zlé čin ten mít? Měla, jako sirá jedle, O samotě živa být? Střelmila již nic nezhojí, Vždyť jich devět zůstalo! Znalať jeho srdce v boji, Coufnout by mu nedalo. – Dvanáct let tak blaze žili; V třináctém však nový žel Krusku na nějakou chvíli Temnou rouškou obestřel. 21 Jezdce si za tučnou obět S koně pád vzal, an byl zpit; Vdova sirá musí opět Jinému se zasnoubit! Zasnoubila, blaze bylo – Blahost se však kalila, Neb než dvacet let minulo – Pětkrát pohřeb strojila. Odstrojila již po páté, Chce zas sňatek strojiti; Nestrojí však vícekráte, Nelze chotě najíti. Teď se teprv plachá pamět Z víru plesů vydrala, Počne Krusce v jedno stavět, Čeho se kdy dočkala; Teď jí také Střelmil v prsa Vstoup’, i s kvítím lavice, Již snad času ostrá kosa Zmetala již s silnice. 22 I jde jednou v horním létě, Střelmil kde se loučil s ní, Nemyslic již, v tom že světě Stan ten bude k spatření; Ale jak se podivila, Uzříc, an tu přeskvostno Vše, jak byla zůstavila, Zeleno i milostno! Sedadlo je srostlé v skálu, Drn ji něžně přikrývá, A z drnových hustých sválů Zvonek vůni vylívá; Květ náprstků zde prorostlých A fialčin něžný klín Kryje z čtvera kolmorostlých Líp dalekosáhlý stín. Sedne si, a jak když v záři Slunce na mráz zasvítí: Tak se rychlý oheň v tváři Památkou jí roznítí. 23 „Ach! kde jste, blažení dnové! Když sem tady chodila? Kam zalítli sladcí snové, Jež mi láska plodila? Ti, jenž mně manžely slouli, Ti mne nemilovali! Podle nich mně chvíle plouly, Jak se sadem déšť valí: Raduje se štípek z něho, Ač mu život podrývá A šťávné kořeny jeho Žravým zubům odkrývá.“ Tak když dí – hle, poutník slabý Zhůru pracně vykráčí, A v pět minut starém Labi Pravici svou namáčí. Smutně se mu v letném oku Blyští velká krůpěje, A při každém pracném kroku Vítr jednu rozvěje. 24 DostoupímDostoupiv pak na hřbet hory – Jakby to byl někdy znal, Na skály a temné bory Zrak svých očí rozeslal; Najednou tu sídlo zočí, Na něm ženskou postavu – Jako divý nazpět skočí, Ruce zpráskna nad hlavu. „Krusko! – Bože trojjediný! Ty mne ještě miluješ? A s věrností bez poškvrny, Co sem radil, pěstuješ? O blaze mně! blaze! Krusko! Nově s tebou počnu žít; Zmizni, mého srdce úzko! Rozkoš v něm měj věčný byt! Hleď, má Krusko! přes dvacet let V okovech sem bědoval, Mladý věk můj v jamách odkvet’, Kde sem s štíry hodoval! 25 Až sem šťastně svému katu Nemoc z těla vyhostil, A tak k svobodě i k zlatu Cestu sobě proklestil. Nic však méně nechtěl ho svět Na slunci víc nositi, A, ač míň než já čítal let, Přece musil umříti. Ctnostná jeho choť mně chtěla – An jí třebný mužský štít, Ač sto jiných vzíti měla – Svého sňatku věnce vít. Nepovrh’ sem rukou její, Učinil sem slib svatý: Že, jestli již oči spějí, K nimž jsem láskou připiatý, Čilis na mne zapomněla, Již, jak jindy, miluji – Byťbys hrad mi dáti chtěla, Nazpět k ní připutuji. 26 Aj hle, Krusko! ty tu sedíš, Kde tě Střelmil opustil, V svadlý květ mých tváří hledíš, Jakby se prv rozlístil! O rci, žes mi byla věrná, Že mi tu lze skonati, Že mne zrada černě-černá Zpět nebude mrskati!“ „„O Střelmile! tys mi nebe Byl, a jsi, a zůstaneš! Milovati budu tebe, Dokud na smrt nezvadneš! Bylali sem ti vždy věrná? – Přestalali sem lkáti, Ať mne ruka nesmrtelná V bezcitný strom obrátí!““ Praví, a – ha! strach a hrůza Oběma kost proběhne! Jakby rotila se luza Od kocytu pramene: 27 Tak se počnou hory, skály, Zdě a strom, i země třást, Blesků střela tížné svály Kol a kolem různo klást! Bukové a celé bory Semotam se potácí, Hromonosné z oblak hory Val a valem burácí. Z tmy pak, jako z klínu země, Vstane duch jak velikán, V hrůzném, vážném roucha lemě – Říše Krkonošské pán. Krakonoš*) to, AridAlcid Čechů, Věků dávných chrabrý rek, ——— *) Baladu tu psal sem i vysílám toliko tomuto Krakonoši k vůli, abych totiž krajany své s jeho jmenem a pravým charakterem seznámil. KrokonošKrakonoš (buď od Krak – Krok, heros, aneb od přetvořeného krak, na místě polského kark, našeho krk – a nositi) bylo starým Slovanům příjmením reka, který, jako řecký Atlas neb Alcid, buď celou zemi, aneb její skály a hory na týle nosil, či ./. 