Mudrák hrnčíř všecko ví,
Jak se provádějí čáry,
Co má za moc kapradí,
Též co z černobýlu páry:
Čím se zahánějí můry,
Nač jsou klokočovy kůry.
Též ví, jaký oučinek
Kouzedlnická mají slova,
Zná y moc všech bylinek,
Jak se plaší strašná sova;
Cytovati umí čerty,
Volat z pekla na poberty.
On a čtyří chlapícy
Vyzvavše se na hrad pustý,
Kde zlí hosté, ďáblícy
V svůj čas burácý a šustí,
K svatému tam Kryštofovi
Volali: „Dej zlaté lovy!“
Napřed vymalovali
Kolo tříkrálovou křídou:
Pak se křížem žehnali,
Kropili se všickni třídou;
Rozsvítili tři hromnice
Třesouce se co zymnice.
Kryštofe! tys dárce náš,
Sloupe Goliáši svatý!
V mocy všecky čerty máš,
Kaž, ať nesou poklad zlatý.
Vyslyš mocně vroucné žalmy,
By moh každý řícy: dal mi.
V tom hned vynik blesk a hřmot,
Slyšet bylo burácení:
Po těle jim všem tek pot
Ze strachu a trmácení,
Ostali předc v kole klečet;
Snažili se žalmy bečet.
Hrůza byla to a strach,
Vstávali jim vzhůru vlasy:
Jakby pekelný ten vrah
Sáhal jim již na pačesy;
Škřípět bylo slyšet zuby,
Sotva otvírali huby.
Vůkol kola jako sud
Bylo slyšet chrastit cosy,
Každého tu přešla chut
Poptati se: „Jářku, kdo jsy?“
Tři dni se tak vymodlili,
Vyzáblí až postem byli.
V tom čert právě s pytlem šel:
Zaslechli již cynkat zlato,
Vsypat do kola ho měl,
Přichystáno bylo na to:
Když se hrnčíř pleše ohlíd,
Čím y několik slov prohlíd.
Ubožátko hrnčíři,
Dlouhého ti přeji zdraví,
Zlata bídný havíři!
Nevíš, pravidlo co praví:
Kdo jen jedno slovo mine,
V čertových že rukou zhyne? –
Tu se o něj chutě dral,
V okamžení měl ho z kola:
Na záda ho pěkně vzal,
Letě s ním sy zpíval hola!
Hrnčíř ale přenevrle
Křičel ouve, ó jemrle!
Přes doly a přes hory,
Přes palouky, lesy, pole,
Přes města, y přes dvory
Točil se s ním stále v kole:
Přes skály y řeky, moře,
Na jeho nic nedbav hoře!
Všecky všudy sjmenoval
Světice a všecky svaté,
Přitom čertu sliboval,
Že víc nechce mince zlaté:
Všecky dobré duchy vzýval,
Krleš, krleš pořád zpíval.
Když ho nosyl přes lesy:
„Nesu tě, řek, přes strniště,
Přes města zas: víš kde jsy?
Vidíš tamto mraveniště?
Když ho nes zas přes rybníky,
Řek: zři rakouské žejdlíky.“
Musylo mu arcy být
Teplo na čertových zádech;
Neví, co se má s ním dít,
Nebyl nikdý v těchto pádech;
Myslil, věze v čerta pasti,
Že s ním vletí do propasti.
Druzý vzhlídše, jak se vrah
Choval hbitně k jejich druhu,
Jak jich odnešen byl brach,
Nešlo jim víc v kole k duhu:
Nastavili rychle nohy,
Děsyly je čerta rohy.
Myslili, až jednoho
Poodnese domů sobě,
Vzýt že přijde druhého,
Jemu dnes a zejtra tobě;
Pročež ženy, děti, máteř
Modlily se za ně páteř.
Štěstí bylo modlence,
Že to ošemetné zvíře
Čilo v kapce růžence,
Na krku tři škapulíře:
Nemělo tak mocy k němu,
Chtělo notně vybrat jemu.
Když se ho dost nanosyl,
Až jej samo omrzelo;
Když ho chudák odprosyl,
Žeby s ním vše hoře mělo:
Chtě již čert mít jednou fajrum,
Letě poskočil sy štajrum.
Toho času právě byl
V Milířsku trh na pekáče,
Když ho zrovna postavil
Zponenáhla na ucháče:
Tu se sešlo cosy lidí,
Divili se, co tu vidí.
Lid se koukal na ten div
Jako na novičká vrata,
Každý řek, že jaktě živ
Nezhlíd toho zlého kata;
Ale čert prch v malé době,
Hrnčíř teprv oddech sobě.
Obstoupna jej lid se ptal:
Kudy jeho šla sem cesta?
Co též od té pošty dal,
Jaká Česká spatřil města?
S hrnců k trhovému roji
Řečnil: „Krajánkové moji!“
Právě v skutku není žert,
Věřte medle zkušenému,
Když pryč pádí s někým čert,
Není nic co věřit jemu:
Nežádejte od něj peněz,
Aby také tak vás nenes.
Velké dává svědectví
Kulišova kapitola
V starožitném proroctví,
Jak čert často zpívá hola:
Podnes když jsou zdiči v zboru,
Smetá lichou bez odporu.
Příkladů jest kolik set,
Co též pobral advokátů,
Živý příklad máte zdet:
Buďtež raděj bez dukátů,
Víc sy pánů nevybírá,
Napořád on všecko sbírá.
Kdo má zvláště krátký duch,
Kdo jest příliš choulostivý,
Komu nelze cýtit puch,
Neb jest drobet zymomřivý:
Krajánkové radím medle,
Varte se ho: má vás hnedle!
Ve dne v nocy chcy teď radč
Ucháče a mísy tvořit,
Nežbych čertu pro nic zač
Měl se dáti mořit, kořit.
Bych vás všechněch čerta zbavil,
Ročně chcy zde kázat, pravil.