Jednou v létě, v neděli,
A to zrána v devět hodin,
K panu zprávci do Semenin
Přilítla v kobrheli
Paní Běta. Moudrá žena,
Od sousedek vůkol ctěna;
Jen že někdy, za řečí,
Džbán jí uváz’ v náručí.
„Urozený pane náš!“
Mluví k zprávci v pokornosti,
„Pomozte mi z nesvornosti;
Neb můj muž, ten kaviáš,
Sužuje mne každou dobu,
Za vlasy mne táhne k hrobu.
Že tu s vámi rozmlouvám,
Dělá, že se vyhnout znám,
A jsem s to, se postavit.
Sice bych již chromá byla,
Neb dokonce v hrobě hnila,
Tak mne muž můj umí ctít!
Já jsem stálá, dlouho mlčím,
Někdy div se nerozskočím;
Když však počne příliš hřmít,
Pak dám bleskům notně bít.“
Zprávce, mírný, tichý pán,
Nerad maje nesvornosti,
Ptá se vlídně, beze zlosti,
(Jiný bylby rozhněván)
Co se stalo? rád-li pije?
Neboli ji často bije?
Čili její spanilosti
Nechce k stáru chválit dosti?
„Piják není, chraniž Bůh,
Té neplechy do něj není,
Leč se v pivě příliš pění
Ječmínkový silný duch.
Ostatně – já více piji,
Ač nestřídmost nemiluji –
Nanejvejš, to v parný den,
Pět mázečků beze pěn.
Bije-li mne? Nikoli!
Toby pykal zle a hořce!
On je dobrý, jako ovce,
Pokojný a srovnalý.
Kromě jednou. To si přijel,
Jakby satan na lov vyjel;
Všecky hříchy v zlosti sčet’.
To měl ale příčinu!
Tehdáž jsem mu i s pačesy –
Neboť se mi toulal kdesi –
Protřásala slezinu;
Také odnes na památku
V tváři as šest kolovrátků,
Že, až bude v hrobě hnít,
Ještě bude známku mít!“ –
„„Jakých tedy ztropil psot?““
Ptá se zprávce. – „Ach, můj světe!
Což sám na to nepřijdete?
Hraje jako o život!“
„„Na housle snad?““ – „Mnohem hůře!“
„„V kuželičky?““ – „Dobré kuře!
Jen se chraniž spolků zlých;
V kuželky hrát není hřích,
V kuželky hra má být zdravá,
Nezabolí po ní hlava,
A když devět udělá,
Stavěč: „juchu!“ vyvolá;
Samu mne to v srdci těší.
Potom bych mu také přála,
Někdy bych i spolu hrála,
Kdyby – jak pak tomu Češi
Říkají jen? – na zeleném
Stole, suknem potaženém,
Koulí tloukl o kuličku,
By ji vehnal do pytlíčku –
A! mangáry! to je čest!
Též i zdravé, rovná tělo,
Jakby po niti jít mělo,
Nebo je měl vítr nést;
A co víc? můj muž jest krejčí;
Toby v tom byl sup, a vír,
By časem co inžinýr
Před paní i dívkou nestál.
Oko se u té hry bystří,
Vycvičuje, až se zmistří;
Pak třeba jen opodál
Státi, když má bráti míru
Sáhou, netřeba papíru
Hezké ženy obtáčet,
Se všech stran je obkráčet.
Ale ne, jen v karty hrát –
A to sice šest a dvadcet!
V půl noci se k ženě vracet,
Vejdělek jí z truhly brát!
Šest a dvadcet! Já se zblázním,
Tak-li mu ji nevyprázním,
Že si z dvadcíti a šest
Nanejvejš dá cvika splést.
A jak je v tom zahrabán!
Když si jednou k šístce sedne –
Mohu umřít, on se nehne;
Moje rozkoš jest pak džbán.
Cihlička se může rozlít,
Na kaši se v uhlí rozhřít,
Nevěsta být bez sukně –
To ho ani neťukne!
Mluviti co do rána! –
Někdy sem se krásou skvěla,
Takže jsem dvě léta měla
Za milého hulána.
