Všickni Cžeší chybovali,
Že dle tonu nezpívali? –
Kdož to vyřkl: zdaž vlastenec?
Cžili Uher? nebo Němec?
Starých Cžechů ne? učenec?
Jenž sy jazyk náš osobil,
By sy všecko spíš podrobil?
Zdaliž na to vy hledíte,
Jenž mu proto se klaníte,
Že vás hubováním předčil? –
Kdož jest, jenž tak mocně svědčil,
Že nejlépe zpytuje,
A nejméně chybuje? –
Nám se verše číst nedají,
Proto že se jen zpívají? –
Zdaž v tom není dokonalost,
Když verš s zpěvem má srovnalost?
Ptalliž se starého Pána,
V školách tam Kvintyliána!
Jak verš s čtením se srovnává,
Co pod tonem slov schovává?
Co veršovské jest umění?
Co řečnícké? co mluvení?
Naše verše jsou bez znění,
Kteréž uchu lahodí,
A v něj plnost přivodí? –
Zdaž slyšeti umí lepe,
Než my, kteréž přísně tepe?
Zdaž sám hrubě v tom nebloudí,
Že vám uši dle svých soudí?
Ucho máme mít vytřené?
Brusem tonu tak zostřené,
Kterak líbí se někomu,
Jenž sám nerozumí tomu,
Coby Cžechům rád poručil,
Od nichž mluvit se naučil?*)
Ton na první jest slabice?
Jen ta vždycky zní velice?
Ten jest nezkrotitedlný?
V slovích nesměnitedlný?
Cžeší! zdaž se neslyšíte?
Nebo mluvit se učíte?
Ton zdaž není k promlouvání?
Teď jest k veršů svazování?
Jak spytatel ten spytuje,
Jenž náramně pochybuje
V tom, co se má ustanovit?
Smíliž důvod tak vyslovit:
V kom jest chyba, zdaž v jazyku,
Nebo ve veršovském zvyku? –
Jak zná všecky tajnosti, –
Když jazyka slabosti
Jenom soudí podezřivě?
Zdaž sám nepřemejšlí křivě,
Když chyb nenalezá původ
A má jen vrtkavý důvod?
Jak veršovce všecky zná,
Když se mu to ve tmách zdá?
Roza nejhůř pobloudil? –
Zdaž pak ho Cžech odsoudil?
Tento? jenž z něj slabikoval,
Svému vůdcy vyhuboval?
Zdaž ne jako Ržekové,
Svůj ton máme, Cžechové,
Ržečí pohnutedlný,
Ržádně směnitedlný?*)
Cože? všickni Grammatycý
Neumělcý tak velicý
Za všech časů bývali,
Že jsou tonu neznali?
Cože? pozdvižený hlas
Má být prodloužený čas?
Odkuď jest ta novotina?
Proč ji přijmout má Cžeština?
Rozdělujic ton od hlasu,
Kterýž trvá v dýlce času,
Nebo v jeho krátkosti
Právem přirozenosti!*)
Z soudce, jenž nám tonem houká,
Zdaliž Němec nevykouká?
Když nám tonem děsý uši,
Nevyzradil cyzý duši?
Zdaž pak porozuměl svému,
Co jazyku dal našemu?
Jeliž Cžeské upřimnosti
Při své soudné nezhlídnosti?
Proč nesoudí Doležala,
Jehož moudrost mu rozžala
Cžisté světlo k vidění
Veršovského pídění?*)
Necvičený vykladatel
Smíliž býti rozkazatel?
Ten má nám být Arystarchem,
Jenž učinil se Monarchem
S pohaněním a násylou,
S myslí k věštcům nezdvořilou?
Ten přijímač osob hrdý,
Jenž jest k mnohým přísně tvrdý,
Kteříž mu se neklanějí,
Jmenem jeho nezvonějí,
Že se tomu podrobili,
Bez nějž Cžeší by nebyli?
Jaké verše své ukázal,
By pravidla svá dokázal?
A co hledá v Cžeském duchu
Dlé cyzýho svého sluchu?
Kdy? proč verše tvrdě znějí? –
Že ton jináč míti chtějí,
Než veršovec ho staví? –*)
Jak o tonu to praví,
Když se nechce s místa hnouti
A jen s předu má lehnouti,
Jako motovidlo tuhé,
Jenž slabiky motá druhé?
Snad, kdo slova v verších množí,
Je bez tonu tak položí,
Aby byla hybná k čtení
A příjemná ušim k znění?
