SKALNÉ PLÁNĚ
BÁSNĚ
V PRAZE
NAKLADATEL F. TOPIČ
1919
[3]
STÍNY SKALNÝCH PLÁNÍ
Skalná pole roztříštěna
trčí z krvavého zdroje,
rozorala černá žena
těžkým pluhem srdce moje.
Ztvrdla sluncem bílá snění,
pně a květy zbity vřavou,
roste kámen na kameni,
oblévaném rudou šťavou.
Ještě pahýl z ní se mrví,
krkavec jí skřípe, kráká,
dole v hloubi ssedlou krví
uděšeno srdce plaká.
5
TVOŘENÍ
Tkvěl Osud ve vesmíru, nezměrným kyvadlem věků
bil v jeho stěny volné kladem v hloub, záporem v dál.
V něm jako fluid chvějný boží jen myšlenka vála,
čas, prostor nespoutaný v beztvaré prázdnotě stál.
Bůh věčný samoten snil tajemství minulých stínů,
čar světel budoucích a souladné útvary změn.
I bylo souzeno mu v rozpětí prasíly vroucí
o krásné sníti ženě tvůrčích dum rozkvetlý sen.
Kyv zastavil se němý, slastnou Bůh procitl vášní,
tam unikala kosmem vidiny mlhavá běl,
opojen kouzlem bludným, rozletem uchytil smavou,
jak políbil ji v bouři, uvadlou rozkoší zmdlel.
A láskou napojená vzúpěla po políbení,
jak hmotu v umírání v hvězdu ji mění sten,
z matčina smání, žalu drobní se tvorové rodí,
bol hvězdy zbledlé rodný volá bol v životný sen.
6
Mha bílá, zářící se vznášela odtělesněná
co bájný přelud jemný v daleko vesmíru tmou,
jí nových spojení žár, budoucích životů rozmach
neznámé tužby jarní stříbrné peruti dmou.
I probudil se Bůh a nevida u sebe ženy,
vábený stálou touhou splývat s ní v obnovný rost,
dát sněným tvarům bytí, jiskrou zas uletěl za ní.
Tak nekonečnost rodí světy a nekonečnost.
7
BŮH ROD
Tvůrčích činů pln, vždy jarský, nový
jiskrou vesmír krážem pronikám,
na slunci mám zámek červánkový.
Prchla země panenská mi, vroucí,
za trest po věky mě oblétá,
nikdy dosíci mne nemohoucí.
A jak touží ke mně, vábí, láká,
ze zámku se na ni usměju,
obrozená štěstím lásky plaká.
8
LUD
Zatočilo si světlo v kole,
rozhořelo se květy pole,
štěbetal potok v zelenou luž.
Oblačné vlasy vlní mu bora,
ohromný sune se, lesná hora,
vyšel si do dne prvý muž.
V baňaté ruce jedlí si hraje,
buvola zuby drtí a ssaje,
z obočí prší dav orlí, z řas kavčí,
v nozdrách a uších má brlohy dravčí,
stane a vodstvo rozedme se,
kráčí a země se v úděsu třese,
dupne a plameny hněvu zem šlehá,
dech jeho bouří, zrak jeho nítí,
hlas jeho nebeské hvězdy řítí.
Uprostřed srdce dříme něha.
Nad zemí vysoko nebe strmí,
hlídá tam kokot boží krmi,
9
nad zemí vysoko nebe ční,
zlatistý kohout v něm sluneční.
Uhled‘ ho Lud plout nade mžemi,
sestřelil božího kohouta k zemi,
pojedl zorného světla pruh,
pocítil sílu jako Bůh.
Běsný byl zápol mezi nimi,
bili se světy nebeskými,
roztříštěn vesmír daleký,
rozryta země na věky.
Zvítězil Bůh a zkrušil Luda,
zůstala zemi zkrnělá hruda,
třeslavou bázní duch se chvěl,
slabý a mřivý se potácel.
Hlavu měl chabou a srdce měl kamenné,
zbyla mu jiskra jen božího plamene,
Bohu se rovná a spílá mu chámů,
bezmocný babsky se posmívá mu,
10
touží být bohem, márný je tělem,
chtěl by být tvorstva spasitelem,
mrtvého života věčný rob,
nadme se, splaskne a klesne v hrob.
11
ČLOVĚK BOŽÍ
Na temeni stojí oškubaný, bosý,
zrak mu blýská v údol požehnaný, hojný,
čagan svírá pěstí, noha vykročena,
prohnal život světem, věčně nepokojný.
Proklela ho svatá, nechtěl zabíjeti,
urazil ji, zemi, nejed‘ její tvory,
dál jej štvala, dále v neklidu a bouři.
Obrátil se k Uhrám. Přejde ještě hory?
Zhyne. Jeho duch se znova vzdorně vtělí,
věčné, odbojné a zoufanlivé sémě,
jej zas bude dusit, tlačit, zotročovat
živitelka svatá, rodná matka země.
K nebi zahrozil, máv‘ kyjem, zaklel drsně,
usmál se a bral se vzhůru na salaše.
Čelo vzlétá volně, kroky drží pevně
rodná matka země, živitelka naše.
12
PROROK
Supů všech zlatých byl pokřtěný král,
mohutný první vždy sletěl na kořist,
tisíce lidí v prach zašlapal,
jedl on, milion nesmělo jíst.
Umřel. A po smrti probíhá svět,
obvěšen mošnami žebráckými,
o sousto marně ždá mezi svými,
zkrušený hladem a tíhou let.
Mít teď moc, jak porovnal by říše,
chtěl by zničit válku, lichvu zbožím,
majetek jen do určité výše,
země královstvím by byla božím.
Všechny záhady tak naivně prosté,
sloučiti cit s umem kamenitým,
v srdci jeho ztvrdlém soucit roste
s malým, potlačeným, bědným, zbitým.
13
Znova zas žebře, znova zas běží,
o dvéře mocných si rozbíjí hlavu,
káže tu hluchým, tam zkrotlému davu,
jenž se mu směje, jak v blátě tu leží.
Žebravý sirotek vesnický
vlastní mu skývu podává,
shýbá se k němu, hladí jej, uspává.
Ukojil jeho hlad navždycky.
14
V CIHELNĚ
Solených brambor se najedli stěží,
pálenka zahřívá, hlad se míň cítí,
po dřině sny jsou tak květnově svěží,
smaragdy hvězdné se na nebi třpytí,
na ztuchlé slámě tu stuleni leží.
Milo je žíti pro člověka,
práci dal pán, žid dal dluh,
pozemskou radost dal Bůh,
drobných pět dětí a šesté se čeká.
Však až prý přijde ten společný stát,
pánů hodinka poslední,
všeho si na světě mohou pak přát.
Ubohé, urputně toužebné dlaně
v prkenné boudě šťastny sní.
Smaragdy hvězdné blikají na ně.
15
BALADA HLADOVÁ
Ležela matička, v příkopě ležela,
děťátka drobná si chleba ptát běžela.