Ten mi z pouhé upřímnosti
Daroval až do věčnosti
Na památku, pro radost,
Obraz svůj, jak žil a rost’.
Teď vám povím pěkný žert:
Rámeček jsem na něj sbila,
Fábory ho ozdobila;
Ondyno – co nechtěl čert?
Vrátím já se z pouti domů,
Zarazím se – u sta hromů!
Rozkoš má jest vytržena,
V rámečku pak zastrčena
Zpropadená špádská duška!
Stála jsem, jak planá hruška.
Místo jedné šavle dvě!
Dvě, a ještě k tomu na kříž,
Jakby řekl: „Nepřistup blíž,
Ďáble v ženské postavě!“
Já se tomu, pane, věřte,
Podnes divím, že jsem ještě
Muži za tu špádskou mříž
Nezlomila vaz i kříž!“
„„Milá paní krejčice,““
Zprávce dí, kterýžto právě
Špádskou dušku též měl v slávě;
„„Proč děláte různice?
Mezi všemi hrami v světě –
Za to stojím paní Bětě,
Ač jich známe mnoho set –
Není přes šestadvadcet!
Ku příkladu, co jest cvik?
Rozum dlouhou chvílí zívá,
Až konečně nahlas dřímá,
Nezvučíli hráčů křik;
A nemáli trumfa touše,
Který všecko jiné zkouše –
Může o sto zlatých jít –
Však jsem spodkem notně bit.
Nebo vezmem mariáš,
Který rády ženské hrají,
Než se za své muže vdají –
Tak říkává hrabě náš.
Neníli tu všecko stejně,
Jako v každém labském mlejně?
Kdo chce dobře, šťastně mlít,
Musí stárka podmydlit.
Co je stárek ve mlejně,
To je shorek v mariáši;
Nic vám rozum nevynáší,
Tento-li vře nevlídně.
Král sám jako baba stojí,
S žezlem desítky se bojí.
Kdo chce prospěch ulovit,
Musí s shorkem bratr být.
A tak bych vám vypočet’
Na sta her, jenž povídají,
V dalekém že hráčů kraji
Není přes šest a dvadcet.
Ramšl, Vojta, Půldvanácte –
Leč jest vždycky jedenácte –
Ba i veleslavný whist
Má jen jednoduchý list.
To si chválím šestici;
Hned jak se mi karta míchá,
Na soka se dívám zticha,
Hledám k toušům petlici.
Obtěžkám a sejmu vážně,
Na líc se hned dívám snažně –
Špádská sedma? nebo kluk?
Důkaz, že jsem dobře ťuk’!
Teď to slavně rozložím;
V tváři mi, co mám, lze čísti;
Vidímli tři touše kvísti,
Hnedky celý zahořím;
Figuru-li mám, pak lovím,
Vždycky ji však neopovím,
Neboť známý kaval v kartě
Vždy jest na ztracené vartě.
Teď si v duchu povážím,
Že mám v ruce celé vojsko,
Jako vůdci jest mi ouzko,
Všecko pětkrát převážím.
Srovnám špády zase k špádům,
Denáry zlášť, kopí k kopům.
A když všecko rozvodím,
V bázni Boží vyhodím. –
Malé špády hraje sok –?
Ještě jednou? – jest tam duška!
Ha, ta dojde klukem lůžka,
Nehne se mi ani krok!
Já jdu pro ni – vážná bulka!
Vlas mi stojí jako hůlka.
Jenom ať jsem nepředal,
Sic jsem sám si výhru vzal! –
Hola! to jest baštonů –
Layer devět loket dlouhý!
Bulka kulhá vedle strouhy;
Spadneli tam, utonu! –
Ještě jednou? – kopy –? – kopy!
Ha! kéž dopídím se stopy –
Vítězství! je šestadvadcet!
Tam jest jenom pětadvadcet. –
Hleďtež – no? – co? – do pekla!““
Zprávcovo tu vidí zření,
Že tady již Běty není,
Že mu zlostí utekla.
Jen když Vy jste neutekli,
Třebas v duchu k sobě řekli,
Že si šest a dvadcet chválím,
Protože se sám v ní válím.