28 Který v smělém rozevzduchurozevzdechu Druhdy sám hrad světa zték’; K severu hnav nepřátely, Mezí sobě vysázel, A, by se již nevraceli, Hor až k nebi naházel. Ten, hněv smrtný z oka stříle, K Krusce strašnosoudně dí: „Běda, kdo se rouhá síle, Která nad přísahou bdí! ——— jimi házel. Hory Krkonoše dostaly jméno od něho, tak asi, jako náš díl země od Ajenorovy dcery, ač netřeba historicky dokazovati, zdaž skutečně žena kdy živa byla, která se Evropa jmenovala. Rozumí se samo sebou, že je to ten samý duch, kterého Museus a po něm mnozí jiní „Rübezahl,“„Rübezahl“, nato pak spisovatel Krkonošské literatury „Řepočetem“ nazval. Ovšem žeť snad všickni ti z těch samých pramenů nabírali, z kterých sem já čerpal, a že se ani oni ani já čistě historickými základy honositi nemůžeme; ale jejich trpaslický Rübezahl v ohromných horách krkonošských mi tak přichází, jako – drak v myší díře. 29 Nelkalali’s, stromem ať jsi –jsi –? Nuže tedy, stromem buď! Sama cos usoudila si, Dřevem staniž se tvá hruď! Dřevem, ne však sličněkmenným, Ale mrvným zákeřkem, Křovím sem tam rozlezeným, Lesů hrdým ousměškem; Věčný mráz ať dusí tebe, Roucho tvé vždy budiž sníh; Tepleli pak dychne nebe, Ať ti napadne tvůj hřích!“ Vypoví, a s hřmotem zmizí. Kruska pak – o zázraku! Z pohledu se rychle zklízí V mdlém a mdlejším nářeku; Nohy se jí ve drn vryjí, Roztřepíc se v kořeny; Ruce, tejl se rozsněťují, Na zem lehnou zjehleny! – 30 Tak se stala horní klečí, Mráz a sníh ji ztěsňuje; Bezevší však lidské péči Rod svůj přece zmnožuje. Po zemi se podnes plazí – A když slunce zadychne, Polejou ji horké slzy, Slyšet, jak si povzdychne.
Báseň bez nápisu.
Milí krajané! Co si asi myslíte, Že vám budu vypravovat? O rozbrojích ve světě? Stříbro, zlato vychvalovat? Či snad zpívat o válkách, Které někdy ženské svedly, Zlostí když na muže zbledly, O Vlastách a o Šárkách? – Neboli jak v Africe Po řece, jenž Nýlem slove, V rákosové kolébce 31 K Faraonům metla plove? – Nikoli! což mně i vám Po vojnách i po Africe! Slyšte radš, jak bez různice O pivečku zazpívám! – Žena se mne denně ptá, Jak vždy mohu pívo píti, Že se jí ta brynda zdá Samou škodu do se míti! Zdraví že ním ubývá, Moudrému že rozum bere, Plnou kapsu na prach zdere, A tak zlostně bručívá. – Já zas říkám: „Ženuško! Ty s to nejsi moudrá dosti; Mužům to věř, beruško, Pívo že má všecky ctnosti, Jenom když má dobrý zrak, Otčímem mu sládek není, Když se jak smetánka pění – Pak jen blaží! poslyš jak: Spokojeně živu být, Jest ta nejzralejší blahost; 32 Byť bych měl i sprostý kryt, Nedostane se v něj žalost. Hleď! a znášli muže jen, Aby, když v hospodě sedí, Džbánek laskavě naň hledí, Jednou nebyl spokojen? – Zdraví? – i můj Božíčku! Dokud člověk řádně pije, Prázní pilně skleničku, Jazyk v čerstvém pivě myje – Zajisté mu k duhu jde! Co je doktor, ani neví, Lík a prášky jsou mu plevy, Koupiti je, neví kde. Co se týče bohatství, Jež by pívo ztenčovalo – To je lež! dám svědectví, Že se pívem zvětšovalo! Mnohý sládek, než ním byl, Nosívával holou patu; Teď – má za sta na se šatů, Příbuzných pak na sta mil! – Mimo to tě přesvědčím, 33 Že, kdo hodným pijcem sluje, S nejhrubějším vejběrčím O vážnost se rozděluje; Každá šenkýřka ho ctí! Soused, který málo pije, Darmo víčkem o džbán bije, Sklepník se jen na něm mstí! Já však, jak se posadím, Hned mne šenkýř napřed vítá: „A! pan kmotr Jarolím! – Kde pak to zas všecko lítá!? Kde je děvče? kde je kluk? – Pan host čeká, žížeň bolí!“ A tak hřmotně v domě horlí, Až jich svolá celý pluk. Sama paní Pepička Přijde ke mně a se klaní: „Kde je paní Ančička? Celý den se těším na ni!– Nesešli pak od čepu?“ Ptá se s pivem jdoucí dívky – „Snad to nejsou ňáké slivky? Hned mi pospěš do sklepu!“ – 34 Vidíš, žínko! to je čest! – Kdybych tedy pívo nepil, Nezasloužilli bych trest, Abych jícen vodou lepil? – Pročež také říkávám: „Muži! dokud dýchat smíte, V bázni Boží pívo píte, Jako já to dělávám!“
Mlynářova opička.
