Rána v prsou otevřená,
vedle mne jde chorá žena.
V horečném úpalu zápasů zlých,
v samotě jeskyň vyrostla ve mně,
vidina lidská, tajemství země,
hlinitý hřích a ducha smích,
v tvoření tmách, v rozmachu dolů,
leptaná zákony podvědomými,
jiskra proniklá chaosem, dýmy,
věčného tvaru tucha,
krása urvaná vítězstvím bolů
končinám slepého Ducha.
Rána v prsou otevřená,
vedle mne jde chorá žena.
Člověče boží, sluho chleba svého,
hříčko osudu mátožného!
Dej ruku na srdce, snad dosud bije,
snad dosud cítí, snad dosud žije,
snad dosud zpívá píseň dlouhou,
odvěkou milosti touhou.
Svět je zlý! ty znáš tu kletou větu.
Hlavu skloň a sni, dej vale světu!
Rána v prsou otevřená,
vedle mne jde chorá žena.
Zmořeni se bídně plahočíme,
pustou plání světa spolu sníme.
O ni pod nebem jsem zápasil,
vyhrál jsem, a bůh se křivý mstil.
Dobrý v dobrosti své nahotě
na tělech nám mstil se, na hmotě.
Usedáme sami v pusté pláni,
k sobě stuleni a zadumáni.
V našich duších v plné světla síle
rozkvetly nám symboly dva bílé.
Hmota zmírá, živý kvete květ,
nezná bůh ho ani jeho svět.
Znova zvedáme se, znova sníme,
znova za skalinu zacházíme.
Přes pláň pustou, skálu, úbočí,
kde skřek, výsměch větrem šlohá,
zchřadlou ženu nesu v náručí,
jediného boha.
Nízkou massou cesta točí se,
hmota zhrblá, rána zeje,
ale z její krásných očí se
dosud štěstí směje.
Ještě jedno příkré úbočí,
cestou tvrdosti a bolu,
naposled si hlednem’ do očí,
zvítězíme spolu.
V molocha pak propast prokletou,
ať si ztráví kosti zbylé!
Na věky však vzdorně pokvetou
symboly dva bílé!