Otázky z strany nového veršovství.

Otázky z strany nového veršovství.
Grammatici certant, & adhuc sub judice lis est.
To jest Grammatyků zvyk, Že dělají hádkou křik. Soudce musý hledět vážně, A se na věc tázat snážně, By se pravda zjevila, Kteráž tajná jim byla.
[87] Ještě nemám veršů dosti Podlé Cžeské způsobnosti? Zdaž v nich není harmonye, Bez té nové prozodye, Kteráž tonem verše měří? Jsou zde chybní? medle kteří? – Jak je vážuvážu, dobře vím; Své tajemství vyjevím K veršům nesvěcenému. Dřív pak dotaz mám k němu Z velikého povykupovyku, S nimž se kutí v jazyku, Jako kohout v kypré zemi A kokrhá nade všemi Neschopnými kuřaty, Že nalezl klenoty. Uvidíme, co prospějou, Když do země se vysejou.*) ——— *) K dokonalému porozumění všech těch otázek zapotřeby jest, aby čtenář měl před očima nové veršovství v Kožíškové grammatyce: Grundsäße der böhmischen Grammatik von Franz Martin Pelzl. Prag 1795. Původce nového veršovství pocházý z Německých rodičů, byl v Uhřích narozen, v Cžechách zveden, Cžeskému jazyku při bývalých Klatovských školách vyučen, do řádu Jezovítů přijat etc. [88] §. I. §. I.
Všickni Cžeší chybovali, Že dle tonu nezpívali? – Kdož to vyřkl: zdaž vlastenec? Cžili Uher? nebo Němec? Starých Cžechů ne? učenec? Jenž sy jazyk náš osobil, By sy všecko spíš podrobil? Zdaliž na to vy hledíte, Jenž mu proto se klaníte, Že vás hubováním předčil? – Kdož jest, jenž tak mocně svědčil, Že nejlépe zpytuje, A nejméně chybuje? – Nám se verše číst nedají, Proto že se jen zpívají? – Zdaž v tom není dokonalost, Když verš s zpěvem má srovnalost? Ptalliž se starého Pána, V školách tam Kvintyliána! Jak verš s čtením se srovnává, Co pod tonem slov schovává? Co veršovské jest umění? Co řečnícké? co mluvení? Naše verše jsou bez znění, Kteréž uchu lahodí, A v něj plnost přivodí? – Zdaž slyšeti umí lepe, Než my, kteréž přísně tepe? Zdaž sám hrubě v tom nebloudí, Že vám uši dle svých soudí? 89 Ucho máme mít vytřené? Brusem tonu tak zostřené, Kterak líbí se někomu, Jenž sám nerozumí tomu, Coby Cžechům rád poručil, Od nichž mluvit se naučil?*) Ton na první jest slabice? Jen ta vždycky zní velice? Ten jest nezkrotitedlný? V slovích nesměnitedlný? Cžeší! zdaž se neslyšíte? Nebo mluvit se učíte? Ton zdaž není k promlouvání? Teď jest k veršů svazování? Jak spytatel ten spytuje, Jenž náramně pochybuje V tom, co se má ustanovit? Smíliž důvod tak vyslovit: V kom jest chyba, zdaž v jazyku, Nebo ve veršovském zvyku? – Jak zná všecky tajnosti, – Když jazyka slabosti ——— *) Srovnej §. VI. v listu 234. kdežto subtylné ucho Cžeské za svědka svých nápadů bere, a sám sobě věří, že tajemství Cžeského veršovství vynalezl. Mámliž já mu také věřit, Bych své uměl verše měřit? Oni ví, co myslili staří! Neví, jak se mně to daří! 90 Jenom soudí podezřivě? Zdaž sám nepřemejšlí křivě, Když chyb nenalezá původ A má jen vrtkavý důvod? Jak veršovce všecky zná, Když se mu to ve tmách zdá? Roza nejhůř pobloudil? – Zdaž pak ho Cžech odsoudil? Tento? jenž z něj slabikoval, Svému vůdcy vyhuboval? Zdaž ne jako Ržekové, Svůj ton máme, Cžechové, Ržečí pohnutedlný, Ržádně směnitedlný?