„Ženo! přestaň pořád vrčet, Jako had vždy na mne sičet!“ Zakřik’ mlynář Toničku; „Jakobych ti mlejn prohejřil, Nebo se ti zpronevěřil, Že mám rád svou opičku! Zdažli jest to něco zlého, Neboli co neslušného? Musilabys sprostá býti, Bys neměla vědy míti, Že má každý zvířátko, Kterému rád pochlebuje, 35 Hladívá je a celuje, Jako vlastní robátko! Vezmem ku příkladu psa! (Jestiť to jen mršina!) Tobys mohla kroniku psát, A nic přitom netřeba lhát, Co ten mívá za časy! Mnohému, než jeho psíka Ťuknulbys jen do kotníka, Vyrvi raděj za vlasy! – Jiný má rád špačíčka; Lidé se naň v radě ptají – A on doma pilně krájí Z masných krámů srdíčka! – A coby se o koních Dalo říci, o kočičkách, O papoušku, veveřičkách, O broucích a motejlích! Chtělbych ti jich napočísti, Žebys přitom mohla spřísti Len na sedmi kuželích! – Tedy mně nech šelmičku – Roztomilou opičku! 36 Beztoho jsi pouhý blázen, Myslíšli, že já jen v kraji S tímto zvířátkem si hraji A naň týdně nakládám. Projdi vísky, projdi města, Pět jich najdeš sotva ze sta – (O ženské se nehádám! Ač jsi tolikrát mne sama Přesvědčila, že i s váma Musívá opička hrát!) – Pět povídám sotva ve stu, Kteří do těch hájů cestu Nebudou, co ryba vodu, Ctít a milovat a – znát! Jen že najdeš mnoho lidí, Jenž se k tomu znáti stydí, A svou drahou opičku Pod zámečkem leckde mají, S ní se denně objímají V ledasjakém koutečku. Cobych se to za ni styděl? Není za mé peníze? Není pěkná, není hezká, 37 Není – jak teď moda česká, Vše chce míti ouhledné, Třeba vnitřku byla hlinka! – Není, pravím, outlininká, Že se cívkou proflekne? – Příliš velkou nemiluju, Jak říkáme opice! Pak jsou z toho paviáni, Všelijací velikáni, Co se líhnou v Africe. Ale tento sobolíček? Tento zlatý milostníček? S tímtě radost žertovat; Když mi na hlavu si lehnelehne – A z té se mi nikam nehne.nehne – Hned ti jaksi jsem co ptáče; Jazyk jako máslo mladne, Krev tu v srdci ažaž sladne, Žilka s žilkou v těle skáče! – Když s ní kráčím po své cestě, Buďto ve vsi, buďto v městě, Nebo naší uličkou: Soused na souseda mrkne, 38 Loktem do lokte ho trkne: „Tu jde mlynář s opičkou! Tenť pak nikde bez ní není! Máli pak dnes každodenní?“ Ptají se – „či sváteční?“ Z toho šibalové soudí, Voda-li se hojně proudí, Malá-li, neb zpáteční? – Ty se tomu, ženo, divíš? Myslíš, že to možné není, Aby byla jednou všední, A podruhé slavnější? – I to věřím! To je zříti, Jak dostane kdy co píti: Jest-li nápoj slavnější, Dá-li se jí piva, vínka, (O vodě tu ani zmínka!) Nebo silná rosolička – O! to cítí má opička, A dle toho vyhlíží. Nejmilejší je jí vínko; Na to se až třese, žínko, Když se k němu přiblíží; 39 Po víně jí kvetou tváře, Lesknou se co ranní záře, Z očí jiskry jenom srší, Od ust slova jak když prší, Tělo celé hebounké! Pivo-li se jí však dá, (Musí ale chleba míti!) Tu se opička má zdá Cele jiné zvíře býti: Jazyk ztuhne polehounku, Hýbá sebou pomalounku, Očka v klapky zapadnou; Upřímnost jak topol roste, Bratří chtí být všickni hosté, Dokud na smrt nesvadnou. Pak ti, jako Kunětice, Staví hrady v povětří; Povídá, co zasloužila, Co před dávným časem byla, A co bude pozejtří. Po kmínovce, po perlovce, A jak se ty špiritusy Nyní všecky jmenují! – 40 Dělá zase jiné kusy – Ačtě málokdy jich zkusí, Jenom když k ní zabloudí! Slovem, jak se kdy co pění, Tak se její tvářnost mění, Tak rozdílný její zrak. Můj však duch jí povždy chlebí, Protože mi na mém nebi Rozplašuje každý mrak. – A pročež tě napomínám, Zatni zoubek někam jinam, A nech mi mou opičku. Žádný není mramor ve zdi, Jedenkaždý v světě jezdí Na nějakém koníčku! Ať ti kdo chce jak chce mluví, Že to zvíře jedovaté, Že mnohdykrát rozum zmate, Ba že pytlíku škodí – Mlynář, který sešedivěl, A opičku nikdy neměl, Ten se teprv narodí! 41
Šest a dvadcet.
