Zlou cestou, divokými skalami,
kde touha usýchala zmámená
a vzdechy rostly z temných propastí,
přes lesů vrcholy, kde život zdřím’
a ticho válo pouze hrozivé,
přes oblaka, jež zakrývala kal,
měst lidských bídu, přes svůj úsměšek
jsem letěl hledat konce bolesti.
Vše, vše jsem opouštěl a chtivě se
v před vrhal v kraje dálek neznámých,
až unaven jsem letem zapadl
kams do pouště a dlouho, dlouho snil.
Zář náhle oči otevřela mi,
já prohlédal. Kol poušt jen nesmírná
a prostřed oceánu z písku se
vstříc směje jasná zeleň oasy.
Sem není cesty k ní, jsou ztraceny,
a anděl u ní s mečem ohnivým,
jenž září daleko jak slunce v zem’.
Je nebetyčná jeho postava.
Já v horký písek jsem se zabořil
a zvědav zíral k němu v oasu.
Cit podivný mou duši kolébal;
jak dítě hravé byl jsem, nevinné,
když patří jasně matce do tváří,
a vše, co žil jsem, vše mi zaniklo,
jak sen, jenž mine, minul život můj.
Tak tichá radost chvěla srdcem mým,
smět zírat věčně v zeleň oasy,
to jediné mi plálo na duši. –
Teď maně v poušt jsem zraky obrátil,
zář matná pokud v dálku sahala.
Dvě postavy šly pouští k oase,
za ruce vedly se jak děcka dvě,
a nešly pískem, cesta před nimi,
jak po ní snivě letmo braly se,
se květy pokrývala, rostla v dél,
až před andělem náhle stanuly.
Ten meč svůj sklonil, vešly v oasu
a zanikly.
Tam s oné strany zas
dvě podobné se nesly postavy,
za ruce vedly se jak děcka dvě,
šly cestou květnou – opět jiné dvě –
šly, mizely a zanikly – –
Vstal náhle jsem a v poušt jsem zavolal
‘kés jmeno sladké; upomínku jen
z dob dávných, mrtvé jmeno, ohlas dob –
a z pouště přišla bílá postava,
my za ruce se brali dětinně,
šli cestou květnou snivě k andělu,
jenž meč svůj sklonil, šli jsme v oasu
a zanikli. –
To není oasa,
to nesmírná je čárná zahrada,
a nelze o ní zpívat člověku,
jen žít ji, žíti věčně, na věky.
Kdos duši drahou našel, vstup a žij!