Krkonošská kleč.*)

Krkonošská kleč.*) (Balada.)
Střelmil Krusku jako nebe, Jako mír své duše ctil; Že však neměl nežli sebe, Že jej osud nezšlechtil: Kážou usta mu rytířská Do světa se pustiti, A když korouhev si získá, O dceru se hlásiti. I jde Střelmil, panoš skvělý, Rozžehnav se s horany; S ramene mu visí střely Na odbojné pohany; Kruska hocha vyprovází, Milostně jej celuje; Dokud slunce nezachází, Věrnost stálou slibuje. ——— *) Kleč, das sogenannte Knieholz am Rücken des Riesengebirgs.
12 Když jsou přišli na rozcestí – Ach, tu kyne loučení! „Vzdálenost tvou jak mám nésti, Nejdražší všech stvoření! Kýž bych lvem neb orlem byla, Lvova síla, orlův let; Za tebou bych přikvapila, Byťbys stál mil na sta set! O, bych s sluncem v zlatém voze Celý ten čas seděla! Kolujíc tak po obloze Vždy bych na tě hleděla! Tak ale tu kvíleti mám, Stýskat němým skalinám; Snad tě – nikdy neuhlídám, Leč až světu výhost dám!“ „„S Bohem buď, má drahá Krusko! Přestaň hořce kvíleti; Též i mně je v prsou úzko, Žel mi bude v zápětí; 13 Nic však méně směle dolů S Krkonošů se snesu, Už pro prudkost všech tvých bolů Lík ti mocný přinesu. Každodenně putuj v čas ten Sem, k tomuto rozcestí; Láska ti skrz déšť i plamen Dráhu přímou proklestí. Každodenně přines v ruce Jeden kámen vybraný, Jak se láme na opuce, Široký a čtverhranný. Tu je strojně na pahorku Outlou rukou srovnávej; Na to z nejbližšího borku Čerstvým mechem procpávej. A tak choď, až zeď dosáhne Prstů u tvé pravice, Ode země se vytáhne Pro pocestné lavice. 14 Na to, z jara, denně vyhrab Sazeničku drnovou; Kde jsou spáry, tam ji vehrab, Až se v trávník rozmohou; Pak sem tam mateřídoušku, Sedmikrásu, zvonek vtěl – Kol a kolem horních kroužků Na sta vonný květen vsel. A když půlnočník klestiti Počne jívu listnatou, Na roh každý dej vsaditi Lípu krásně košatou. Ty když budou stíny tvořit, Pode nimi sedávej, A než uzříš den se bořit, Na Střelmila čekávej. Tak své srdce v toužebnosti, Tak v stálosti zachováš, An vždy nové poživnosti Vřelým citům podáváš. 15 Tak tě někdy na pět honů, Vraceje se, uhlídám, Kterak na své lásky konu Sedíš, stýskáš květinám. – S Bohem buď, má drahá Krusko! Přestaň hořce kvíleti! Též i mně jest v prsou úzko, Žel mi bude v zápětí; V okamžení však, hleď! dolů Jak sem s vrchu se snesl, An sem pro prudkost tvých bolů Lík ti mocný přinesl.““ Dopověděv políbí ji, Horké slzy z oka dští; Ještě rtové rtíky kryjí – Teď se na kůň vymrští! Jede jako střela polem, Již se oku ztracuje, Zmizí – Kruska s těžkým bolem Do hradu se vracuje. 16 Vroucně putuje den jak den Na to smutné rozcestí, Láska jí skrz déšť i plamen Dráhu nezmeznou klestí. Každodenně nese v ruce Jeden kámen vybraný, Jak se láme na opuce, Široký a čtverhranný. Tu je strojně na pahorku Outlou rukou srovnává, Na to z nejbližšího borku Čerstvým mechem procpává. Staví, až zeď dosahuje Prstů její pravice; Od země se vytahuje Pro pocestné lavice. Na to každý den vyhrabe Sazeničku drnovou, Kde jsou spáry, ji zahrabe, Až se v trávník rozmohou; 17 Pak sem tam mateřídoušku Vsadí, fialku i lil*) – Kol a kolem horních kroužků Na sta vonný květen vsil. A když půlnočník klestiti Počal jívu listnatou, V každý roh dala vsaditi Lípu krásně košatou; Ty když velké stíny tvoří, Pode nimi sedává, A než dlouhý den se boří, Na Střelmila čekává. Sedává a očekává Jarem prvním den jak den; Mladé Labe nosívává Mimo myriády pěn. Nadarmo však do oudolí Zrak svých očí napíná, Darmo, uzříli co v poli, Na nohy se vypíná. ——— *) Lil = lilek, solanum, Nachtschatten.