„Maminečka naše upadla tam bledá,
poníženě prosím o skyvečku chleba.“
„Holoto žebrácká, nemáme sami,
jděte se napást za občinami.“
„Darujte aspoň bramborek malý.“
„Co pak by vepři a slepice žrali!“
Loukou se rozběhly, šťovíku hody,
mamince donesly z potoka vody.
*
Rovnost, volnost, bratrství
a spravedlnost všady.
16
Miluj svého bližního
a nech ho zemřít hlady.
*
U sebe sám počni, bratře můj,
máš-li se zbudit k jitru;
abys byl volným na venek,
třeba být volným v svém nitru.
Svobodným budeš teprve,
lidskost až vstřebe se do krve,
v radostné věčného míru tuše
sobectví roztaje mírem tvé duše.
17
U MORAVY
U Moravy stromy
opuštěny stojí,
deště, větry derou,
bouře, blesky perou
stromy osamělý.
Zubožená, zdřelá
synka napájela:
– Kudy je ta cesta
do božího města,
abych po ní jela.
– Máma, maminečka,
hlad má Marynečka.
– Marynečka bledá,
máma chleba nemá.
– Mamulenka zlatá,
kde zůstává tata?
18
– Že tatíček brali,
hajduci ho vzali,
hore v Šibeňáku
v syré zemi stlali.
– Mamka, milenúčká,
co mi křížek děláš?
– Poroučím tě Bohu,
lidem, nevím komu,
mamičky už nemáš.
Zavřely se vody
dolů do Moravy,
ještě dvě ručenky
k nebi vyletaly.
U Moravy stromy
opuštěny stojí,
Marynečka sirá
po břehu tam chodí.
19
U LOTOFAGŮ
Sluníčko se vykulilo
nad hory a nad zmoly,
čumí přes plot, hejno dětí
v písku se tam batolí.
Jarka s kopečka se koulí
vedle oblé Pepičky,
Slávek staví dlouhé chodby,
Lidka dělá rybníčky.
Na vrcholu stojí vážně
Ivan, sukýnkový kluk,
ruku k slunci: „Světýlko, he!“
fouká na ně: fukfukfuk!
20
NÁVRAT
Duše bílá, nesmělá
z člověka ve snu vzletěla
a co mlhavý, lepý pták
nesla se plynule do oblak,
nocí se toulala sivou
krajinou mlčenlivou.
Prochvěla šumně korunou stromů,
usedla tiše na hřeben domu.
Začadlá, navlhlá, nízká klec,
žena s děckem v koutě pláčou ztmělém,
u stolu zsinalý, s krvavým čelem
kleje a burácí opilec;
bliká kahan na tři drobné hlavy
schoulené úzkostně v bolestném chvění,
láska a smrt splývá v okamžení
s kvílivým steskem v polibek žhavý,
vrací se k nebesům.
To bývalé milenky dům.
21
S bledých hvězd v jizbu sen se svál,
bílý pták křehounce zazpíval
a její duše omládlá,
zbavená tísně, sněžně vzkvetlá
stříbrnou vločkou nad stromy vzlétla,
k němu zapadla.
Létají spolu nad prahor témě,
nad lesy, nivami, průsvitnou zoří,
nad zámky zlatými, modrými moři,
mračny a mlhami do třetí země,
bělostnou radostí plesají tiší
v souzvuku, míru dalekých říší,
v zániku mrtvých a němých plesu,
volní a vznesení, čistí
nad hrůzný sen všeho lidského běsu,
člověčí nenávisti.
Nesmírné obzory široce zejí,
nazpět jich nevracejí.
*
22
Zašly hvězdy, luna v bor se sklání;
na rtech úsměv, hlava prostřelená,
sladko tulí se mu mrtvá žena.
Na prahu je našlo slunko ranní.
23
ZMĚT
Pod hvězd živným zráním, vzrušným tichem
jarý vichr horské sosny ruje,
rusým dýmem, mokrou parou ulic
siný měsíc těžce prozařuje,
bláto šlape dav, jej bída žene,
žití chtíč a zlato zatracené.
V prstech komínů a křížích věží
mrtvo srdce leží.
Páté patro, kouty špinavé,
na divaně zchátralý muž vzdychá,
že si dcera vede návštěvu,
do kuchyně skrčit jde se zticha,
řičí vnuk a ostrým hvizdem svistí
vypasená žena v nenávisti.
Vyšel omámený, kráčí k lesu:
Odumřela boží dobrota.
Mladé sny se strašně provalily
do příšerné noci života.
24
Mladé sny. Jen trapné lety k slunci.
Vůle v kosmos, noha v otčinu.
Děti, jeho děti. Dcerka v hříchu,
synci žlutý výkvět zločinů.
Myšlenka ta smysl všeho ruší,
vůle k žití padá, mizí vzdor,
jako buchar neodbytně buší,
ničí každý podnět černý mor.
Ano, nemůže žít dále už.
Je však sláb si v srdce vbodnout nůž.
*
Zelenavé stěny horami se tísní,
teskně v mračna vlhká hledí shrblá kleč,
černě zejí prorvy v zapomnění léč,
mrtvé ticho havran drsným smíchem třísní,
dumy zoufalosti živé zdrtit hrozí.
Opuštěná cesta skalinami lozí.
Tak miloval život! Volně se jí plíží,
dávných tužeb marnost těžké kroky kříží,
25
došel chodby, vešel slepě, tupě do ní,
cinkot světa za ním rolničkami zvoní,
lehkost veselí a krátká prázdnost nimbu.
Tápal, sestupoval do temnosti limbu.
Tma ho zastavila prostřed podsvětí.
„Vysvoboď mne, dej mi odumříti tiše
prostřed svojí věčné, milosrdné říše,
přijmi nazpět rodu mého početí.“
A Tma neobsáhlá, zrodu kvas a síla,
z hloubi dálné měkce k němu promluvila:
„Nejkrásnější dar dám z pokladu ti svého,
s hmotou splynutí a zapomnění všeho,
jestli rod svůj kletý odhodlanou rukou
zardousíš, krev popřeš, silný vlastní mukou.“
„Smrt chci, smrt. A za ni, sebe vykoupení,
vůli vzepnu pevně nad citové chvění.“
26
Plápol zářný bleskl náhle v skály lysé,
v mladostí své něžná žena vynoří se,
jak ji vídal, líbal z dálky sněžné čelo,
když se srdce jeho prvním květem rdělo.
Zatřásl se ranou, paže k tělu klesly,
oči na něj výskly, šeptem rty mu hlesly,
úsměv jejich lákal vábně zádumčivý –
sevřel víčka, zaštkal, zaškrtil ji divý.
Přílivem tmy vlna obraz rázem střela.
Jako úsvit ranný dcerka přicházela
drobná, „tatínku můj,“ na hrdlo mu vskočí,
dětsky nevinně mu hledí zpříma v oči.