*) ——— *) Ton v každém jazyku nic jiného není, nežli povýšení, neb zostření jistého vokálu. To zostření (accentus acutus) se řídí přijatým obyčejem lidu. Cžeský ton, jako Ržecký a Latinský, nikdý nejde vejš, nežli na třetí slabiku od konce slova, ku příkladu: v milovat jest na i, milovati na o, zamilován na i, zamilovaný na o. Ale předposlední slabika dlouhá může ho pohltit k. p. pokání, milování, milovavše, milejší, pokouší, hledejte. Slova dvou slabik, majíli krátké vokály, musejí ho prepozycem jedné slabiky odevzdat: před domem, za lesem, od tebe, ze země, jináč: od krávy, na vůli. K vynalezení tonu nic jiného nepotřebujem, nežli pozornost na zostře- 91 Cože? všickni Grammatycý Neumělcý tak velicý Za všech časů bývali, Že jsou tonu neznali? Cože? pozdvižený hlas Má být prodloužený čas? Odkuď jest ta novotina? Proč ji přijmout má Cžeština? Rozdělujic ton od hlasu, Kterýž trvá v dýlce času, Nebo v jeho krátkosti Právem přirozenosti!*) ——— ní, neb vyvýšení hlasu při mluvení. Slezák vždycky klade ton na předposlední slabiku, jako Polák. Musýmeliž mít zjevení Pro mateřské své mluvení? Zdaž nám jiné Cžech podává, Nebo Němec podstrkává? Na to jste se neptali, Když jste se mu poddali, Křičíc: Ejhle náš spytatel! Kdož váš bude vykladatel? K tomu Cžecha mne neproste, Syc vám zrovna řeknu, co jste – *) Τόνος a χρόνος jsou dvě tak rozdílné věcy, jako řečnícké a veršovské umění. Německý ton nepohnutedlně odpočívá na kořenu slova a ve veršovství tutéž slabiku nejvíce prodlužuje. Ale v našem jazyku ton jest pohnutedlný, jak jsme svrchu viděli. 92 Z soudce, jenž nám tonem houká, Zdaliž Němec nevykouká? Když nám tonem děsý uši, Nevyzradil cyzý duši? Zdaž pak porozuměl svému, Co jazyku dal našemu? ——— Co se prodloužení tonu týče, dokonalí spytatelové jazyků, Německého, Latinského a Ržeckého ten usudek vynesli: Adelung ve svém slovníku u slova Ton píše: Der Ton ist von dem Zeitmaße, oder der Länge und Kürze der Sylben sehr weit unterschieden, obgleich beyde, selbst von Sprachlehrern häufig mit einander verwechselt werden. Pro zanedbání toho rozdílu již Erazmus takové matlače káral: Sunt quidam adeo craffi, ut non distinguant accentum a quantitate, quamvis fit longe diversa ratio: aliud est enim acutum, aliud diu tinnire, ficut aliud intendi, aliud extendi. Starší Cžeští Grammatykové tak dobře tomu rozuměli, žeť jsou se podobných hrubých chyb nedopustili. Kdo chce mistry převyšovat, Má se vždycky co strachovat, Že smích běží za patou, Aby mu byl odplatou. Cti sy dosti žák zjednává, Když se mistrům vyjednává, Aby s tim vejš vystoupil, Co z nich dostal, neb koupil. 93 Jeliž Cžeské upřimnosti Při své soudné nezhlídnosti? Proč nesoudí Doležala, Jehož moudrost mu rozžala Cžisté světlo k vidění Veršovského pídění?*) §. II. III. §. II. III.
