V zemi vlaské poutník na své cestě
Po trosce se táže pastevce;
Ten dí podepřený o dřevce:
„Jest to Ďáblíkov, on zašel v trestě,
Druhdy podivný tam bydlel pán,
Totiž hbitý, proslulý Don Juan.
Přemnoho vím, byl jsem jemu služný:
Tenť pak skoro jako holoplus,
Mnohý čilý vykonal již kus.
V mládí hned ved’ život dobrodružný.
Otec, by se mu předc nezvlčil,
Do světa mu jíti poručil.
Tamto v Madridu zřel v lících růže,
V Paříži pak řasy po tence,
Za to v Němcích mnoho růměnce,
V Lisabonu syvé pletě kůže;
Pro cvičenou hleděl cestovat,
Učily ho dámy milkovat.
Otec zemřel. To co jindy dusil,
Vypuklo teď; marnil v okusu;
Spěchal žitím jako ve klusu,
To co kázal, vykonat jsem musil.
Vnadila ho každá nevinnost,
Těžká byla ta má povinnost.
Byl to panoš samé podniknutí,
Pouhý důvtip, bystrý jako sup,
Z daleka již vyhlíd’ vnadný lup,
Samé vděky bylo jeho hnutí.
Vzhledem kouzlil, jakby uměl čar,
Často sem tam lítal mnohý dar.
Oblek jeho prostopášnost značil,
Krášlil vždy jej mnohý skvělý šperk,
Čepík s pery, mečík. Mnoho herk
Vycvičených jízdou zkřivolačil;
Nadýmal se ve své nádheře,
Žil tak v klamné štěstí důvěře.
Plál tam, kam ho nesly samy vášně,
Kde se jenom vyskyt’ jaký květ,
Dychtil po něm jako kazisvět;
Neznal žití nežli prostopášné,
Ženstvo považoval za svůj plen,
Pozorovav při něm rozdíl cen.
Zanášel se velikánským směrem:
Totiž podmaněním všechněch kras,
Nasadil on při tom víckrát vaz,
Zvítězíval v boji kolikerém.
Nechtěl se dát tíží obmezit,
Mněv, že musí všudy zvítězit.
Projel velké města, mnohé země:
Ve Vlaších ctil vnadné kněžice,
V Špaňhelsku pak horké kráslice,
V Anglicku též našel sličné plémě;
Zabral se i schválně do Řecka,
Neopominul též Turecka.
Přichýlil se také k mnohé krásce –
Ta ho vyplatila na dobro,
Jinde ledakdy s ním zostra šlo,
Lepšit se měl tento květůzkázce.
Toho všeho si nic nevšimnul,
Jako jindy se zas vzhůru pnul.
Kdyby snad byl svržen do propasti,
Onby se zas v brzku celý zmoh’,
Stavěl se zas jinde jako Noh;
Jaké pro něj zakusil jsem strasti!
Pomohla mu často hbitá lest,
Často prchnutí a často pěst.
Mnohým sokům nadělal dost strachu,
Mnohý otec ukryl před ním dceř,
Mnohý manžel jej co lítou zvěř
Nenáviděl; můj pán na šmotlachu
Nedbal, však on nelákával sám,
Bažívalo po něm mnoho dám.
Jeho žití bylo marnotratnost:
Věčné hody, věčné hejření,
S stejným spolkem plesné kvasení,
Při tom bohatýrská nemalátnost.
Ke kráskám byl pouhý něžný cit,
Za přelud jen držel mravný styd.
Ale co jest mnoho, to jest mnoho!
Ještě nevykonal cesty půl,
Daleko si sadil k métě kůl;
Zavedlas ho po oslavě vloho.
Množství žen a dívek, co on sved,
Bylo slyšeti ho v sboru klét.
Zákon mlčel; ale mocnost vyšší
Znamenala každý jeho svod,
A že nepřestává tropit psot,
Nářek podvedených neoslyší.
Zní hlas: „Povrheli, zlosynu!
Naplněna míra zločinu!“
Nad tím zaradovalo se peklo.
Strojil panoš právě skvostný kvas,
Vybídal tu nebe sboru hlas
Hanebnými zpěvy. Vše se leklo,
Když se zjevil pekelníků hluk;
Ostal viset v ustech hudby zvuk.
Můj ctný panoš celý sezelenal;
Náramně jsem se já také lek’,
Neb jsem naháněním trávil věk,
Rychle jsem své čelo naznamenal.
S tím se upokojil vzácný sbor,
Panoš zpouze se tu, tropil spor.
Co pak zmůže proti obru moucha?
Velký panoval zde vůkol šum,
V chvílce z hradu způsoben byl rum;
Po něm nezbylo ni kousek roucha.
Mně jest vykázáno ovce pást,
Když mním na to, počnu se zas třást.“