Jednou v létě, v neděli, A to zrána v devět hodin, K panu zprávci do Semenin Přilítla v kobrheli Paní Běta. Moudrá žena, Od sousedek vůkol ctěna; Jen že někdy, za řečí, Džbán jí uváz’ v náručí. „Urozený pane náš!“ Mluví k zprávci v pokornosti, „Pomozte mi z nesvornosti; Neb můj muž, ten kaviáš, Sužuje mne každou dobu, Za vlasy mne táhne k hrobu. Že tu s vámi rozmlouvám, Dělá, že se vyhnout znám, A jsem s to, se postavit. Sice bych již chromá byla, Neb dokonce v hrobě hnila, Tak mne muž můj umí ctít! Já jsem stálá, dlouho mlčím, Někdy div se nerozskočím; 42 Když však počne příliš hřmít, Pak dám bleskům notně bít.“ Zprávce, mírný, tichý pán, Nerad maje nesvornosti, Ptá se vlídně, beze zlosti, (Jiný bylby rozhněván) Co se stalo? rád-li pije? Neboli ji často bije? Čili její spanilosti Nechce k stáru chválit dosti? „Piják není, chraniž Bůh, Té neplechy do něj není, Leč se v pivě příliš pění Ječmínkový silný duch. Ostatně – já více piji, Ač nestřídmost nemiluji – Nanejvejš, to v parný den, Pět mázečků beze pěn. Bije-li mne? Nikoli! Toby pykal zle a hořce! On je dobrý, jako ovce, Pokojný a srovnalý. Kromě jednou. To si přijel, 43 Jakby satan na lov vyjel; Všecky hříchy v zlosti sčet’. To měl ale příčinu! Tehdáž jsem mu i s pačesy – Neboť se mi toulal kdesi – Protřásala slezinu; Také odnes na památku V tváři as šest kolovrátků, Že, až bude v hrobě sníthnít, Ještě bude známku mít!“ – „„Jakých tedy ztropil psot?““ Ptá se zprávce. – „Ach, můj světe! Což sám na to nepřijdete? HrajeHraje jako o život!“ „„Na housle snad?““ – „Mnohem hůře!“ „„V kuželičky?““ – „Dobré kuře! Jen se chraniž spolků zlých; V kuželky hrát není hřích, V kuželky hra má být zdravá, Nezabolí po ní hlava, A když devět udělá, Stavěč: „juchu!“ vyvolá; Samu mne to v srdci těší. 44 Potom bych mu také přála, Někdy bych i spolu hrála, Kdyby – jak pak tomu Češi Říkají jen? – na zeleném Stole, suknem potaženém, Koulí tloukl o kuličku, By ji vrhnulvehnal do pytlíčku – A! mangáry! to je čest! Též i zdravé, rovná tělo, Jakby po niti jít mělo, Nebo je měl vítr nést; A co víc? můj muž jest krejčí; Toby v tom byl sup, a vír, By časem co inžinýr Před paní i dívkou nestál. Oko se u té hry bystří, Vycvičuje, až se zmistří; Pak třeba jen opodál Státi, když má bráti míru Sáhou, netřeba papíru Hezké ženy obtáčet, Se všech stran je obkráčet. Ale ne, jen v karty hrát – 45 A to sice šest a dvadcet! V půl noci se k ženě vracet, Vejdělek jí z truhly brát! Šest a dvadcet! Já se zblázním, Tak-li mu ji nevyprázním, Že si z dvadcíti a šest Nanejvejš dá cvika splést. A jak je v tom zahrabán! Když si jednou k šístce sedne – Mohu umřít, on se nehne; Moje rozkoš jest pak džbán. Cihlička se může rozlít, Na kaši se v uhlí rozhřít, Nevěsta být bez sukně – To ho ani neťukne! Mluviti co do rána! – Někdy sem se krásou skvěla, Takže jsem dvě léta měla Za milého hulána. Ten mi z pouhé upřímnosti Daroval až do věčnosti Na památku, pro radost, Obraz svůj, jak žil a rost’. 46 Teď vám povím pěkný žert: Rámeček jsem na něj sbila, Fábory ho ozdobila; Ondyno – co nechtěl čert? Vrátím já se z pouti domů, Zarazím se – u sta hromů! Rozkoš má jest vytržena, V rámečku pak zastrčena Zpropadená špádská duška! Stála jsem, jak planá hruška. Místo jedné šavle dvě! Dvě, a ještě k tomu na kříž, Jakby řekl: „Nepřistup blíž, Ďáble v ženské postavě!“ Já se tomu, pane, věřte, Podnes divím, že jsem ještě Muži za tu špádskou mříž Nezlomila vaz i kříž!