Necvičený vykladatel Smíliž býti rozkazatel? Ten má nám být Arystarchem, Jenž učinil se Monarchem ——— *) Původce nového veršovství v listu 234. ujišťuje, že od roku 1778. až do roku 1795, tedy sedmnácte let spytoval tajemství našeho veršovství. Na důkaz toho vypovězení měl nám aspoň sedmnácte veršů svých proukázat. V tom hlubokém rozjímání svém, kteréž y já mnohdykráte na blízku mlčenlivě pozoroval, (Rozkazovalť s velkým zvukem, V tichém smíchu já byl klukem, Že chce vědět, než ty, více, Jimž chce býti Cžeská svíce). Buď nehleděl, nebo snad dokonce nechtěl hledět na to, že Doležal, jehožto knihu s celým tytulem v Kožíškové Grammatyce N. 16. připomíná, znamenitý rozdíl dělá mezy rytmologií a metrologií. Tu jest tajnost veršů zjevná! Zdaž ta pravda není pevná? 94 S pohaněním a násylou, S myslí k věštcům nezdvořilou? Ten přijímač osob hrdý, Jenž jest k mnohým přísně tvrdý, Kteříž mu se neklanějí, Jmenem jeho nezvonějí, Že se tomu podrobili, Bez nějž Cžeší by nebyli? Jaké verše své ukázal, By pravidla svá dokázal? A co hledá v Cžeském duchu Dlé cyzýho svého sluchu? Kdy? proč verše tvrdě znějí? – Že ton jináč míti chtějí, Než veršovec ho staví? –*) Jak o tonu to praví, ——— *) Rytmické verše se nemají másti s metryckými. K oným, o kterých zde řeč jest, patří dílem řádné položení slov v celé řádce, dílem rytem, nebo rajm na koncy řádek vespolek se srovnávajícých. O rajmu jinde své myšlenky řeknu. O položení slov, na kteréž jsem v přítomných písněch obzvláštní pozorlivost vynaložil, to smím ze skušenosti jistit, že veršovec má hledět, zdaliž mu slova lehají, nebo vstávají, když je s dvěma slabikami po prstech sskandýruje. Vstávajicý slovo s poslední slabikou vystupuje zhůru, lehajicý slovo padá s ní dolu. Slova jedné slabiky pomáhájí ostatním buď k 95 Když se nechce s místa hnouti A jen s předu má lehnouti, Jako motovidlo tuhé, Jenž slabiky motá druhé? Snad, kdo slova v verších množí, Je bez tonu tak položí, Aby byla hybná k čtení A příjemná ušim k znění? Co? veršovcý došli hanby, Když začali vázat jamby? – Snad na metrum nedbali, Když jen rytmy hledali, By na koncy slovo znělo, Jak básnířům se zachtělo?*) ——— lehání, nebo k vstávání. Slovo třech slabik při začátku verše vstává, jako druhé slovo dvou slabik, kteréž po něm následuje. Slovo dvou nebo čtyr slabik při začátku verše lehá. Tvrdé znění veršů nastává, když zpěvák slova tak skládá, že brzy vstávají, brzy lehají. Stejnost jednoho neb druhého musý zachována být, aby se verš příjemně čísti dal. Tak jsem své verše skládal bez ohledu na krátkou, neb dlouhou slabiku. *) Zdá se tomu spytateli, že veršovec chtěl skládat jamby, když vstávajicý slova do své řádky položil, byv pečlivý více o rajmy, nežli o dobré položení slov. Jazyk, prý, těch jambů netrpí. Já je svrchu v některých písněch tak měnil, že z lehajicých a 96 Ten, kdo Němce následoval, Ten že slepě tak chyboval, Jak se otrok podrobuje, Když svobodně nespytuje? – Zdaž pak v Cžeské své podobě On zapírá Němce v sobě? Víliž, jak vázali Němcý? K těm nesmíme být blížencý? Kterak pak zná starobylost, Kterak její ušlechtilost ——— vstávajicých slov žádná odpornost nenastala, Viz Cžeští vůdcové, první řádka složena jest z vstávajicých, druhá z lehajicých slov. Zdaliž to dobře nezní, když vstávajicými slovy, kteráž, prý, jsou jamby, takto píšu napomenutí matky: Co se to stalo, děti? Jaké tu vůkol smetí? Loupáte hrušky všude, Jaký tu neřád bude! Já pravím: Skliďte všecko! Syc dám ti, velké děcko! Bys na památku měla, Že jsem čistotu chtěla, A tobě ji schvaluji, Kdykoliv se vzdaluji. ––– Zdaliž dojdu také hanby, Že jsem skládal tyto jamby? 97 Ve veršovské schopnosti? – Nejsou mu zde tajnosti? §. IV. V. §. IV. V.
Jaká patří k tomu víra, Že se slovům smí dát míra, Jak se komu zalíbilo, Aby ledacosy bylo? – Jacý jsou to základové? Jsouliž hodní nápadové, Kterých bychom se chopili, S nimi předky potupili? Jaký náklad na stavení? Jaké v něm jest napravení Verše ochromělého Z mozku neumělého? Míra veršů smí se měnit? Kterak pak ji budem cenit V dlouhých slovích vrtkavou? Snad máme ctít nepravou? Jeliž on tak v verších sylný, By nám zde byl neomylný? My zde Němcy uvěříme, Že slov jináč neměříme? My nebudem víc chybovat, Když ho budem následovat? Když nám rozum tak zalepí, Nebudemliž zcela slepí? 98 §. VI. §. VI.