Jako srna krotká její dětská víra,
její pohled čistý studánečka čirá,
zulíbal ji, tiskl v šíji ztuhlé rámě –:
„Nemohu, ne, nechtěj její život na mně!“
27
Milosrdná Tma mu něhou v hlavu dýchla,
kola jejích vln jej zavalila rychlá,
synky volá, vede za ruku si dcerku.
Už ho vezou, zpívá, jede ke Štemberku.
28
VESELÝ SLEPÝ
Bědná jsem slota,
fuj do života!
Zbytečný jsem na tom světě černém,
zpívám po tátovi, po mizerném,
hraju rád, hejhá, chaso,
zmáčknu rád bujné maso.
Hlavu mám pustou,
holku chci tlustou,
zahrajte mi na mou milou duši,
roztrhejte muzikantské uši,
ještě mi lejte jednu,
dříve než zkysnu, zhebnu.
Nakašlu na vodu,
rozházím hospodu,
zlaté slunce taky pro mě svítí,
na mé zatracené živobytí,
pít jen chci, hejhá, děti,
duši chci ukřičeti.
29
UTOPENÁ
„Hlava moje bílé sněhy,
tělo vyschlá blana trávná,
srdce plné touhy, něhy:
Kde jsi, kde jsi, milá dávná?“
„Utlučená, porobená,
zakřiklá se krčím křivá,
jenom ze sna volnost zpívá,
vodníkova divá žena,
mrtvá, ale přece živá,
na dně bahna utopená.“
30
TŮŇ
Života rozruch v zaniklém kraji
večerní mlčení nenáhle střebe,
v mechových vlasinách okouni hrají,
stoleté sosny líbají nebe,
hluboko tůní se rozplývají.
Zpozdilé ptáče unyle lítne
tišinou stromů k skulině mělné,
ve hlati vodní zrcadelné
panensky hvězdy se shlížejí třpytné.
Mizivé přeludy živého blaha
v údolích dole i vysoko na horách
pojímá temnota vlahá.
Myšlenka boží žije a hnije
v čarovně obrazných snách.
Srdce mé blesky bije.
31
JARNÍ
Žhavé peklo zkázu leje,
živý hoří zabíti,
dole v zemi srdce pěje:
sladko za vlast umříti.
Zem se chvěje, mrtvý kleje.
Nad východem v mračnu rudém,
v hřbetu hory rozervané
slunce tvůrčí červní plane,
úsvit vábí: budem, budem!
Tak i moje hlava šedá
v květech třešní lásky prvé
vítězný si nápěv hledá,
slavné síly zbytkem chudým
prostřed proudů jarní krve
vypučela slovem rudým.
32
DO PLNÝCH KVĚTŮ
Vesna čerstvá na okno ti klepe,
sama přišla, vonná, nová,
vyjdi si s ní v jaro velkolepé,
zulíbej ji dlouze, do růžova –
cítíš, bratře, jak ti srdce tepe?
Na rumech se nový základ klene,
hořkou, dávnou zimou
pod ní dřímou
zakřiklé sny, zaškrcené;
robčí hlavy slunce hledají,
výkřiky se z mrvy zpráchnivělé
obživené zvedají;
mízový proud do světla je žene
výbojně a směle,
jarní květy, láskou rozechvěné.
33
SANÍ SATBA
V polích zdřímla práce mozolů,
na vesnicích bubnovali válku,
dlouhá alej topolů
po silnici utíkala v dálku.
Tisícerým matkám nasije
letos Osud v srdcí role čistá
Slzy panny Marie,
červený květ Krve pána Krista.
Úsměv vám, co v oběť nosíte,
matky hořké, na bojiště syny,
vzroste z krve rozlité
lepší bytí naší domoviny.
Rudou, čirou rosou zmladějí
nivy naše svěží,
dlouhá alej silných nadějí
po silnici k budoucnosti běží.
34
NA POLI
Země vonná v oddaném rozchvění ženy
v krvavá ústa ho líbá,
v rány svěží,
lístek utržený
na zemi se hýbá
stěží, stěží.
Poslední rozkoše pousmání:
bělavá věžka, půllán, obrysy strání,
čimčary vrabčí ho chytly –
a krev kane,
životem světlým, teplým
něčí se oči kmitly
uplakané.
Světelná zář chýlí se k němu.
Ve věštebném vidu
35
mroucího žití
také jeho ubohému
bědnému lidu
slunce svítí.
36
HOCH NA STRÁŽI
Jak ji rád mám, tichou, mlčenlivou,
v hanbě její bol svůj lidský měřím,
když ji osud ponižuje snivou,
v nesmrtelné mládí její věřím,
věřím v sílu její věčnou, živou.
Světlo boží, ještě ráz mne nech
okem zlíbat nivy milované,
poslední má krůpěj za ni skane,
její bude poslední můj vzdech.
Roba, spoutaná bezděky,
usnula nesvobodná,
vzbuď se, buď volná na věky!
Večerním zvonkem mi zvoní
daleká země má rodná.
Chvěju se, chvěju se o ni.
37
NÁRODU
Sílu a vzdor a volnost jen znej,
ohně a nadšení pln
příbojem hněvivých vln
urputně, bez bázně ku předu spěj!
Domácí půdy krví svou chraň,
pevně stůj na právu svém,
proti každému, proti všem
zděděný jazyk otců svých braň!
A nechť je peklu či nebi vhod,
budoucnost patří nám,
osudy určí si sám
na věky svobodný český rod.
38
TOLSTOJ
Tvé u kolébky boží hvězdy stály,
tvou duši rozsvítily věčným vznětem,
jak druhý Kristus bosý kráčíš světem
a lásku siješ v lidských srdcí skály.
Zlo dobrem tišíš. Těm, kdo milovali,
ty žehnáš usměvavě, šťastným dětem,
všem dáváš možnost na tom světě kletém
žít blaze, mít proč žít, cíl pevný, stálý.
Zlu neodpírej zlem! Je rozum proti;
žel, lidská bestie je stále živá,
snad staletí ji ukonejší, zkrotí.
Ať rudou krví lidstva rdí se Betlem,
ať zasypou se rumy srdce snivá,
ty, maják věků, věčným záříš světlem.
39
STAŘEČEK A STAŘENKA
Svatá hora svítí
v černých lesích.
Tvrdé putování
po kamenné pláni,
Otče náš, ach, jenž jsi
na nebesích.
Bychom za děti se
pomodlili;
jako plody v zemi
světem rozházený;
ale zbav nás zlého,
Bože milý.
Nežli spočineme
spolem v hrobě,
všecko naše hoře,
přehluboké moře,
40
Matko svatohorská,
nesem k Tobě.
Všecko hořké hoře
kladem v Tebe,
by nás netížilo,
by se lehce snilo,
aby duše snadné
došly nebe.
41
ČESKÁ
K dobrým lidem buď jak lesní laň,
soucit, něha, úsměv, měkká slova,
práv svých lidských, národových braň
tvrdý co ta skála čedičová.