“ „„Milá paní krejčice,““ Zprávce dí, kterýžto právě Špádskou dušku též měl v slávě; „„Proč děláte různice? Mezi všemi hrami v světě – 47 Za to stojím paní Bětě, Ač jich známe mnoho set – Není přes šestadvadcet! Ku příkladu, co jest cvik? Rozum dlouhou chvílí zívá, Až konečně nahlas dřímá, Nezvučíli hráčů křik; A nemáli trumfa touše, Který všecko jiné zkouše – Může o sto zlatých jít – Však jsem spodkem notně bit. Nebo vezmem mariáš, Který rády ženské hrají, Než se za své muže vdají – Tak říkává hrabě náš. Neníli tu všecko stejně, Jako v každém labském mlejně? Kdo chce dobře, šťastně mlít, Musí stárka podmydlit. Co je stárek ve mlejně, To je shorek v mariáši; Nic vám rozum nevynáší, Tento-li vře nevlídně. 48 Král sám jako baba stojí, S žezlem desítky se bojí. Kdo chce prospěch ulovit, Musí s shorkem bratr být. A tak bych vám vypočet’ Na sta her, jenž povídají, V dalekém že hráčů kraji Není přes šest a dvadcet. Ramšl, Vojta, Půldvanácte – Leč jest vždycky jedenácte – Ba i veleslavný whist Má jen jednoduchý list. To si chválím šestici; Hned jak se mi karta míchá, Na soka se dívám zticha, Hledám k toušům petlici. Obtěžkám a sejmu vážně, Na líc se hned dívám snažně – Špádská sedma? nebo kluk? Důkaz, že jsem dobře ťuk’! Teď to slavně rozložím; V tváři mi, co mám, lze čísti; Vidímli tři touše kvísti, 49 Hnedky celý zahořím; Figuru-li mám, pak lovím, Vždycky ji však neopovím, Neboť známý kaval v kartě Vždy jest na ztracené vartě. Teď si v duchu povážím, Že mám v ruce celé vojsko, Jako vůdci jest mi ouzko, Všecko pětkrát převážím. Srovnám špády zase k špádům, Denáry zlášť, kopí k kopům. A když všecko rozvodím, V bázni Boží vyhodím. – Malé špády hraje sok –? Ještě jednou? – jest tam duška! Ha, ta dojde klukem lůžka, Nehne se mi ani krok! Já jdu pro ni – vážná bulka! Vlas mi stojí jako hůlka. Jenom ať jsem nepředal, Sic jsem sám si výhru vzal! – Hola! to jest baštonů – Layer devět loket dlouhý! 50 Bulka kulhá vedle strouhy; Spadneli tam, utonu! – Ještě jednou? – kopy –? – kopy! Ha! kéž dopídím se stopy – Vítězství! je šestadvadcet! Tam jest jenom pětadvadcet. – Hleďtež – no? – co? – do pekla!““ Zprávcovo tu vidí zření, Že tady již Běty není, Že mu zlostí utekla. (k posluchačům)
Jen když Vy jste neutekli, Třebas v duchu k sobě řekli, Že si šest a dvadcet chválím, Protože se sám v ní válím. 51
Smutný osud.*)
Laskaví posluchači! – Ne abyste čekali, Že jsem si dnes naštemoval, Bych Vám skočnou prozpěvoval, A Vy jste se chechtali. Harfa má jest rozželena, Smutnou strunou potažena, Nebudeť dnes o trapulce, Ani o Milkovi znít; Avšak strašněšumným hlasem, Přehlubokým sem tam basem Na výstrahu bude výt! ——— *) Báseň tato psána byla roku 1826, a sice za tou příčinou, za kterou všecky směšné básně páně Klicperovy: aby se totiž u společnosti a na takových místech přednášely, kde se mnozí nepřátelé a – rozumí se samo sebou – neznatelé jazyka mateřského takovýmito prostozvučnými zpěvy polektati musili, aby české spisy poslouchali, a žeby nesrozumitelné byly, vytýkati přestali. Nakladatel. 52 Vy pak, jenž jsouc u hospody, Musíte tam vraziti, Ani zbouřenými brody, Ani mečem, ani bleskem Nedáte se strašiti: K Vám já z hlubokosti volám, Bohaprázní hříšníci, Přenešťastní smolíci! Darmo tatík Homér zpívá, Kterak statný Laertovič, Slyše svodné ochechule, Boje se své slabé vůle, O své duše spásu dbal, Přikovat se k lodi dal. Vy, když hospodská vás láká, Jak čarovná kvočna kdáká, Uši sobě nezacpete Voskem aneb kabátem, Nohy, ruce nesvážete Ani bídným špagátem! Co jest platno, prozřetelnost Že vás hlasem divotvorným Napomíná, varuje? 53 Houserům že, slípkám, kočkám, Ba i tichým vlašťovičkám Jazyk lidský daruje? Když jste hluší, když jste slepí, Když, stojíce nad propastí, Aneb u ďasovy pasti, Sami si, jak cukababa, Sdrhujete sluch i zrak, A tak do klína své zkáze Uvrhujete se s hráze, Co můj bídák, slyšte jak! Byltě mlynář, jménem Pitka, Nedaleko od Rokytka, Mladým ještě nad Labem. Měltě mlejn a velkou pílu, A v trávníkukravníku nad žlabem Bučelo mu celé stádo, Jenž na horách velmi rádo S zvonkem zvučným kolem krku Toulává se po stráni A tuční se z kořání. Nabral mnoho měřičného, 54 Z klád i víc, než krajiny, Nezbylo však z toho všeho; Anto týdně jsa na cestě, Ve obchodu plném městě Přidružil se rád a druhům Dával mastné hostiny. Co za týden nashromáždil, Žito, ječmen, prkna, latě, A co zklidil na svém mlatě, Vše to do města vez’ na trh A utopil v sklenici; Domů, zrána o klekání, Z toho všeho požehnání Přines’Přines’ – notnou opici. Blaze tomu dudákovi, Húslaři a kobzákovi, Pitku jenž rozveselil: Za hodinku, co mu dudal, Koreček mu do kapsy dal, Druhý do krku mu vlil. Z toho, milí posluchači! Suďte, jak byl rád viděn, 55 Jak byl od všech břichopáskůbřichopásků, Všech otrockých cizohlásků, Ponocných a jiných drábů, Nočních výrů a jestřábů Vážen, milován a ctěn! Hospodskému byl pan Pitka Ze všech nejvonnější kytka, Tučná kráva s lalochem; Pročež také z povinnosti Sháněl hudbu, zval mu hosti, Přivítal ho sladkým slovem, Zacházel co s drahým kovem – Byltě stříbrná mu báň! – A, by nové mu šibřinky Připravil a potěšení, Bylby, když se ďas tam žení, Vlezl na pekelnou stráň. Vesel musil Pitka býti, Mělo-li mu chutnat pití, Měl-li pohřbít celý trh; Sice všecko opovrh’ A šel holdem po městečku, 56 Škádlil žida, tu děvečku, A prováděl žerty, šprýmy; A však za každé šibalství, Ježto ztropil s židem, s klukem, Házel groše do povětří, A tak chodil v bílý den, Jako kejklířův buben, S celým uličníků plukem. Jednou, v zelený to čtvrtek – Ve čtvrtek býval trh v městě – Zas byl na té hříšné cestě; Leč bylo vše na modlení, Prázno bylo v hostinci, Toliko že unaveni Seděli a zamračeni, A to každý v jiném koutě, Pocestní dva cizinci. Pitku mrzelo to ticho; A vyjít si na ulici? Kdo mu za to, že ho drábi – Ačto jeho otrokové – Neuklidí do šatlavy, 57 Kdyby dle své zvyklé hlavy Sved’ nějakou chumelici? – I promluviv s pocestnými, Avšak s každým v tichosti, U večerní temnosti – K jednomu si na to přised’. V temnosti že? – slyším volat, To vám, pane, nevěříme; Hospodský by – vždyť to víme – Lalochatého tak hosta Nechal po tmě stát a sedět? Umělť on ho lépe hledět. Byťby arciskrbec byl, Panu Pitkovi to k vůli Bylby místo jedné svíčky, Třebas byly voskové Aneb srnčílojové, Celou libru rozsvítil! Račtež, vážní posluchači! Milostivě prominouti, A na to se ohlédnouti, Že jsme v městě Rokytku, 58 Tam, kde žije přísná kázeň, Stará, chvalitebná bázeň; Tam, kde v týden velkonoční Piják musí doma pít, Jestli se chce ochmelit; Tam, kde v pohostinském domě, Lečby se to stalo po tmě, Opičky k dostání není, Ani, což jest velmi mnoho, Ani pro pana Pitku! Sedl tedy, jak jsem pravil, K pocestnému do kouta. „Povězte mně – ptá se šepce – Toho šilhavého slepce Tamto, toho mrzouta, Čím pak jste ho asi ranil? Pomlouval vás a vám spílal, Jakbyste s ním rozpor míval; Cosi o bitvě tam žvanil. Toby nabral, ten zlostník! Sám vám já ho z cesty zklidím, 59 Neboť z vašich mravů vidím, Že jste tichý pocestník.“ Tak když muže mrzutého Síměm sváru podělil, Na protějším jizby konci – Vešliť právě čtyří honci, Jenžto semtam přecházeli – K druhému se přivtělil. „Přisámbůh!“ promluví k němu, Jaký„Jaký jest to zákeřník, Tento tam váš soucestník! Hoří, prská jako smola, Zlořečil vám, vaším dětem, By chodily s mošnou světem, A co více zlotné kletby! Konečně pak pravil zhola, Že mu nelze dolehnouti, Pokud vám krk nezakroutí; Avšak vaz váš není brk. Kdyby medle na to došlo, Jsem s to, zastat nevinného; A když přijde do živého, Nasadím svůj vlastní krk.