K Ržekům se nesmíme blížit? – On nám ten krok smí obtížit, Jenž slabiky tonem svírá A nám k hlasům sluch vydírá, Aby se nám nezdálo, Že má sluchu sám málo K tomu vlastenskému znění, Jež cýtíme při svém čtení Verše z Rozy vzatého, Krásnou mírou spiatého? Náději měj dobrou, nezmejlíť náděje nikda. Pakli verše číst se mají, A jen čtením důkaz dají, Zdaliž v nich jest harmonye, Kterouž Cžeské ucho pije: Medle jaká jest tu svornost? Dobrou náději měj, neb nezmejlí náděje nikda. – U | – U U | – – – U U | – U U | – – Cýtíteliž tu odpornost, Kteráž se mi v čtení příčí? – Zdaž ne k čtení verše líčí? Proč teď odporuje sobě Ve veršovské té způsobě, V kteréž svázal jednu řádku, Aby byla na památku Velikého slov kroucení? On necýtí v nich nucení? – Kdo sy od něj dá třít uši, Aby jeho přijal duši 99 K spytování toho skutku Bez rozmyslu a usudku? Scházý ucha nám subtylnost, Bychom znali tu rozdílnost, Jaká tu jest v vyslovení? Cžtu verš jináč, než v mluvení? Mluvíť on k nám, jako Cžech, Zdaž předc není prázdný měch, Kterýž dělá velké větry, Že zná lépe hexametry, Nežli celý veršovců sněm? Věruli pak? – má to být v něm? Snad všetečná neomylnost Jenom haní schopných pilnost, Aby sebe zvelebila A na svrchu všude byla? §. VII. §. VII.
Víliž pak on, co nám psal A zbraň jakou na ty vzal, Kteříž ho učili psáti? – Snad se také smíme ptáti, Jak se o Drachovským tázal, Aby chybu mu ukázal? §. VIII. §. VIII.
Rytmy, ty jsou klinkání? Jenom dětem k pohrání? Zdaž veliké duchy všecky Hrát neslyšel? a snad děcky? Syn Teutonů! nezná Bardů? Ani rytmujicých Škaldů? 100 Snad y těmto se protivil? Syned! – ten ho nenavštivil? Bělma nesňal mu s oka?*) Jak pak slyším proroka, Že bez rytmů zpěv nebude, Nímiž nám zní vůkol všude? Když pak házý mnou pod Strejce,**) Smímliž nazvat ho zlolejce? Já, jenž nechcy mu podlízat, A velebné paty lízat? Jsemli v rytmu nejšpatnější, Jeliž umem on šťastnější, By na víru mne obrátil, Když mně často dost vymlátil, Brzy hubou, brzy pérem, A v způsobu všelikerém? – Proč vzal na mne prut veřejný? Snad že v soudu jest nestejný? Proč ten tvrdý prut sy zřízl? By mne k psaní napobízl ——— *) Denys sy žádá, aby bylo víc hádek o vyčistění, nežli o zapuzení rytmů. Viz: Lieber Syneds des Barden, Vorbericht §.XI. v poznamenání n. Co dále moudrý spytatel řeči o rytmu soudí, nalezneš v Morycovým dolejc poznamenaném spisu v listu 108–114. Vizte, kdo nás odsuzuje? A kdo vás osvobozuje? *)**) V listu 238. 101 Pro veršovské umění? Bylliž toho mínění, Abych verše zdokonalil A s nimi se naň přivalil? Nevím, mámeli to věřit, Že mne proto chtěl udeřit, Abych notně mu vyzpíval A do očí se naň díval V celé Cžeské veřejnosti, V kteréž haní bez zhlídnosti? Zdaž pak hanou mne přestrašil, Jak veršovce všecky plašil, By jen k němu utíkali A mu rozum svůj poddali? Co? chválilby rytmů zbírku?*) Pro koho pak tu vytírku? Nejsou pro něj husté ty tmy, Jak se lehce kladou rytmy? Proč pravidel neradí, Jak nám jazyk je snadí? – Mrzák! já to mám povědět, Co se od něj chcy dovědět, Protože sem nejšpatnější, A on má být nejschopnější? Nespytoval tak hluboce, Jak to činit má původce. ——— *) Vocabularium rhytmico bohemicum od roku 1614. svědčí, že naší veršovcové při skládání svých kusů více o rytmy pečovali, nežli o položení slov. Proto se jejich verše velice příčejí. 