Co? veršovcý došli hanby,
Když začali vázat jamby? –
Snad na metrum nedbali,
Když jen rytmy hledali,
By na koncy slovo znělo,
Jak básnířům se zachtělo?*)
Ten, kdo Němce následoval,
Ten že slepě tak chyboval,
Jak se otrok podrobuje,
Když svobodně nespytuje? –
Zdaž pak v Cžeské své podobě
On zapírá Němce v sobě?
Víliž, jak vázali Němcý?
K těm nesmíme být blížencý?
Kterak pak zná starobylost,
Kterak její ušlechtilost
Ve veršovské schopnosti? –
Nejsou mu zde tajnosti?
Jaká patří k tomu víra,
Že se slovům smí dát míra,
Jak se komu zalíbilo,
Aby ledacosy bylo? –
Jacý jsou to základové?
Jsouliž hodní nápadové,
Kterých bychom se chopili,
S nimi předky potupili?
Jaký náklad na stavení?
Jaké v něm jest napravení
Verše ochromělého
Z mozku neumělého?
Míra veršů smí se měnit?
Kterak pak ji budem cenit
V dlouhých slovích vrtkavou?
Snad máme ctít nepravou?
Jeliž on tak v verších sylný,
By nám zde byl neomylný?
My zde Němcy uvěříme,
Že slov jináč neměříme?
My nebudem víc chybovat,
Když ho budem následovat?
Když nám rozum tak zalepí,
Nebudemliž zcela slepí?
K Ržekům se nesmíme blížit? –
On nám ten krok smí obtížit,
Jenž slabiky tonem svírá
A nám k hlasům sluch vydírá,
Aby se nám nezdálo,
Že má sluchu sám málo
K tomu vlastenskému znění,
Jež cýtíme při svém čtení
Verše z Rozy vzatého,
Krásnou mírou spiatého?
Náději měj dobrou, nezmejlíť náděje nikda.
Pakli verše číst se mají,
A jen čtením důkaz dají,
Zdaliž v nich jest harmonye,
Kterouž Cžeské ucho pije:
Medle jaká jest tu svornost?
Dobrou náději měj, neb nezmejlí náděje nikda.
Cýtíteliž tu odpornost,
Kteráž se mi v čtení příčí? –
Zdaž ne k čtení verše líčí?
Proč teď odporuje sobě
Ve veršovské té způsobě,
V kteréž svázal jednu řádku,
Aby byla na památku
Velikého slov kroucení?
On necýtí v nich nucení? –
Kdo sy od něj dá třít uši,
Aby jeho přijal duši
K spytování toho skutku
Bez rozmyslu a usudku?
Scházý ucha nám subtylnost,
Bychom znali tu rozdílnost,
Jaká tu jest v vyslovení?
Cžtu verš jináč, než v mluvení?
Mluvíť on k nám, jako Cžech,
Zdaž předc není prázdný měch,
Kterýž dělá velké větry,
Že zná lépe hexametry,
Nežli celý veršovců sněm?
Věruli pak? – má to být v něm?
Snad všetečná neomylnost
Jenom haní schopných pilnost,
Aby sebe zvelebila
A na svrchu všude byla?
Víliž pak on, co nám psal
A zbraň jakou na ty vzal,
Kteříž ho učili psáti? –
Snad se také smíme ptáti,
Jak se o Drachovským tázal,
Aby chybu mu ukázal?
Rytmy, ty jsou klinkání?
Jenom dětem k pohrání?
Zdaž veliké duchy všecky
Hrát neslyšel? a snad děcky?
Syn Teutonů! nezná Bardů?
Ani rytmujicých Škaldů?
Snad y těmto se protivil?
Syned! – ten ho nenavštivil?
Bělma nesňal mu s oka?*)
Jak pak slyším proroka,
Že bez rytmů zpěv nebude,
Nímiž nám zní vůkol všude?
Když pak házý mnou pod Strejce,**)
Smímliž nazvat ho zlolejce?
Já, jenž nechcy mu podlízat,
A velebné paty lízat?
Jsemli v rytmu nejšpatnější,
Jeliž umem on šťastnější,
By na víru mne obrátil,
Když mně často dost vymlátil,
Brzy hubou, brzy pérem,
A v způsobu všelikerém? –
Proč vzal na mne prut veřejný?
Snad že v soudu jest nestejný?
Proč ten tvrdý prut sy zřízl?
By mne k psaní napobízl
Pro veršovské umění?
Bylliž toho mínění,
Abych verše zdokonalil
A s nimi se naň přivalil?
