Hřbitov, hroby, hrana slyšet zvučet,
Umíráčkem temným smutně znít,
Kuliše a sejčky strašně skučet,
Času nočního psy výt.
Jest mé v světě smutné vyražení,
Strašná místa, živlů hrozný hluk,
Leje v srdce strašné utěšení,
Též y smutné hudby zvuk.
Slyším lidi plakat bez pohnutí,
Ruce spínat, vesti sobě žel;
S nešťastnými nemám ustrnutí,
Jimž jsem slze stírat vřel.
Nebo žádný, ať sy jak chce želí,
Nemá co já na svém srdcy tíž;
Žádný semnou srdce nerozdělí,
Co ty v tmavém hrobě tlíš.
Bylas tichost, příklad lásky pravé,
Věrnost, pouhá nevinnost a ctnost:
Nikdý nešlo z ust ti slovo lhavé,
Nikdý nevyskytla zlost.
Kde jste doby, když jsme chodívali
Spolu, když se rozvil jarní čas!
Ruku v ruce jsme se vodívali,
Poslouchali ptactva hlas!
Jak mi bylo, kdys mi vyjevila,
Že v svém srdcy cýtíš lásky třel;
Na důkaz jsy na tvář slze lila!
Kam ses věku bláhy děl? –
Ach! teď smrt tě krutá v chladném hrobě
Drží: odpočíváš v něm již rok!
Skrz ten celičký věk vzdychám sobě,
Teče z očí slzý tok.
Zdá se smutnější být přirozenost,
Podletí též míti mdlejší květ:
Ani tráva nemá svou zelenost,
Osyřelý zdá se svět.
Slavíků zpěv jindy milostivý,
Který v srdce utěšení lil,
Zdá se býti nyní žalostivý:
Jakby pohřebný zvuk byl.
Všecky jiné milé veselosti
Nyní obrátily se mi v žel:
Kdekoli jsem nyní při radosti,
Při všechbych jen slzet chtěl.
Strome milý! kde jsme sedávali,
Posvátný y budoucně mi buď;
Kde jsme písně lásky zpívávali,
Věčnou lásku znova vzbuď!
Ach! ta větev odťatá se více
Zelenati nebude, ni kvést;
Jak živ nespatřím tvá milá líce,
Osud jest jen nářek vést!
Kyž jest možné u tebe blíž býti,
Světu nestálému výhost dát!
V nebi s tebou rozmlouvati smíti,
Dnesbych k tobě letěl rád!