LUD

Josef Holý

LUD
Zatočilo si světlo v kole, rozhořelo se květy pole, štěbetal potok v zelenou luž. Oblačné vlasy vlní mu bora, ohromný sune se, lesná hora, vyšel si do dne prvý muž. V baňaté ruce jedlí si hraje, buvola zuby drtí a ssaje, z obočí prší dav orlí, z řas kavčí, v nozdrách a uších má brlohy dravčí, stane a vodstvo rozedme se, kráčí a země se v úděsu třese, dupne a plameny hněvu zem šlehá, dech jeho bouří, zrak jeho nítí, hlas jeho nebeské hvězdy řítí. Uprostřed srdce dříme něha. Nad zemí vysoko nebe strmí, hlídá tam kokot boží krmi, 9 nad zemí vysoko nebe ční, zlatistý kohout v něm sluneční. Uhled‘ ho Lud plout nade mžemi, sestřelil božího kohouta k zemi, pojedl zorného světla pruh, pocítil sílu jako Bůh. Běsný byl zápol mezi nimi, bili se světy nebeskými, roztříštěn vesmír daleký, rozryta země na věky. Zvítězil Bůh a zkrušil Luda, zůstala zemi zkrnělá hruda, třeslavou bázní duch se chvěl, slabý a mřivý se potácel. Hlavu měl chabou a srdce měl kamenné, zbyla mu jiskra jen božího plamene, Bohu se rovná a spílá mu chámů, bezmocný babsky se posmívá mu, 10 touží být bohem, márný je tělem, chtěl by být tvorstva spasitelem, mrtvého života věčný rob, nadme se, splaskne a klesne v hrob. 11

Básně v knize Skalné pláně: