Staří příběhové v počtu drahném
K pravdě připojený mají rmut:
Jako pramýnkové běžíc bahnem
Mění průchodišti čistost, chut.
Kdo as blud a podvod tenkrát kul,
Snad kdo našel v něm svůj zlata důl? –
Ale není v světě toho fochu,
Aby nebylo v něm pravdy trochu.
Odmísyti pravdy není lehce,
Které zakuklil nám drahný věk:
Pouhé obecný lid slyšet nechce,
Jak jest možno lidu přijít vděk?
Těžko jest se o příbězých přít,
Jež nám svěřil milý Hamršmid.
Skutek tento může za výstrahu
Sloužit k ostrachu všech kvapných vrahů.
Před dávnými lety před půl nocý
V Klatovech se radní světnice
Osvítila, a to duchů mocý;
Tříhrané v ní plály hromnice:
Cyzynec co servus curiae,
Jenž sy zpíval cestou kyrie,
Budě vážné konšele a rady
Svolával v dům soudní do hromady.
Scházeli se kroky převážnými
Přioděni v šaty svátečné,
V okrášlených hrdlích okružími
Pnuly se jim bručny výtečné,
Vyhlížíc v nich jako hejno sov,
Pod paždími nesouc hlavy krov,
Majíc obuv svazky spiatý: zvláště
Mnozý černé přeslovútné pláště.
Byli všickni již již pohromadě,
Až pak na Bíslava prýmasa,
Náhlé dědictví ho vzdvíhlo k radě,
Myslil moudrosti být okrasa;
Nebylo však nad něj ťulpasa;
Lid ho jmenoval jen chuďasa.
V mládí volopích byl pravý,
V radě nádherný a přehltavý.
Y ten přišel; na proti Bíslavu
Bezhlavý se maní zjevil duch;
Na svých rukou nesa sťatou hlavu;
Vedlé něho stkvěl se vážný druh;
Jistě blahých krajin bydlitel,
Utisknutých vroucný hajitel;
Praví se, že vůkol jeho tváře
Znáti byla drobet malá záře.
Ten dí: „Jeden z vašeho zde zboru
Ukrutný jest nevinného vrah,
Žádá od vás krvavého sporu,
Žádá pomsty nemluvný ten brach!“
Ukaz nenadálý zplodil strach,
Bíslav z užasnutí ztratil zvah,
Všickni druzý náramně se lekli,
Div že z rady domů neutekli.
Strážce dí dál: „Bíslav vlastní přítel
Před třemi dny dal ho v sklepě stít;
Trestu žádá svrchovaný mstitel,
Neměl práva života mu vzýt:
Mládenec ať zasluhoval trest
Veřejný: vždyť Bíslavova čest
Nebylaby proto nikdý vzata,
Není skutky cyzými pak spiata.
U něj v zemi, matky lidstva klínu,
Naleznete vraždy důkazu:
Uvidíte: jak zde na tom stínu
Oddělenou hlavu od vazu;
Učiňte teď na něj dotazu,
Ať zná původ zlého urazu.
Suďte přísně; neb jest hoden meče,
Vražda k nebi volá, krev ať teče.“
Bíslav, který ledva strachy dýchal,
Napřed zapírati vinu chtěl,
Osten vraždy jeho srdce píchal,
Důkaz viny před očima zřel.
Počal: „Milí bratří slovútní!
Nebuďte předc nad mnou urputni;
Nezapírám prchlivosti vinu,
Poslyšte též původ téhož činu!
Synovec můj, jak ví celé město,
Veliký byl zbrojník, bitec, práč,
Kárán často; marně tropil přes to
Matce své, mé sestře ouzkost, pláč.
Čpěli odporně mu obchody,
Blažily jej krčmy, hospody,
Zápasení, nevole, a pletky;
Děsyl jsem se vždycky před následky.
Tři dni jsou, co počal zase znova
Na předměstí boje, rvanice;
Matka dávala mu mírná slova,
Vytrhnout ho chtěla z pranice;
Ale dostav posedlost a vztek
Praštil matku, na odpůrce klek,
Tlouk jej lítě; okrvácel oba,
Roznešena byla hned ta zloba.
