Štěstí nesmírné, má drahá máti!
Chodím štěstím celá opilá,
už dvě noci nemohla jsem spáti.
Tolik jsem se darmo trápila!
Tolik strachu! Teď se tomu směji,
tančím po pokoji, výskám, pěji –
hezký pokojík, dvě okna hledí
v širý kraj, je v slohu novodobém,
v novém domě, se zvláštním je vchodem,
pohovku mám, pěkně se tu sedí,
květy, postýlku, ah jsem tak ráda,
večer se to tolik měkce dadá.
První list ti píšu, matko milá,
z dalekého města, plna smutku,
Bože můj, ach stýská se mi vskutku
po všem, co jsem doma opustila,
po tobě však nejvíc, zlatá mami,
po městečku tichém, polích, háji,
kde ptáčkové libě zpívávají,
kde jsme chodívali pěšinkami – –
Ale jinak přešťastna jsem celá
od kloboučku do těch rukavic;
pana adjunkta jsem zapomněla,
nebylo by z toho stejně nic.
Nemluva! A stydlavě tak čumí!
To ti je zde jeden mladý pán,
pravovarečník a elegán,
dvoří se mi, přines‘ kytičku mi,
mluvit, bavit, všechno hezky umí.
Jaké štěstí, nejdražší má máti,
chodím štěstím celá přepadlá,
málem bych ti zapomněla psáti
o té zkoušce a jak dopadla.
Byla v bytě pana kapelníka.
Chvěla jsem se jako klávesy,
tréma novicek, víš, jak se říká,
strachy padaly mi partesy.
Brvy se mi třesou, oči kalí,
v hrdle hlásku už jen zbyteček.
Oba laskavě mi domlouvali,
byl tam totiž též pan Hyneček,
on je z Družstva, hovořil tak sladce,
tréma přešla, nu – a šlo to hladce.
Lkalo piano a vrzal divan,
na němž bouřlivě mně tleskal On,
zpívala jsem myslím jako skřivan,
jako krajem roztoužený zvon.
Všechno plálo nadpozemskou slávou,
všechna bytost vroucí byla lávou.
Druhé číslo již tak hravě šlo mi.
Jako požár, když zachvátí domy,
rozpoutá se, nešetří a drtí,
až je černá noc jediný jas,
tak se rozbouřil můj mocný hlas.
Ustala jsem znavena až k smrti.
„Bravo! Bravo!“ slyšela jsem jen.
Rozhlednu se kol. Je jasný den,
místo požáru zář slunka jasná.
Pan Hyneček volá: Jak jste krásná!
Pan kapelník příjemně se šklebí:
Nymfo božská! V devátém jsem nebi!
„Přijata jste!“ – „Získali jsme krásku!“
„Budeme vás jako perlu chovat!“
„Divadlo si může gratulovat!“
Potom šli jsme všichni na procházku.
Drahá máti, co ti mám víc psáti?
Chodím štěstím celá opilá.
Už tři noci nemohla jsem spáti,
tolik jsem se darmo trápila!
Je mi blaze. Trošku stýská se mi.
Hezký pokojík mám s okny dvěmi,
nový dům, je v slohu novodobém,
jasné schody, se zvláštním je vchodem,
vyhlídka v kraj široširý běží,
pohovku mám, pěkně se tu leží,
květy, postýlku, ah jsem tak ráda,
večer se to tolik měkce dadá.