“ 60 Tak do duše obou mužů Vmetal jiskru rozbroje, A rarášek hotově Krmil ji a rozdechoval, On, jenž dřív byl zpozoroval, Že tito dva koňařové V nedaleké vesnici Dozráli mu k různici. Jak když blízko masných krámů, An jdou mimo honáci, Uzří se dva statní psové, Tlamatí to hafáci, Pocestný a domácí: Povyskočí a se shrbí, Vyšklebují na se zuby, Vrčí, střílí žžavým okem, Blížíce se lestným krokem, Už tu, jak dvě líté saně, Vrazí na se a se sepnou, Nejprv pazourem se tepnou, A pak hryžou zubů pilou, Až přiběhnuv řezník na ně, Bije do nich ježkem, žilou: 61 Tak se ti dva koňařové, Zařvouc’ na se, do se dali. Honci, chtíc je roztrhnouti, Mezi ně se vmíchali; Hospodský se přivalí, A že u velké temnosti Mnohý ve své nevinnosti Pronikavou ránu dostal: Vespolek se servali. Pekelnýtě stal se křik! Na ulici pak povyk Přivolal s biřicem dráby,dráby – Celou v městě posádku,posádku – S nimi přihnaly se báby, Lajíce a zlořečíce, Až jim plíce hvízdaly. „Nuž, a co se pak stalo?“ Snadnoť jest si pomysliti, Že, an právo v to vkročilo, Celé to bezbožné pásmo V šatlavě nocovalo. „Mlynář také?“ – Nikoli. 62 Potutelný štváč, pan Pitka, Když se nejhůř dělo v městě, Kráčel již po dobré cestě, Ponejprv to před půlnocí, S zdravou kůží od Rokytka. „Avšak, což tu nižádného Nebylo v tom okolí, Jenžby slovem, neboli Příkladem svým, chvály hodným, Káral Pitku nemravného?“ – Na příklady hrubě nedbal, Leč jestli byl zpozoroval, Že jest někdo ještě větší Marnotratník, hubomok, Za tím běžel skok co skok. Na slova pak? dobré hvězdy! Těch on dostal putnu vezdy, Kdykoli se domů vrátil A s ním přišla opice. Čekala tu naň pečenka, Neboť jeho choť Kačenka Hodný, zlatý zoubek měla, 63 A tímto mu slova pěla Špičatá, jak jehlice. Šindelář pak, soused jeho, Nešetřil též slova svého, Nakáral se ho dosti; Ten ze samé brindaniny Byl již dostal souchotiny, A mluvil z zkušenosti. Tenť mu dal slov na šlaky! A co víc! By v svatém míru Obrátil se v pravou víru, Jevily se zázraky! Když tak z jitra ochmelený Blíže mlejna vrávoral, Zdaleka naň: „Opilí jdou!“ Kohout jeho kokrhal. Mumlaje rejdoval dále. Tu z hnojiska vedle skály, Husy dřímajíc’ kde stály, S krkem k nebi vytýčeným: „Kej na něj! kej na něj!“ Vladař houser zakejhal, Až se ohlas rozléhal. 64 „Počkej, já ti zakejhám!“ Dí sám k sobě u mlejnice; Avšak s hůry vlašťovice: „Kolik korců jsme propili? Kolik korců jsme propili?“ Z hnízda na něj šveholila, A jeho tak vyplísnila. Když pak s velkým násilím, Jak se děje opilým, Vekradl se do světnice, Kačenčiny do ložnice, Nohu nohou boty smekl, Oděv kus po kusu svlékl, A na lůžko v tichosti Složil podvodné kosti: Tu se kocour k němu vinul, Jako hádě k uchu přilnul, A vousem ho polektaje: „Mrháš! mrháš! mrháš!“ šeptal, Až ho Pitka dolů zmetal. Každý, kdo v svých prsou krytu Mravného má ještě citu, 65 Bylby tímto varováním, Tímto čárným zaklínáním Zachvěl se a polepšil. „Nuž, a Pitka?“ – Ten se, bohužel, Divy těmi pohoršil. Houser, kohout, všecky kočky – Ač tu myší měly skočky – V krátkém čase zcepeněly. Ba i ubohým vlašťovkám, Těm domácím dobrodružkám, Nejprv vejce, mladé pobil, Na to hnízdo bidlem rozbil, Takže jinam zaletěly. Sám pak v krátkém čase na to, Když byl ženu dost posoužil, Marnostem se dost nasloužil: Též dohejřil, též dopil, Převáživ se, ve opilství Mrákotě se utopil. – „Utopil? toť jistě v mlejně, Pod stavidlem? pod kolem?“ Nikolivěk! Tím polem Bylaby smrt k milování; 66 Skončil on v svém povolání, Totiž v kalužině. „Přejem mu to teplé lůžko. Sami pak jsme rádi tomu, Že již můžeme jít domů, Že Pitka již nežije, A že jednou přišel konec Dlouhé té historie.