Volení měšťanosty.
Málo kdy jen tropí osud lermo,
Zlášť když provésti chce rozmar svéhlavý;
Chopí chudáka se mocímermo,
Vynese ho vzhůru všecek laskavý:
Často když dvé válčí, jako vosy
Proti sobě, vítězívá kdosi.
V Čechách v drahném čase, v městě jistém,
Leží v pravopravo, v levo, na západ a jih,
Na východ a sever, jak se místem
Postaví kdo: došel snad vás o něm slych.
Obec hemžila se jako v roji,
Vyšlehvší se ve svátečním kroji.
Rychle chvátá přímo do radnice,
Určeno jest měšťanosty volení,
Dychtí vědět, kam as holubice,
Na čí rámě vezme sezení.
Jen dva vynikají za čekance,
Měvší chvalořečníky a hance.
124
Proslav byl sic sprosták, ale jmění
Získalo mu v městě slovútnost;
Pro ně za rozšafného se cení.
Soudruh Vnislav měl též mohútnost,
Byl muž zběhlý, ouřadu jen žádal,
Odporcem že spásy neukládal.
Volí se již, sbírají se hlasy,
Sypou se již z měšce; a hle, setkaná!
Strachují se mnozí, komu asi
Bílá kulička ctná bude nadaná.
Mnohým silněji tu srdce tluče,
Mnohý cítí napřed hořkost, žluče.
Volení se předevzalo znova;
S dychtivostí osudu se čeká zvěst,
Zvítězí-li strana Proslavova,
Čili pro druhého vyvine se čest?
A hle, nevylíhne se tu žádná přednost,
Předešlá se vyjevuje jednost.
A když setkali se do třetice
Stejné hlasy, tu pak sami nahlíží,
Že se nevyvedou z pletenice,
Že se sotva mezi sebou přiblíží.
Přednosta jim usnešení radí,
Jakby odstranili, kde co vadí.
Počal také jeden řečit z obce:
„Víte, kterak naše město mužmi ční,
Na místě dvou máme jich zde kopce;
Mnohý jistě všecko to, co to dvé, ví.
Co má mnohý z nich tu za nápady,
Ti jsou rozšafnosti pravé sklady.
125
Víte, jak se u radnice cesta
Ouží? Předkové již chtěli tento dům
Odstrčit dál, k oslavě by města
Sloužilo to; nepoved’ se slavný skum.
Zvolen budiž onen, kdo v tom znikne!“
Nato jiný z obce takto zkřikne:
„Vyvede to hrnčíř Okopánek,
Víckráte to v rozmlouvání ponavrh!“
Chudobný byl, nejmenší měl stánek,
Poctivost a čilost jevil. Smích se strh!
Neb byl v městě nejvíc nepatrný,
Tento návrh drží za větrný.
Zbíraly se hlasy zase znovu;
Každý odporci se pouze vyhybal,
Každá strana chtěla předc stát v slovu;
Proto mnohý z nich hlas nejmenšímu dal.
A tak vyvolen byl hrnců tvorce!
Proslavovi bylo při tom horce.
Mnozí křičí: „Nechcem hlinomazu
Poddani být! byloby to pro nás škvír!
Před chudákem,chudákem kterak nížit vazu?“
Hlukot povstal, co když hučí mračen vír.
Až pak předce Vnislav přišel k mluvě,
Takto řečí, k pokoji je zůve:
„Jestiť jeden měšťan jako druhý,
Není vyvolenec bez duševních vloh.
Vinnen není, že ho osud tuhý
Tlačí, že dán není obichu mu roh.
Dejte mu jen peněz skrovné necky:
Rozum bude míti nadevšecky.
126
To vše vynahradí jeho zběhlost,
Neb byl v světě daleko a široko;
Ptejte se ho jenom na rozléhlost,
Uvidíte, kterak zajde hluboko.
Často mnohému z vás bytně radil,
V chování též nikdy nezavadil.
Myslit bude v obci na opravu,
Její zvelebení ukáže nám čas;
On váš návrh držeti jest v stavu:
Za něj vystrojím vám dnešního dne kvas.“
Utichla tu všecka disputace,
Vysílá se k němu deputace.
Tato s hudbou k vyvolenci kráčí,
Zazní pod oknama trub a bubnů zvuk;
Hrnců kujec v hlíně ruce máčí,
Trhne sebou: „Co ten znamenat má hluk?“
Od kroužidla svého rychle vstává,
Hlínu s prstů sobě otřepává.
Jeví se mu, co mu určil osud,
Jakou důvěrnost má k němu měšťanstvo.
Jako okouzlený stál tu posud.
Opakuje zprávu velkou vyslanstvo.
On dí: „Nemohu tu přijmout hodnost,
Přineslaby mi jen samou škodnost.“
Přiskočí sem žena, držíc koště,
Podepřevši rozsteklená sobě bok,
Postaví se hrdě proti poště,
Praví: „Já řku, obraťte hned nazpět krok,
Já se musím o manžela zastat!
Chcete posměch tropit, aneb chlastat?
127
Nedám dělat z svého chotě blázna!
To jste dobře přišli! berte se hned zpět!
Raděj po dobrém se hněte zprázna –
(Hrozí koštětem – tu mnohý při tom zbled),
Sice použiji svého práva,
U chudobných nesmí bydlet sláva!“
Marné bylo přemlouvání, řeči.
Vnislavovi se to časně doneslo;
Zvrátit tvrdou mysl bral si péči,
Napadlo mu vnadit jeho řemeslo,
Z jeho strany pádí celé řady,
Pokoupiti hrnců, žbánů sklady.
Pozorujíc žena vyvolence,
Jaký se jim v příští vyvine ven zisk,
A jak řemeslo jim šlo jen tence,
Praví: „Muži, pro nádobí trvá trysk;
Přijmout musíš hodnost bez okolků,
Přát mi musíš něco na chocholku!
Musíš mi též nový oblek koupit,
Teď se budou na mne dívat sousedky,
A tak povolím ti v slávu vstoupit;
Pomohu též mířit opletky,
Nepřestanu tobě také radit,
Sic se budu, jako jindy vadit.“
Vyvolenec předc se drobet leká,
Osudovým rozmarem jest jat,
Pod štěstím,štěstím že často zkáza čeká,
Béře na sebe předc sváteční pak šat,
Kráčí do radnice povážlivě,
Očekává ho tam všecko chtivě.
128
O dobru tam téhož města řečí,
Jak jest skvělá obce povaha,
Že lze přenesti dům radní péčí,
Složena jest od něj přísaha.
Na zdraví se pije mnohý žbánek,
Volá vše: „Ať žije Okopánek!“
Mnohý snad chce vědět, dům-li radní
Odstrčil dál, jak se zavázal?
Jaké byly konce jeho zadní,
Co vše mudrák hrnčíř dokázal?
Rozmnožil tenť obci nové příjmy,
Co se nedá všecko dělat s nimi!
Na sebe též při tom pamatoval,
Půjčkou přítele se brzy zmoh’,
Průmyslem svůj statek rozmnožoval,
Jeho domek jevil vyšší sloh;
Ba i nejvyšší byl jeho stánek,
Velkým mužem byl teď Okopánek.
Když tak nashromáždil obci peněz,
Radnici dal obrátiti v rum:
A tak na jiné ji místo přenes;
Skví se s věží nový radní dům,
A tak splnil obci svého slova;
Hrnčíře mít žádá město znova.
129