102 Aby maličkosti tyto, V kterých tajemství jest skryto, V celé Cžeské veřejnosti Spatřil jen na zevnitřnosti Tak myšlenek, jako slov? Nač má býti rytmů lov? Zdaž ne jenom grammatyka Ten um učí a logika, Ta myšlenek vybíráním, Ona slova ohybáním? Který věštec rytmy hledá? Zdaliž Umka mu jich nedá, Když panuje nad jazykem A se řídí věštců zvykem? Není rytmů na tisýce? Zdaž jich, než slov, není více, Než slov, jak jsou v kořenu? Jim neumí dát směnu, Aby každé štěbetalo, Když do rytmu se poddalo? Zná jazyka tajnosti? Není mu to v zjevnosti, Jak při velké hojnosti Se veršovec stejnosti Všude musý obávat; Jak ji musý schovávat, Když jí řádku chce dávat, Té, jenž musý nastávátnastávat, Když se skrz ní tak doptávám, Že důkazy vyhledávám? 103 Není to tajemství mělké, Kdežto množství rytmů velké Jest veršovcy tak strašlivé, Jako ušim pohoršlivé, Když se v blízkých řadách sbíhá A ho tou výstrahou stíhá, Aby chuti neurazyl A své básně nepokazyl? Rajm nemá být dokonalý? – Jak pak toho jest uznalý, Co se v konzonantích spouzý? Má veršovec, stiskán nouzý, Jenom břinkat místo znění, V němž jest uchu lahození? Neví, že jen na obrátku Směnit můžem verše řádku, Aby krásně všecko znělo, Aniž jedné vady mělo?*) Teď vy, mladí rytmířové S jeho vazbou rytířové, Hleďte, jak se s vámi loučí! Ducha svého vám poroučí! Slyšíte ho, co chce žádat? – Budeteliž verše skládat, O nichž žádný nevíte, Jaké od něj umíte? ——— *) Jistý sběh konzonantů a vokálů velikou odpornost v řádkách působí. Dobrozvučnost to žádá, aby se veršovec v tom na pozoru měl. Kdybych to měl vykládat, muselťbych mnoho listů slovy naplnit. 104 Opustíte klinkání, To dětinské břinkání, To nesnesytedlné, Nezahojitedlné?*) Učiníte jemu zadost, Aby z vás měl věčnou radost, Že jste se mu dali zmásti? Budete se před nim třásti, By vám také nevyšvíhal, Jako všecky staré stíhal? Jsteliž Cžeši tak na půli, Byjste jenom jeho vůli Při svém zpěvu splnili, Z veršů rytmy plenili? Cží jste? jeho, neb národu? Jakou máte z něj ourodu K vlastenskému způsobu? Svou znectíte osobu Svobodného zpěváka? Jsteliž ducha nuzáka? Který mudrc to zakáže, Co sy národ s chutí váže Hlasem přirozenosti, Právem starožitnosti? Kdož jest, jenž ten způsob tupí, A nám smí říct, že jsme tupí Svým vlastenským, tim svým sluchem, Jenž jest srovnán s Cžeským duchem? Kdož pak se z nás zapřete? Kdo na rytmy nevřete? ——— *) V listu 240 křičí: heillose Reimerey. 501105 A zdaž liška bez ocasu Nás přemluví mocý hlasu, Abychom se okleštili?*) My bychom se potřeštili K zpěvu veršům jinému, Rytmem neslíčenému? Zdaž Kožíšek, spolčík jeho, Se zpravoval podlé něho, By měl verše bez klinkání Ve vlastenském svém zpívání? Pokud u něj to jest znění, Kdož ho tedy z nás vyplení? §. IX. §. IX.
Což jest nová prozodye, Jenž y v malých verších ryje Bez rozumné theorye? Paradorům všude se stkví! V jakém smyslu? kdo to z nás ví? ——— *) Kdo jen vinou svou jest kusý, Od všech lišek smích okusý, Chceli by se mu rovnaly, Své celosti neuznaly. To nám bajky povídají, Kteréž příběh ten chovají Na budoucnost k výstraze, Opakůjte to v Praze! 106