Z pevných očí nebázeň se dívá,
odhodlaným srdcem čin ti zpívá,
jestli láska k vlasti život prolne,
byl jsi rob, tvé děti budou volné.
42
SLOVENSKO
V duši tesklé sněhy těžko leží,
jarná krev nám proudy k jihu běží,
v horách mlkne, slunko zašlo jinde.
Spravedlivý vrahy márnit přinde.
Ještě chocholuška chablá bziká,
ještě po našemu zanaříká,
nedojdeš-li brzo, pane Bože,
roba bědná uchytne se nože.
43
VLK
Ve vozíku zapřažený, zpsutý
k horským hřebenům tam pozírám,
touhou po svobodě umírám,
bičovaný, ve jhu, pominutý.
Táhle vyju, nic se neozývá,
štěknu, brat se ozve, rána, což –!
vztekle hryžu železný svůj koš,
srdce tiše o volnosti zpívá.
Hvězdy sní dnes, měsíc skvělý svítí,
rozervu svůj provaz rabčí v ráz,
zdávím psy a volný, volný zas,
volný ve svých lesích budu žíti.
44
ŠTĚDRÝ DEN
– Pověz mi, Jeníčku, co bys chtěl,
co by ti Ježíšek nadělit měl?
– Velkýho koně. Takovýho, mami!
S vozem. A na oprati.
A ať náš tatínek je zas doma s námi!
Vrátí se ještě? Vrátí?
– Nevím, ach, jestli se vrátí k nám.
– Maminko, a proč nejde sám?
– Nemůže.
– A proč nemůže? Aspoň chviličku!
– Nemůže, nesmí, Jeníčku.
– Když já chci, proč by on nemoh’ chtít.
Ty mně to nechceš povědít,
45
viď, mami, je tam v hluboký strži
jako v ty pohádce. Čerti ho drží,
nechtějí pustit, jak já jim dám,
já ho tam trápit nenechám,
půjdu tam, do pekla je shodím,
tatínka vysvobodím.
46
NA PAMĚT
Příteli dávný, Viktore Dyku!
V zástupu žebráčků, příživníků
zchátralý, skrčený, docela vzadu
taky já hřivnu svou k nohám ti kladu.
Z dalekých zájezdů malátný, snící
nesu ti zářivou létavici,
zbloudilá z hvězd je do bahen dneška,
sbalená v cáry, tvrdá a těžká.
Až nám dá osud u mety stát,
až budou vítězné hranice plát,
až tě pak v slíbené zemi samé
kruté to lidské zvíře snad zklame,
smrt že bys volil raději,
rozbal ji skvoucí, dá ti naději.
47
SEMANÍNSKÁ
V semanínském lese
lístek nepohne se,
nad námi jen v dálné dáli
hvězdička se třese.
Šíro modro kamsi
oči vydívám si,
hlavu k hlavě, ňadro k ňadru,
k nebi zazpívám si.
Pane Bože milý,
chvilku ještě, chvíli,
rádi bychom do věků se
spolu potěšili.
V semanínském lese
lístek nepohne se,
pode mnou jen v blahu blízko
beruška se třese.
48
KRASLICE
Zas v jarním slunci snít jsem o ní vyšel
a chvět se touhou nenávratných chvil,
stokráte skřivana jsem vábit slyšel,
sen prvé lásky tolikrát jsem snil.
Had v novém lesku, srdce moje bilo,
vždy blesky novými se rozsvítilo
a jako přírody duch věčně jarý
jsem prolínal se v nejkrásnější tvary.
Sten úpěl ve mně, živil květnou vnadu,
žár vypálil mne v nejčistější běl,
roj rozkoší jsem lákal do svých sadů,
proud bolů všech mé síly napájel,
sám bytost celou ohnivě jsem žádal,
slep krásou v její náručí jsem padal
jak zlatý bažant raněn mezi drvy –
když měl jsem rád, tož miloval jsem krví.
V den jarní Miloš sem tam bloudil Prahou,
se ve sklech shlížel, postál, těkal dál,
49
hled’ za děvčátkem pěkným chvíli blahou,
hvizd’, hůlkou švihl, s knírky pyšně hrál,
ten hodný strýc, jak vypravil jej nově,
však slyšel, k nějaké prý má se vdově,
zda dědit bude jeho tisíce?
a do postranní dal se ulice.
Tu zlákal jej řad kraslic pestré krásy,
jež za oknem se smály v přízemí,
jsou na prodej, list neumělý hlásí,
je slovenskými zdoben mřížemi,
jak stanul nudně, kraječka se hnula,
ji ruka útlá málo odhrnula
a za ní dívčí tvář, jen okamžení,
noc hvězdná nad ni půvabnější není.
Dům nový, slušný. Nemožno, by byla –
sto kroků jde a zpět se obrátí,
jej teplá jarní vlna zatopila,
chtěl tančit by a chtěl by zpívati,
stál opět tam, zas obcházel jak v síti,
jen jednou ještě černé oči zříti,
50
květ z ledů jediný, být její rob –
však okno mlčelo jak v zemi hrob.
Pryč, myšlenky vy černé, nedůvěro,
je kalina to bílá, kraslic pel,
chce přesvědčit se, v chodby vábné šero
už odhodlaně jako na smrt šel,
jen rozum, klid, a vášeň ztratit všecku,
lze všedně mluvit, smlouvat po kupecku,
takticky couvnout nebo semknout cíl,
přec zachvěl se, když rázně zazvonil.
Jej paní suchá, bledá dále zvala
tak vážně, tiše, nevtíravě však,
že všechna podezření vyprchala,
v dál z jasné duše těžký mizel mrak,
šli tmavou předsíňkou a do pokoje,
kde zvyklý nábytek, dva šicí stroje
zvěst dobrou nesly nesmělému hosti
o práci, o měšťanské prostřednosti.
51
Hle, vyšívala strojem. Vstala němě,
je vidina to skvělá jeho snů,
v tvar zářný vtělená z prasíly země,
proň zkvetlá od počátku věků, dnů,
ó jistě osud v prostoru a době
dva prvky v krystal třpytný určil sobě,
dá splynouti jim v plodném početí,
jim usměje se, v kosmos odletí.
Zrak v dálce měl, ret otevřen se třese,
v sny jeho jako v ocel palice
teď těžká padá: „Prosím, posaďte se!“
sed’, slabě vykoktal jen: „Kraslice –“
Již misky vajec na stůl před něj staví,
již v hovoru se plynném o nich baví,
řeč chválí barev, štětce umělého
a balvan zaleklý se svalil s něho.
Vše líbí se mu na ní. Mluví prostě,
když hledne na ni, rdít se začíná,
hlas lahodný se v srdce vrývá hostě,
jej dojímavým kouzlem opíná,
52
jí z tváře zírá naivní, dětská víra,
co pramen lesní průhledná je, čirá,
v nějž nebe chodí denně pro úsměv,
je ladný, etherický její zjev.
