Na Prahu.
Praho! příšerně co na mne hledíš?
Co mi věští ohromné tvé věže,
Stavby jinak smejšlejících věků?
Přicházím sem s duchem poustenickým,
Tak co poutník v stará svatá místa,
Nemohu se tu hned se vším shodnout.
Chráme boží, Karlův památníku,
Svatou hrůzou mysl naplňuješ,
Před tebou tu padám na kolena,
Chováš téhož vládce pozůstatky!
Všecka místa, kde ten otec sídlil
A kde kráčel, posvátná jsou vlasti.
Založiv tě, nádherou tě nadal,
Okrasou jsi svatou ještě města!
Praho, do tě uved umek osvit,
Tenkrát v obihu jsi hrdě květla,
K oslavě tvé pocouv mezmi tvými,
Skvěla jsi se v jaru odmladosti,
Po Evropě zněla tvoje sláva,
Tenkrát důmyslnost zlato dštila.
Oblouku ty! dive smělé stavby,
Spojuješ tré ctných měst v jednu mysl,
Pozůstaneš jeho pyramidou,
Netřeba mu jiných mohyl stavět;
Zřím tam kráčet sličné Pražanenky,
Slavívají tam své sličné doby,
Křejí hbitostí tam Vltavinou.
Chlume tvrdočelný, co se mračíš,
Kolébko ty slavná Přemyslovců,
V tobě druhdy vysoký duch sídlil,
Zanechal tenť zemi samostatnost,
Jeden z synů rozšířil až k moři
Vládu, druhý měl již spojit mocnost
S Polskem, s Uhry: nepříznivý osud
38
Zničil to vše, zatemněla zrada;
Hleděli jste vlasti zvelebení;
Podnikáním vaším vznikli Češi,
O vás pozůstává pouhá pověst,
Rozhlášena byla mocnost vaše,
Tu i jeví cizí letopisy;
Kam jste vtrhli s udatnými pluky,
Vítězné jste změny vykonali!
Truchlíš nyní pro ztracenou slávu,
Minulost tvou slavit budou pěvci! –
Jakou skvělost stavba Loyolovců
Jeví! jakou v podniknutí výši!
Nescházela jim než snášenlivost;
Jest teď chrámem světla přeryzého,
Věd a uměn, bez okujů strusek;
Pochodeň jest uhasena různic
Pro věření, moudrý vládce kalich
Podal vlasti, nebude víc šílit;
Tenť jí přived o bývalou volnost.
Novotná ty stavbo, jevíš v slohu
Evropejském nádheru a skvělost,
Vypravovat máš snad obih vzácný,
Čili tvárnost výtečného ducha?
Hlásáš pouze lehké všesvětectví,
Nebaví to národního ducha.
Praho, tvému duchu nerozumím!
Obejmuta pouhými si Čechy,
V domácnosti řečíš předků jazyk,
Na divadle slavíš jeho zpěvnost,
Nápěvy tě kouzlí starých písní:
A předc nalezá se velká částka,
Co se veřejně ním mluvit stydí?
Hlavní města menších pronárodů –
Lisabon, Pešť, Amstrdám a Štokholm,
Kodaň a Athény vřele mluví
V jazycích svých, taby za prorádce
Prohlásila lehké odpadlíky.
39
Jen ty, Praho, v Evropě chceš sama
Národnost svou šlapat, potupovat?
Což jsi v duchu sama zmalátněla?
Vím, že nepřátely má vlast naše;
Před věky již pověstný Vlach věštil,
Po století na tvém, Praho, mostě
Že znít nebude víc český jazyk!
Nezřel dobře do desk Perůnových,
Ve věštění velice se zklamal;
Žije podnes národ v millionech. –
Nežádá se, by se cizá mluva
Zlehčovala; však by odrodilci
Zanechali neslušného zvyku.
Tvoje okolí jest romantické,
Tam mě toky čisté, stinné břehy,
Bujná luka, skvělé chlumky vábí,
V zahradách se všeliké skví réví,
V křovích prozpěvují ptactva davy,
Jaré dítky se tam probíhají,
Panuje tam činnost, hbitost, bodrost,
Jará věčně příroda tam vládne,
Z ní se jasný národní duch vine,
Mluva, zpěvy národní se slyší,
Vlastenským vše naplněno duchem.
Praho! prožila’s již mnohé změny,
Doby slávy, štěstí, střídy nehod;
Všude tvůj duch vyváz’ rozšafností.
Zdáš se mi být ale zaražená,
Neplesný tvůj pospolitý život!
Národní duch zdá se v tobě scházet,
Ten jen život opojností blaží!
Šetř ho, mysl tvá se zazelená;
Jako když vlast žehnal sluha Boží
Vojtěch, vypráhlá zem rychle zmládla;
Tak tvá mysl se zas vzhůru vznese,
Vidět bude blahý cit v tvém lůně.
40
Tvoje činnost vydobude vzniky,
Citnost společenstva zkřísí mysl.
Drž se vlády, chcešli zachovat své
Národnosti, vládce ti jí přeje.