Představím sy skutku ohavnosti,
Jaké natropil již množství psot,
A co spáše ještě v budoucnosti,
Že náš hanbu trpí skrz něj rod;
Žeby od kata moh třebas sjít;
Skrze poctivého muže stít
Kázal jsem jej v prchlivosti vzteku;
Zasloužil již téhož dávno léku.“
Za vystoupenou teď měly strany,
Rada rozvážit ten chtěla soud,
Mnozý praví: „Nedopusťme hany,
Držme se jen, jest náš milý oud!“
Jiný zase: „Snáším můj tam hlas,
Aby duch sám jemu zlomil vaz!“
Onen pravil: „S duchy nejsou hračky,
Ať vám nepodají vonět mačky!“
Na trest vraždy vyřklo více hlasů,
Nález o ztracení hrdla zněl;
By víc nemstil nepříštího času,
Že víc život lidský vážit měl.
Kdož mu život dal prý do mocy? –
Však že mu chtí předce pomocy,
Dajíli se oba jako dobří pohnout;
Syc že nelze vtipem duchy ohnout.
Povolány byly obě strany,
V známost dáno, co jest za nález.
Bíslav dal se duchům do ochrany,
Že jen mdlobou tuposti své kles,
Nevrátí že život nová smrt,
Že víc nechce býti pyšný hrd,
Prýmasský že ouřad mile složí:
Že dá za náhradu statek, zboží.
Bezhlavému na krk hlavu strážce
Vsadil, scelil se a spojil vaz;
Nebylo zřít nic víc o urážce,
Žádnou jizvu, žádný pruh a kaz.
Pěstoun vyjasnil se co zbor hvězd,
Mládenec též sbělel; jenom pěst
Ještě černou maje, u pravice
Malý kousek syvé nohavice.
Bíslav vece: „Neopouštěj ujce!
Odpusť, nemá se to více stát:
Zlý duch jediný byl toho strůjce,
Náhradu chcy učiniti rád,
Za výplatnou dáti jmění půl,
Ano všecko; chcy být náh co kůl:
Vystrojit chcy tobě stkvostný průvod,
Věčné památky máš býti původ.“
Mládenec ctný cýtě ustrnutí
Pravil: „Pro mne, jak dlouho chceš, ží:
Dbej, ať nepotká tě zahynutí,
Velkost viny se světa jen smý;
Napraví ať tebe viny žel,
Nemohu se zdržeti zde dél,
Osud volá, rozdej jmění, zboží,
Tak jak nařídí ti ten muž boží.“
Strážce vece: „Jako pláně v poli
Vyrostli jste oba v tuposti,
V městě nemajíce žádné školy
Upadli jste v pošetilosti:
Cvičením se vzdělá lidský duch,
Abys vymazat moh velký dluh,
Káži bezdětko ti za výplatek
Vynaložit k škole všecken statek.“
Sotva domluvil ta přísná slova,
Na věži v tom tloukla jedna hodina:
Venku ozvala se noční sova,
Zmizela tu duchů družina.
Světlo dohořelo. Mnohým jen
Přicházel ten ukaz jako sen;
Ale pohřeb držán byl hned ráno,
Jmění ke škole hned odevzdáno.
Kronyka dí: že ten Boží přítel
Sám náš blažený byl Vládyka:
Mlaďoch že byl jeho vroucný ctitel,
Duchovní ví všecko kronyka,
Že on též byl servus curiae,
Skutečný že víc měl furiae:
Že to bylo akty znamenáno,
Na památku na dům malováno.
Jestli na jevo to skrze duchy
Vyšlo, neb se mělo to tak dít;
Neb to vyslídily lidské čuchy,
Nelze soudit; sluší pověst ctít;
Mnozý drží na ten soud a sněm
Mníce, že jen živí byli v něm:
Já též věřím nechtě býti zadní,
V duchu že tam byli jenom radní.