“ – Prosím, ještě nevstávejte, Chvílenku tu posečkejte, Trpěliví co potud; Vždyť jsem slíbil v názvu zpředu, Že Vám kloub po kloubu svedu Celý Pitkův zlý osud. – V živobytí on si výskal, Každodenně rozkoš získal, Až na lázeň ve smrti; Kdo však opici má v týle, Ducha z soudku v každé žíle, A to hlavu v teplé louži, 67 Toho smrt tak neškrtí; Než ale jak po smrti? Hned jak z těla zalknutého, Z obydlí to nečistého, Vyváz’ Pitkův nadchlý duch,duch – Šeltě z něho vinní puch.puch – Tu si ho hned obskočili Výr a jestřáb klikatý, Orel, sokol, sup a káně, Levhard, vlk a lítá saně; Byliť jsou to též duchové S přeostrými pařáty. Ti ho semtam strkajíce, Aby se jim neskácel – Nebť se ještě potácel – Drápajíc’ a kousajíce Vedli, čili vlastně drali Ve klín země na svou věčnost, Totiž na zelenou louku. Tamtě bylo všeho hojnost, Neboť krásně prokvětalém, Ani velkém, ani malém, 68 Všehoplodném na palouku K oblakům tu zlatým čněla Hora velká z perníku; Po té pak se na temeně Z jakéhosi kotlíku Na vše strany vyvržených Koulelo již uvařených, Kořeněných, osolených Množství velkých knedlíků. Pod horou pak v pravo, v levo Byly utěšené žleby. Jedním, povlovňounkým proudem, Právě jak v hanáckém nebi, Roztopené máslo teklo, Kam se něco knedlí smeklo. Druhým žlebem, též potokem, Tichým, nepatrným krokem, Plynul přeslaďounký med, Do něho pak jinou stranou, Perníkem již obalenou Tvář svou sličnou knedlík sved’. Tutě bylo na vybrání, Jak který duch dle své chuti 69 K večeři, či na snídaní, Mastné, čili sladké jed’. Nápoje tu též dost bylo; Neboť z pramenů se lilo Mléko sladké, nezbírané, Tu zas víno nezkřesané, Že je nedá Tokajník Ani slavný náš Melník. Mimo to v obojím žlebu Stály stromy, keřinky, S nich pak k ustům skláněly se Broskve, třešně, muškatelky, Hojnost svatojanských chlebů, Mandle, fíky, rozinky! – „Toť se Pitka dobře měl! Jistě že se od knedlíků, Od podzemského Melníku Nikdy nikam nepoděl?“ – Měl se, chuďas! – Ovšem že si Huba jeho, žaloudek Moh’ udělat tučné plesy, Kdy se jemu líbilo; 70 Než, to málokdy bylo! Lehko se to řekne: jísti, Vínem, mlékem, medem břísti; Avšak medle, nesme to, Když nás drží za trubice, Za srdce a obě plíce Jestřábovo klepeto! Tentýž dravec a s ním káně Mlynáře si každodenně Ležícího obkročili. Rozervali prsa, tělo, Žrali, pokud se jim chtělo, Plýtvajíc v tom hrabali; A když dost ho pomučili, Oddechu mu zas dali. Než, co za noc zpožírali, To dnem opět nabylo, A tak každou noční dobu Měli katové dost zobu, Nová játra, nové ledví Novým bolům sloužilo. „Jak to dlouho trvalo?“ – Ach, nechci to počítati! 71 Za housera dvadcet let, Za kocoura dvě stě pět, Za kohouta sto a kolik, Za vlašťovky stokrát tolik – Mozek trne v počítání – Buď Pitkovi smilování! – Nyní sám již ohlašuji, Že jsem pro dnes dozpíval; Jen že ještě se strachuji, By mne někdo netýral, Že, kde zelené jsou louky, Z perníku a z másla, z mouky, Zvěři dávám kvasy strojit. A k tomu i lahůdky. – Skutečněli tak se ptáte? – Aj, vždyť pak s to rozum máte, Že, kdo knedlíky dal ptákům, Přistvoří k jejich zobákům Hanácké i žaludky! 72 Opravy.
Strana řádek má státi: 4 7 bravých 25 1 Dostoupiv 28 13 Alcid 28 17 Krakonoš 29 1 rozevzdechu 30 1 ať jsi –? 38 14 lehne – 38 15 nehne – 44 9 v hrobě hnít, 44 14 hraje 45 7 ji vehnal 45 20 Sáhou netřeba papíru 54 16 v kravníku 55 14 Přines’ – 56 1 břichopásků, 62 12 a 13 stůj: dráby – posádku – 68 5 a 6 stůj: duch – puch –
E: lk + lp; 2002 [73]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Pospíšil, Jan Hostivít
(Tiskem a nákladem Jana Host. Pospíšila.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 73