Čas míjel sladký, unylý a líný,
jak na pastvinách horských hudl cit,
tu náhle matka hledla na hodiny:
„Můj Bože, Slávečko, už musím jít,
znáš paní radovou, jak zlá by byla!“
A kvapně, zdvořile se rozloučila.
V se pohrouženi pluli pod hvězdami,
že nevěděli, jak se octli sami.
Jich ústa prázdnými se chvěla slovy,
krev proudila jim živlů dravou hrou,
když ruce dotkly se, dva žhavé kovy,
jich mysli polétaly oblohou,
let závratný a prudce překotný,
svět dole hynul darmý, nicotný,
vzruch lásky, žití pohyb nekonečný
je metal v plamen ohromný a věčný.
53
Když rámě o ni zavadilo maně
a sinou mlnou šlehl mocný proud,
jen vzdychla z hloubi, vstala odhodlaně,
jak chtěla by se ohni vytrhnout,
si spánky přetřela, jej moudře zvala,
že vedle by se ještě podívala,
je-li mu libo, v skříni do krabic,
kde malovaných kraslic ještě víc.
Šel potácivě jako vlečen za ní
tam v těsný, polotmavý přístěnek,
když ke skříni si klekla v pousmání
a hledat poč’la, vedle ní si klek’,
pak objetí a závrať, zraků mžení,
rty shledaly se v dlouhém políbení:
„Má Slávko jediná!“ – „Můj Miloto!“
v zem křapla kraslice – a bylo to.
V pláč usedavý teď se dala nutně,
v kout skrčila se, hlava klesla v klín,
rek těšil, domlouval, jak mohl, smutně,
neb srdce též mu padlo do hlubin,
54
tak dlouho káli se dva hříšní lidé,
až bojácně hles’: „Matinka snad přijde!“
hned prchla z posvátné té lásky síně
a šla si slzy umýt do kuchyně.
Když vrátila se v krátké čtvrthodince,
již usmála se na něj: Ó vy zlý!
tu slunko zazářilo v temné síňce,
kde maminenka jen tak dlouho dlí?
a jako zavolaná přijde máti,
Slávečka jaře začne štěbetati
i uprosili oba její lásku,
že dovolila jim jít na procházku.
Jdou na Petřín. Vzduch čar je pln a vznětů
a hlavy chvátí kouzla mocný vznos,
keř rdí se nachem jásajících květů,
hlaholnou písní jedlím blouzní kos,
jdou ruku v ruce, oko v oko padá:
„Máš ráda mě?“ „Ach mám tak ráda, ráda –“
zní roztouženě v každou zatáčku:
„Až na věky?“ „Až za hrob, miláčku!“
55
Tam vzadu čekala je lávka snivá,
kde opět horoucně ji zlíbat směl,
když přehnala se bouře mlčenlivá,
jí osudy své dlouze vyprávěl,
své mládí na vsi šťastné, bezstarostné,
pak městské studie své neradostné,
jež někdy osladily jediné
hry milostné, tak rajsky nevinné.
Jak zastřelit se pro krásnou chtěl Vilmu,
jak semináři těžko hleděl vstříc,
jak přišel do Prahy, což umožnil mu
zatímní půjčkou přebohatý strýc,
až hotov bude, zaplatí mu skorem,
jen ještě rok a bude profesorem,
což zkoušky, ty se jistě podaří
a blaženi pak půjdou k oltáři.
Též Slávečka se zpovídala čile,
jak říkala by lekci zpaměti:
co tatínek byl živ, ty klidné chvíle,
co umřel jim, jsou jako v zajetí,
56
byl úředníkem, mají pensi skrovnou,
dřív bídu měli krutou, nevýslovnou,
teď líp je už a obstojně se mají,
co výšivky a krajky prodávají.
Den hynul, zpíval vonný večer samý
a tolik toho bylo povědět,
šli nazpět, krmili se hubičkami,
ó počká na něj, je jí patnáct let,
mamince řekne vše a smí k nim chodit
vždy odpoledne, jak se bude hodit,
než zazvonila v chodby zášeří,
ji zlíbal ještě, vzdychal u dveří.
Sedával u ní, pracovala včelkou,
zas toulali se spolu dumavě,
plál láskou divou, jedinečnou, velkou
a fakulta kdes bledla v dálavě.
Psal verše na ni, hvězdy přeskakoval
i řekou s nimi na výlety ploval,
pýře se platil za ně vesele,
jí dárky drobné nosil nesměle.
57
Kdys dopoledne přikvapil jí říci,
že nemůže dnes na procházku jít,
již třikrát zvonil s nedočkavou lící,
leč nikdo nepřišel mu otevřít.
As odešly, nu počká na ně chvíli,
tam na dvorku se děti batolily,
stál u průchodu hledě na děti,
by viděl, až se budou vraceti.
Blesk z modra nebes nenadále sjede.
Tam z jejich dveří břichatý pán šel,
smích důvěrný ssál z její tváře bledé
a pohled její široce naň zel.
Miloše neviděli. Skočil stranou,
křeč, drsný skřek zněl duší rozervanou,
jak v mlhách ještě zaslech’ maličko:
„Až za týden zas, sbohem, kočičko!“
Štván vyběhl pak. Lítal mezi poli,
v zem svitý ryl, vyl k nebi s chechtotem,
tvor prostřed pouště opuštěný, holý
již s proklatým se loučil životem,
58
až slzy přišly, útěchou jej mámí:
snad příbuzný to, poručník či známý!
Tož vrátil se, když dohoříval den,
a napsal lístek, že je nemocen.
Po noci bezesné rek s chorou lící
tam číhal dravcem v bolném zoufání.
Nic, nikdo. Vstoupil k přísné domovnici,
jí korunky dvě vtiskl do dlaní.
„No, partaj všelijaká! Nóbl chodí
a často pány na návštěvu vodí,
jdou mladí sem i staří kocouři;
však platí, tak se oko přimhouří.“
Přec odhodlal se vidět ještě Slávku,
leč po útrapném týdnu teprve,
šli na Petřín zas na zapadlou lávku,
kde seděli tak šťastni poprve,
jak magnolie kvetla růžobílá,
co ptáče ranné nyvě švitořila
si rozpustile tančíc do stráně,
až řek’ jí všecko zbitě, trhaně.
59
Prv zapírala, pak se přiznala mu:
má lyceum, šla k dětem do Prahy,
kdys v parku s dětmi stihla slušnou dámu,
jež svedla ji v ten osud neblahý,
z ní tyla vyděračná celé léto,
ji zaprodala matroně zas této,
tak žije život pustý, nekalý.
A oba darmo hořce plakali.
Vstal mužně, neřek’ v rozloučení slova,
jel zakopat své srdce v rodné vsi,
v ní zlomila se něha liliová,
neb lnula k němu oddaností psí,
těch druhých láska šlehala ji metlou,
ta jeho hřála citovostí světlou
a rozžehla v ní přes tlak úporný
plam bojácný a tiše pokorný.
