LUD
Zatočilo si světlo v kole,
rozhořelo se květy pole,
štěbetal potok v zelenou luž.
Oblačné vlasy vlní mu bora,
ohromný sune se, lesná hora,
vyšel si do dne prvý muž.
V baňaté ruce jedlí si hraje,
buvola zuby drtí a ssaje,
z obočí prší dav orlí, z řas kavčí,
v nozdrách a uších má brlohy dravčí,
stane a vodstvo rozedme se,
kráčí a země se v úděsu třese,
dupne a plameny hněvu zem šlehá,
dech jeho bouří, zrak jeho nítí,
hlas jeho nebeské hvězdy řítí.
Uprostřed srdce dříme něha.
Nad zemí vysoko nebe strmí,
hlídá tam kokot boží krmi,
9
nad zemí vysoko nebe ční,
zlatistý kohout v něm sluneční.
Uhled‘ ho Lud plout nade mžemi,
sestřelil božího kohouta k zemi,
pojedl zorného světla pruh,
pocítil sílu jako Bůh.
Běsný byl zápol mezi nimi,
bili se světy nebeskými,
roztříštěn vesmír daleký,
rozryta země na věky.
Zvítězil Bůh a zkrušil Luda,
zůstala zemi zkrnělá hruda,
třeslavou bázní duch se chvěl,
slabý a mřivý se potácel.
Hlavu měl chabou a srdce měl kamenné,
zbyla mu jiskra jen božího plamene,
Bohu se rovná a spílá mu chámů,
bezmocný babsky se posmívá mu,
10
touží být bohem, márný je tělem,
chtěl by být tvorstva spasitelem,
mrtvého života věčný rob,
nadme se, splaskne a klesne v hrob.
11