18 Co se mihlo, byly stíny – Střelmila to nebylo! „Ach! snad ho v pahorek hlíny Divé kopí srazilo! Či snad – ha myšlénko smrtná! Či se stal snad nevěren? A – proč sem tak byla smutná, Byl jen dlouhý, trapný sen?“ Cizí jezdec mimo jede: „Proč tutu, děvoděvo, naříkáš? Což ti osud smrt již vede, Že tak bledé tváře máš? Či snad pláčeš pro milence, Jenž v zemi zaslíbené Mezi nepřátelské žence Padl v srpy bezcitné? Stálli minulého roku Blízko Jeruzalema, Pad’ ode mne na sto kroků S krvavýma tvářema; 19 Strašné sme si dali heslo, Hory zrostly z mrtvých těl; Devět českých reků kleslo, Ač je sílil v prsou Lel!“ „„Devět!? – On byl mezi nimi, O! a já již vdovou jsem! Tygr sedí mezi svými – A já, děva, sama jsem! Sama budu v hradě vadnout, S jeho duchem ve snách výt, A až budu muset padnout, Hrudy vůkol sebe mít!““ – Tak si Kruska hořekuje, Padá z mdloby do mdloby; Cizinec jí vyvracuje Z mysli černé podoby. Doprovází ji do hradu – Jak ji samu nechat má? Shání líky, shání radu – Plní, kde kdo jakou dá. 20 Čas prý všecko napravuje, Zvlášť co ranil Lelův šíp! Tak i Krusku pozdravuje, Denně jest jí líp a líp; By ji zjasnil jezdec, činil Dnem i nocí vesele, A – než se zas měsíc nalil, Stali se z nich – manželé! Manželé! – a kdo jí medle Může za zlé čin ten mít? Měla, jako sirá jedle, O samotě živa být? Střelmila již nic nezhojí, Vždyť jich devět zůstalo! Znalať jeho srdce v boji, Coufnout by mu nedalo. – Dvanáct let tak blaze žili; V třináctém však nový žel Krusku na nějakou chvíli Temnou rouškou obestřel. 21 Jezdce si za tučnou obět S koně pád vzal, an byl zpit; Vdova sirá musí opět Jinému se zasnoubit! Zasnoubila, blaze bylo – Blahost se však kalila, Neb než dvacet let minulo – Pětkrát pohřeb strojila. Odstrojila již po páté, Chce zas sňatek strojiti; Nestrojí však vícekráte, Nelze chotě najíti. Teď se teprv plachá pamět Z víru plesů vydrala, Počne Krusce v jedno stavět, Čeho se kdy dočkala; Teď jí také Střelmil v prsa Vstoup’, i s kvítím lavice, Již snad času ostrá kosa Zmetala již s silnice. 22 I jde jednou v horním létě, Střelmil kde se loučil s ní, Nemyslic již, v tom že světě Stan ten bude k spatření; Ale jak se podivila, Uzříc, an tu přeskvostno Vše, jak byla zůstavila, Zeleno i milostno! Sedadlo je srostlé v skálu, Drn ji něžně přikrývá, A z drnových hustých sválů Zvonek vůni vylívá; Květ náprstků zde prorostlých A fialčin něžný klín Kryje z čtvera kolmorostlých Líp dalekosáhlý stín. Sedne si, a jak když v záři Slunce na mráz zasvítí: Tak se rychlý oheň v tváři Památkou jí roznítí. 23 „Ach! kde jste, blažení dnové! Když sem tady chodila? Kam zalítli sladcí snové, Jež mi láska plodila? Ti, jenž mně manžely slouli, Ti mne nemilovali! Podle nich mně chvíle plouly, Jak se sadem déšť valí: Raduje se štípek z něho, Ač mu život podrývá A šťávné kořeny jeho Žravým zubům odkrývá.“ Tak když dí – hle, poutník slabý Zhůru pracně vykráčí, A v pět minut starém Labi Pravici svou namáčí. Smutně se mu v letném oku Blyští velká krůpěje, A při každém pracném kroku Vítr jednu rozvěje. 24 DostoupímDostoupiv pak na hřbet hory – Jakby to byl někdy znal, Na skály a temné bory Zrak svých očí rozeslal; Najednou tu sídlo zočí, Na něm ženskou postavu – Jako divý nazpět skočí, Ruce zpráskna nad hlavu. „Krusko! – Bože trojjediný! Ty mne ještě miluješ? A s věrností bez poškvrny, Co sem radil, pěstuješ? O blaze mně! blaze! Krusko! Nově s tebou počnu žít; Zmizni, mého srdce úzko! Rozkoš v něm měj věčný byt! Hleď, má Krusko! přes dvacet let V okovech sem bědoval, Mladý věk můj v jamách odkvet’, Kde sem s štíry hodoval! 