Svit domova mu ostny bolu zlatil,
jen ve snách její pazvuk krutě hryz’.
Když po prázdninách do Prahy se vrátil,
ji na ulici samu potkal kdys.
60
Je bledost krásnější, když rmut ji krášlí,
je sladší přítomnost než život zašlý,
kdo plným žárem lásky hořel mlád,
k ní vytoužené slep se vrací rád.
Jen kuse mluvili, jen oči tály,
jak děti rozchvěli se v oddání,
zas bujel pupeny strom opadalý,
zas tajně scházeli se v ústraní.
By prchla, tísnil, o dobrém ví místě,
tak za rok, za dva vezme si ji jistě
i líčil hrůzy, v něž by zapadla,
až slíbila mu, že se odhodlá.
Plán smluven bystrý, po případě k tomu
si zavolají pomoc zákona;
než jednou provázel ji blízko domu,
ah, náhle potkala je matrona,
ji vytrhla mu mračně, zlobně lála,
jak sloup stál solný, dívka naříkala,
rek rozhod’ se, když zmizely mu s křikem,
že zítra pro ni dojde se strážníkem.
61
A šel tam sám. Chtěl cestu zkusit smírnou.
Byt prázdný, byly pryč, neznámo, kam.
Tu v troskách v nebes báni nedozírnou
rozvrácen hleděl zpustošený chrám.
Trs vzpomínek jen rostl po kameni,
bůh žebravý zde seděl v dumném snění
a hnusnou dásní žvýkal životy,
stín nekonečné, marné nicoty.
Den devátý ji potkal na Žofíně,
kde dlouze chodil líticemi hnán,
v nádherné robě zavěšenou líně
ji vystavoval pestrý elegán,
jak Miloš pozdravil ji bezútěšně,
cos galánkovi šveholila spěšně
a perlíc zoubky, medná, rozpustlá
jak vlašťověnka k němu přišustla.
„Chci říci vám, že vaše krasavice
vám lásku lhala vyblouzněnou z knih,
jak vidíte, nás bohatý hejl chyt’ se
a pozítří již jedem v slunný jih.
62
Vždyť spolu bychom věčně nouzi třeli –“
a v jeho rukou, jež se mukou chvěly,
se octla kraslice s obrázkem madonny,
v ní sladké bublinové bonbony.
63
JAKO NA HORÁCH
Hora sněžnou bouří hučí.
Dolina, ta v jitřní kráse
rozvinutá kolébá se,
rozpíná se po náručí.
Z ostrovů sněhových skok a skok
v záhybech kropenatou mýtí
v snaživou zeleň dere se, řítí
pěnivou tříští ryšavý tok,
bujarý, mladistvě ryzí
v sinavé říčce mizí.
Záviny pěšin pastvinou běží,
chalupy statné s pruhovou plenou,
s velikou čepicí, kameny obloženou,
s pohledem mračným v údolích leží.
V bujném mlází podle kraje
s rudou sukní hoch si hraje.
64
KAMENNÁ PRINCEZNA
Bylo království a bylo město krásné,
v něm byl zámek bílý,
praporce vlály, rohy zněly hlásné,
zvony hlaholily,
kvasy a hostiny, klání a vály,
láska a milost se zpívaly, hrály,
dzinkaly cimbály, dudy kvílely,
v rozkoši den i noc míjely,
kruhové věže zářily zlatem,
vyklouzlo sluníčko nad horou,
mizelo rusou hlavou svou
na zámku bílém, kulovatém.
Tam Děďa král šedivý, stařičký vlád’,
jako to slunce jen dobrotou svítí;
za letem léto se v hlubinu řítí,
král vnoučata býval by choval už rád,
a měl jedinou spanilou dcerušku,
z růže květ vykvetlý, sirotu Vělušku.
Jí kouzelník zlý učaroval,
65
že nehybná byla, smutná a zmámená,
studená, krásná a kamenná;
jak loutku ji vodili a marně, ouvé!
hadači, babky i mudrcové
líky jí dávali, žehnali, kleli.
Rytíři, knížata, princové sem dojížděli,
než se zklamanou lící
domů se vraceli všici
smutní zimou Věluščinou –
a časy plynou, minou, hynou.
Na radu šaškovu vypravil král starý
poselstvo četné se skvoucími dary
do černého lesa, do jeskyně hrůzy,
v obydlí čarodějky Zůzy.
S baziliščím okem, z úst zmije hleděla,
žlutavý ještěr dřímal jí v lůně,
z lebek na strašlivém trůně
plameny lykajíc seděla.
Přijala dary a tu radu dala:
Na konci města skála,
chodba v ní úzká, malá,
66
vedoucí v zahradu podzemní,
nejdražší poklady rostou v ní;
kdo odtud s perlou nejcennější
k princezně se dostaví,
ji v hruď perlu dá, ten ji uzdraví!
Sjíždí se komstvo ze země celé,
do skály vcházejí osamělé,
král Děďa novou naději chová,
že oživí Věluška mramorová,
a radost povždy smutek budí:
Věluška měla v kamenné hrudi
namísto srdce skořápku dutou,
bílou a oblou, rozpuknutou,
tam vkládali junáci poklady, perly,
jež na stromech v podzemí natrhali,
s tužbou novou a novou;
čekali darmo, marně nyli, lkali:
princezna zůstala mramorovou.
Za městem nahrblá chýška se bála,
chudý v ní zahradník, syn jeho Lála;
67
mládenec nachových tváří,
v oku mu pomněnky září,
veselé písně, bujný smích,
s košíkem květin na hlavě
nabízel hlasně a lákavě
radostné kytičky po trzích,
až jednou na hradě
v královské zahradě
Vělušku uviděl Lála,
jak nehybná, kamenná, krásná stála,
do dálky upiatý hled ztrnulý.
Nevšímal si, jak za květy jeho
zlatníky v košík se hrnuly,
jen krásu viděl zjevu nebeského.
Už nezpíval, nechodil po trzích,
umřela píseň, umřel smích,
od slunka do měsíce v sadu sníval,
na pannu kamennou zanícen se díval
a starý otec doma hlavou kýval.
Věluška kamenná, nehybná stála,
nehledla naň, ni se neusmála,
vzdychal a toužil, rád ji měl Lála.
68
Kdysi šašek dvorský k němu zamíří:
„Vysvoboď ji, náš chudý rytíři!“
A jakoby na rozkaz s hlavou skloněnou,
s řasou slzami omženou
ke skále za městem Lála šel,
kapek déšť hlavu mu omáčel
a chladil čelo siné, sklopené.
Neviděl draky, netvory zježené,
neslyšel skuhravý ještěří smích,
za světlem bludným v zahradu tíh’.
V rajské té zahradě se stromů se smála
blankytná pokladů klenba a lesk,
zadumán pod nimi prošel Lála,
na očích slzy, na rtech stesk.
