Jen stébla žlutá spadla mi do cesty,

Josef Holý

Jen stébla žlutá spadla mi do cesty, Jen stébla žlutá spadla mi do cesty,
 jež vítr hravý náhodou sem snes přes mez života sladkými šelesty, a sen můj úchvatný v temnoty věčné kles, klopýt jsem zmatený očima vábivé nevěsty. Jsou pravdou přece ta slova zastaralá, že život náš, štěstí, třtinou jest větrem se klátící, než žijeme dál s přetvářkou veselé na líci, a ústa, jež promluví – lhala! řeknou, lhala! Žijeme břichu, nuž je dobře tak, nejlíp je věru s dneška na zítřek, kolejí ujetou dál, a starý signál dává vlak. Potopa nepřijde už – eh! žijem, a žádné: co pak? Pořád stejnou hraje kolovrátek: Duch náš mezi shnilý brak. 109

Kniha Památník a Skokády (1897)
Autor Josef Holý