25 Až sem šťastně svému katu Nemoc z těla vyhostil, A tak k svobodě i k zlatu Cestu sobě proklestil. Nic však méně nechtěl ho svět Na slunci víc nositi, A, ač míň než já čítal let, Přece musil umříti. Ctnostná jeho choť mně chtěla – An jí třebný mužský štít, Ač sto jiných vzíti měla – Svého sňatku věnce vít. Nepovrh’ sem rukou její, Učinil sem slib svatý: Že, jestli již oči spějí, K nimž jsem láskou připiatý, Čilis na mne zapomněla, Již, jak jindy, miluji – Byťbys hrad mi dáti chtěla, Nazpět k ní připutuji. 26 Aj hle, Krusko! ty tu sedíš, Kde tě Střelmil opustil, V svadlý květ mých tváří hledíš, Jakby se prv rozlístil! O rci, žes mi byla věrná, Že mi tu lze skonati, Že mne zrada černě-černá Zpět nebude mrskati!“ „„O Střelmile! tys mi nebe Byl, a jsi, a zůstaneš! Milovati budu tebe, Dokud na smrt nezvadneš! Bylali sem ti vždy věrná? – Přestalali sem lkáti, Ať mne ruka nesmrtelná V bezcitný strom obrátí!““ Praví, a – ha! strach a hrůza Oběma kost proběhne! Jakby rotila se luza Od kocytu pramene: 27 Tak se počnou hory, skály, Zdě a strom, i země třást, Blesků střela tížné svály Kol a kolem různo klást! Bukové a celé bory Semotam se potácí, Hromonosné z oblak hory Val a valem burácí. Z tmy pak, jako z klínu země, Vstane duch jak velikán, V hrůzném, vážném roucha lemě – Říše Krkonošské pán. Krakonoš*) to, AridAlcid Čechů, Věků dávných chrabrý rek, ——— *) Baladu tu psal sem i vysílám toliko tomuto Krakonoši k vůli, abych totiž krajany své s jeho jmenem a pravým charakterem seznámil. KrokonošKrakonoš (buď od Krak – Krok, heros, aneb od přetvořeného krak, na místě polského kark, našeho krk – a nositi) bylo starým Slovanům příjmením reka, který, jako řecký Atlas neb Alcid, buď celou zemi, aneb její skály a hory na týle nosil, či ./. 28 Který v smělém rozevzduchurozevzdechu Druhdy sám hrad světa zték’; K severu hnav nepřátely, Mezí sobě vysázel, A, by se již nevraceli, Hor až k nebi naházel. Ten, hněv smrtný z oka stříle, K Krusce strašnosoudně dí: „Běda, kdo se rouhá síle, Která nad přísahou bdí! ——— jimi házel. Hory Krkonoše dostaly jméno od něho, tak asi, jako náš díl země od Ajenorovy dcery, ač netřeba historicky dokazovati, zdaž skutečně žena kdy živa byla, která se Evropa jmenovala. Rozumí se samo sebou, že je to ten samý duch, kterého Museus a po něm mnozí jiní „Rübezahl,“„Rübezahl“, nato pak spisovatel Krkonošské literatury „Řepočetem“ nazval. Ovšem žeť snad všickni ti z těch samých pramenů nabírali, z kterých sem já čerpal, a že se ani oni ani já čistě historickými základy honositi nemůžeme; ale jejich trpaslický Rübezahl v ohromných horách krkonošských mi tak přichází, jako – drak v myší díře. 29 Nelkalali’s, stromem ať jsi –jsi –? Nuže tedy, stromem buď! Sama cos usoudila si, Dřevem staniž se tvá hruď! Dřevem, ne však sličněkmenným, Ale mrvným zákeřkem, Křovím sem tam rozlezeným, Lesů hrdým ousměškem; Věčný mráz ať dusí tebe, Roucho tvé vždy budiž sníh; Tepleli pak dychne nebe, Ať ti napadne tvůj hřích!“ Vypoví, a s hřmotem zmizí. Kruska pak – o zázraku! Z pohledu se rychle zklízí V mdlém a mdlejším nářeku; Nohy se jí ve drn vryjí, Roztřepíc se v kořeny; Ruce, tejl se rozsněťují, Na zem lehnou zjehleny! – 30 Tak se stala horní klečí, Mráz a sníh ji ztěsňuje; Bezevší však lidské péči Rod svůj přece zmnožuje. Po zemi se podnes plazí – A když slunce zadychne, Polejou ji horké slzy, Slyšet, jak si povzdychne.