Maně stanul, maně vzhled’:
v koutku tu bělostný šípek kvet’,
v sněhové koruny jeho středu
hořel plod divukrásného vzhledu
plamenem růže krvavé.
Zajásal, poznal srdce své.
„Věluško!“ a bez rozmyšlení
srdce své utrhl v okamžení,
69
bodlo ho v prsou, zvrávoral,
zapadlo oko, pobledal.
Srdce v ruce zpátky se plížil
znaveně, zvolna, jak balvan by ho tížil,
se srdce teplá krev kapala,
jak matka by pro dítě plakala,
a kam kapka spadla jediná,
rudavá vskočila květina.
Podzimní mlhy rvaly již sad,
Lála se dovlekl v královský hrad,
kde na lávce tkvěla kamenná Věluška,
krále Dědi zlatá dceruška.
Srdce své v skořápku bílou jí vložil,
Věluška rozkvetla, úsměv v ní ožil,
oko jí modré ohněm hrálo,
zašeptla sladce: Můj Lálo! Můj Lálo!
Lála ji bledý rukama ovinul,
v polibku mlhou se rozplynul,
obláček polibkem slunce tak mizí.
Jeseň, zimu a jaro po něm kvílela
70
Věluška uzdravená,
a když jara píseň míjela,
chlapečka kolébala žena.
Zjásalo království, město krásné,
zavířil plesem zámek bílý,
praporce vlály, rohy zněly hlásné,
zvony hlaholily,
kvasy a hostiny, klání a vály,
láska a milost se zpívaly, hrály,
dzinkaly cimbály, dudy kvílely,
den i noc rozkoší šílely,
sluníčko lítalo, měsíček ploval.
Děďa král mladého krále choval:
„Lálo můj miloučký, přesladký!“
Na zámku když se večer smrákal,
zahradník starý pro syna plakal.
A to je konec pohádky.
71
ULIJÁNKA
V bolestném zírání, nebeském šílení,
z propastných tůní v pudovém sílení,
ve sladkých návratech s ženami cizími
na mžik jen přelud tvůj zářivý mizí mi.
Ledová vysvitla, červnová hynula,
jako pták přiletla, jako sen minula,
posměšně bludná smrt z toulu šíp vynímá,
zapěla, zachvěla křídloma bílýma.
Dávno se tajemné oblasti vysnily,
slizké a zmaštěné prsty ji ztřísnily,
v prahorách srdce tepe jí směrněji,
moře se zklidnila, ledovce černějí,
v slunečním jasu však, v mukách a hoři
mrtvá mnou žije a tvoří.
Neznáma nástroj jsem, slepě hraný,
rozkoší tvoření vzněcovaný –
72
z mrákoty hlubin ve světy vnější
z toužení vtělit se ve tvary nejkrásnější
nesmírným půvabem
od hvězdy k hvězdě v zem,
nově a nově, v bezmezný čarokruh
věčnými kroky mihne se Bůh,
vědomí silou i citů pláním,
bolesti tíhou i radováním,
hmotou i životem, křišťálem, květem,
v hýření, víření tvarů věčném
mžikem i nekonečnem
nese se světem,
bez konce rození, bez konce zmar –
v milostné chvíli tvořivých čar
úžasu úsvit i děsu klam spádný:
z touhy boží narodí se tvar
nahý, svěží, ladný.
*
Nebesa vln jíním jemně tkaná
červánky jsou pestře malovaná,
73
v loubí zeleně a skalin hnědi
prostřed lesů šedý domek sedí.
„Smutno se leluje voňavá kloní,
hlavička naše, vzhůru ji dej,
šatky si světlé odívej,
v Bahýnku jistě už muziky zvoní.“
„Nepůjdu, Zuzko, chuti mi není,
hluboko schováno moje potěšení,
na kameni hlava stená,
černou hlínou obložená.“
„A co bys plakala, žaloba marná,
měšťanská slečna, bohatá, švarná,
hochů je jiných tisíce,
stroj se už, stroj se k muzice.“
„Tmavá noc v rozletech bujné hlavy,
synek jak jiskra byl křepký, žhavý,
uprostřed čmoudu krvavého
město mě spálilo jako jeho.“
74
„Šumný byl hoch – a chtivý jak pták,
pestrý – a hluchý vlčí mák,
milenec leknín, choť by byl blato,
slepá jsi byla, chtěl jen tvé zlato.“
„Vím, jsem ubohé, nepěkné stvoření,
tím víc mnou žehá krásy žár zrádný,
pravda je trpké, trpké koření:
neměl mne rád a nemá mne žádný.“
„Nežaluj pro tělo, jasná paní,
duše tvá lepá jak slunko je ranní,
zahvízdá každému kos ťuli huli,
rosou se do srdce láska stulí.“
*
Dokola sukýnky vesele vlají,
muziky hlasně vyhrávají,
blýskne hled, hlava zahoří,
v mládí se mladost ponoří.
75
Na trní růže nerozvitá,
tančila studená, v sebe skrytá,
tužbami jarními, neznámým hříchem,
vlastními ranami, vlastním smíchem,
pouštěmi přítomna, v minula jase
uštvaná, zedraná smýkala se.
Dobila půlnoc, polka zní břitká,
dokola vzal ji hoch jako kytka,
úže se pne ke kmeni stvol
a svět je čarovný kol a kol,
výskotem rozkoše nepoznané
zablýsklo, srdce už chytá, plane.
Mezi chasy břeskným radováním
vyšel náhle do noci. Šla za ním.
Zvolna šel – pak úprkem – a stál,
obracel se, šíleně se smál,
k lesu dal se silnicí. Kdo byl?
Překotem jí duši omámil.
Ano, ví už. Ze sna minulého
mrtvého se hlasu chvěje zvon,
76
plynná, měkká barva slova jeho,
tváře výraz, očí stesk jak on.
Proč se nerozloučil? Nepřijde jí,
zmizí, jako mrtvý, v světě kdes,
siré dni zas, skalné pláně její,
chce ho mít, byť tulák bez peněz.
Jak je milý! Bůh jej tvořil pro ni,
pro něj dýše, pučí, kvete, voní,
jedinému za poslední dech
dát se v něžných vášně záchvěvech.
Ve stříbrných vlnek mlžné tkáni
siný měsíc letní nocí plul,
smích a nářek jako v umírání
táhle zakvílel a zahynul.
Za ním. Stín se kmit’, zmiz’ v okamžení.
U zdi stála. Není sen to, není.
Prostřed křížů z čerstvé rovů hlíny
drápy jeho rakev vyhrabaly,
oči jeho rozžhavené klíny,
77
lesklé zuby šklebně tělo draly,
chtivě okusoval nohu bosou.
Skácela se jako tráva kosou.
*
V šedém domku darmo líkař radí,
Ulijánka chorá, sivý dým,
smutno vadne, chřadne s podletím,
stará Zuzka bílé tváře hladí.