Nevím, mámeli to věřit,
Že mne proto chtěl udeřit,
Abych notně mu vyzpíval
A do očí se naň díval
V celé Cžeské veřejnosti,
V kteréž haní bez zhlídnosti?
Zdaž pak hanou mne přestrašil,
Jak veršovce všecky plašil,
By jen k němu utíkali
A mu rozum svůj poddali?
Co? chválilby rytmů zbírku?*)
Pro koho pak tu vytírku?
Nejsou pro něj husté ty tmy,
Jak se lehce kladou rytmy?
Proč pravidel neradí,
Jak nám jazyk je snadí? –
Mrzák! já to mám povědět,
Co se od něj chcy dovědět,
Protože sem nejšpatnější,
A on má být nejschopnější?
Nespytoval tak hluboce,
Jak to činit má původce.
Aby maličkosti tyto,
V kterých tajemství jest skryto,
V celé Cžeské veřejnosti
Spatřil jen na zevnitřnosti
Tak myšlenek, jako slov?
Nač má býti rytmů lov?
Zdaž ne jenom grammatyka
Ten um učí a logika,
Ta myšlenek vybíráním,
Ona slova ohybáním?
Který věštec rytmy hledá?
Zdaliž Umka mu jich nedá,
Když panuje nad jazykem
A se řídí věštců zvykem?
Není rytmů na tisýce?
Zdaž jich, než slov, není více,
Než slov, jak jsou v kořenu?
Jim neumí dát směnu,
Aby každé štěbetalo,
Když do rytmu se poddalo?
Zná jazyka tajnosti?
Není mu to v zjevnosti,
Jak při velké hojnosti
Se veršovec stejnosti
Všude musý obávat;
Jak ji musý schovávat,
Když jí řádku chce dávat,
Té, jenž musý nastávat,
Když se skrz ní tak doptávám,
Že důkazy vyhledávám?
Není to tajemství mělké,
Kdežto množství rytmů velké
Jest veršovcy tak strašlivé,
Jako ušim pohoršlivé,
Když se v blízkých řadách sbíhá
A ho tou výstrahou stíhá,
Aby chuti neurazyl
A své básně nepokazyl?
Rajm nemá být dokonalý? –
Jak pak toho jest uznalý,
Co se v konzonantích spouzý?
Má veršovec, stiskán nouzý,
Jenom břinkat místo znění,
V němž jest uchu lahození?
Neví, že jen na obrátku
Směnit můžem verše řádku,
Aby krásně všecko znělo,
Aniž jedné vady mělo?*)
Teď vy, mladí rytmířové
S jeho vazbou rytířové,
Hleďte, jak se s vámi loučí!
Ducha svého vám poroučí!
Slyšíte ho, co chce žádat? –
Budeteliž verše skládat,
O nichž žádný nevíte,
Jaké od něj umíte?
Opustíte klinkání,
To dětinské břinkání,
To nesnesytedlné,
Nezahojitedlné?*)
Učiníte jemu zadost,
Aby z vás měl věčnou radost,
Že jste se mu dali zmásti?
Budete se před nim třásti,
By vám také nevyšvíhal,
Jako všecky staré stíhal?
Jsteliž Cžeši tak na půli,
Byjste jenom jeho vůli
Při svém zpěvu splnili,
Z veršů rytmy plenili?
Cží jste? jeho, neb národu?
Jakou máte z něj ourodu
K vlastenskému způsobu?
Svou znectíte osobu
Svobodného zpěváka?
Jsteliž ducha nuzáka?
Který mudrc to zakáže,
Co sy národ s chutí váže
Hlasem přirozenosti,
Právem starožitnosti?
Kdož jest, jenž ten způsob tupí,
A nám smí říct, že jsme tupí
Svým vlastenským, tim svým sluchem,
Jenž jest srovnán s Cžeským duchem?
Kdož pak se z nás zapřete?
Kdo na rytmy nevřete?
A zdaž liška bez ocasu
Nás přemluví mocý hlasu,
Abychom se okleštili?*)
My bychom se potřeštili
K zpěvu veršům jinému,
Rytmem neslíčenému?
Zdaž Kožíšek, spolčík jeho,
Se zpravoval podlé něho,
By měl verše bez klinkání
Ve vlastenském svém zpívání?
Pokud u něj to jest znění,
Kdož ho tedy z nás vyplení?
Což jest nová prozodye,
Jenž y v malých verších ryje
Bez rozumné theorye?
Paradorům všude se stkví!
V jakém smyslu? kdo to z nás ví?