A když černá noc se z lesů snáší,
jeho přízrak bledou hlavu straší,
chodí kolem, sladký vábí hlas,
skřek teď zoufalý a nářek zas,
kývá na ni, stojí u mlází,
pusťte ji, už pro ni přichází.
Když ji v truhle zlatem okované
vezly k hrobu její koně vrané
– v lese na rozcestí lípa stála,
pod ní Ulijánka dumávala
78
za blažených večerů a nocí –
zastavily, nehnuly se mocí.
Tam ji prostřed borů, hor a skalí
měkce ustlali a pochovali.
*
Bůh je ve všem sám. Jsi jeho zdáním,
tříští vůle, rob, nic, pokora,
tvůrčí síly věčným kolotáním
ze sna do sna, z tvora do tvora,
v hrůzných kruzích času, druhu, hmoty
jedincův prach spadá do nicoty;
blahý, komu víra v život kyne,
mírem srdce s mírem světa splyne,
nešťasten, kdo v ďasu kozorohém
druha maje ví, že jeho duší,
strojem božím, Bůh své tvary buší,
věčně nekliden chce sám být bohem.
Po horách, po dolách život běží,
v dálavu, šíravu míří,
79
burně a slavně hýří –
zapomenutý v syré tmě leží.
Na dřevách, haluzech květen vstal,
kdo živ, se smál, kdo mrtvý, spal,
z jejího lože hliněného,
z jejího srdce kamenného
trnový šípek vyrůstal.
V šedém domku vetchý stařík bývá,
denně dumat pod lípu se kývá,
kývá, hovoří si, podřímá
palička šedivá, jatelivá.
Sípá, dýchavý se hýhá, třese,
první růžici si domů nese.
Tělesné lásky upír smyslnou nocí pluje,
jiskrnou střelou raní, plamenem omamuje,
balvany z hlubin vábí, prázdnotu květy zdobí,
otroky vraždit učí, otvírá dávné hroby,
mrtvy jsou vášně všechny, lásky cit nedokoná.
80
„Zahřej mi srdce chladné, přitul se, šipka vonná!“
Vysoko k hvězdám jasným plápolal suchopár,
z poupěte panna vstala, zachvátil ledy žár.
*
Nebesa vln jíním jemně tkaná
červánky jsou pestře malovaná,
v loubí zeleně a skalin hnědi
na lávce kmet, hoch a matka sedí.
„Sedm let je v pekle. Peklo ve mně.
Čekáš, až mě zhltne černá země,
na něj myslíš stále podle všeho,
ještě dnes pojď se mnou na hrob jeho.“
„Sečkej, pro Bůh, zítra.“ – „Půjdeš! Chceš?
Tak mi svoji věrnost dokážeš!“
„Mamo, hele kaváň, jemine.“
„Zítra mine moc, ah –“ – „Ne a ne.“
81
Kymácivý stařík zlostně ječe
dýchavý ji k jeho hrobu vleče.
Umře z trestu ženička ta kalá:
na mrtvého s láskou vzpomínala,
roztrhá ji z lásky její milý.
Zachechtal se, oddýchal si chvíli.
Umře, umře. Po mé smrti ranné
nikdo jiný už jí nedostane.
„Sbohem, slunce moje, hochu můj,
Pán Bůh milý tě tu opatruj.“
Kamsi hrozí pěstičky ty chabé,
vyplakal se, doma v zahrádce
bezstarostně v písku sluje dlabe.
Bude hodný. Má si pěkně hráti.
Zlý je tata. Maminka se vrátí.
Vlek’ ji, sunul, klel, rukama mával,
na hrob stoupl, řezavý vítr zavál,
82
prudký vír, stín mih’ se, teskný vzdech,
krvavý prach rdí se po rovech.
Ještě měkký hlas se v srdce vryl,
ještě kavoň bílý zakroužil,
k její hlavě slétal níž a níž –
v stříbra oblacích se ztrácel již.
V mateřského citu rozkvětí
pospíchala k svému dítěti.
„Mamulko má zlatá, už jsi tady!
Byl jsem hodný, stavěl jsem si hrady.
Dej mi jíst, mám hlad, a kde je tati?“
„Odešel a už se nenavrátí.“
83
ZLATÝ PTÁK
Zakývalo jaro blouznivým dechem,
zavolalo srdce bouřlivým echem,
vydal jsem se do světa.
Panenské touhy na prsou nesu,
zmámeným okem uprostřed lesů
zabloudil jsem sám a sám.
Zlatý pták uvázl v trnovém hloží,
zapěl mi píseň svobody boží,
peruť dal mi krvavou:
„Tísněný pozemským životem bolným
zamni a staneš se ptáčetem volným.“
Letěl v dáli modravou.
Zámek tam visí na strmé skále,
princezna bledá dočkává krále.
Obři tři ji hlídají.
84
Zamnul jsem peruť a žhavě pták dzinká
na bílé věži do okýnka,
princezna mě vpustila.
Devět dní milostí světy se chvěly,
desátý hvězdy nás omrzely:
slib, že se zas navrátíš.
Přísahám Bohu i všem jeho svatým,
vyrvu tě z drápů obrům těm klatým,
bude-li jen pán Bůh chtít.
Zámek zas vzdušný tam v skalách spí zticha,
princezna jiná tu na věži vzdychá.
Na okno jsem zaťukal.
Léta a léta mě smích jejich vítal,
od zámku k zámku pták horoucně lítal,
trudu světa zapomněl.
V zámek hle černý se spouštím z vejši,
85
zalet’ jsem k princezně nejkrásnější,
zlatá píseň zaniká.
V posledním radostném klokotání
v klíně jí ptáče mře v sladkém smání,
s okýnka je shodila.
86
KADEŘ
Odcházela do daleka,
říkala mi slova měkká:
„Věčně svítí slunce jasné,
láska naše nepohasne.
V bílém slunci, v černém hrobě,
živá, mrtvá patřím tobě.
Peklem bídy, nebem krásy
na svém srdci nos mé vlasy,
aťsi, pokud bije, tvoří,
pro mě žije, pro mě hoří!
Padnu-li kde boží ranou,
do skonání nos mou kadeř
rudou stuhou zavázanou!“
*
87
Večer na hádecké stráni
k nebi hledím, myslím na ni.
Bludná hvězda nocí šlehla,
v světy tříštila se sžehlá.
Přišla náhle drsná, smělá,
svoje vlasy zpátky chtěla.
Vzala mi mou stuhu rudou,
nechala mi duši chudou,
odcházela plna jedu
beze slova, bez pohledu.
*
Neumřela. Zvony její
jiným světům vyzvánějí,
jiná bouře srdcem duje,
jiné blesky zapaluje.
88
Bludnou drahou hvězda mizí,
ale moje srdce ryzí
stále bije stejně za ní
rudou krví do skonání.
89
KNĚZ
Rcete mi, hvězdy, vesmírem kolotající,
spanilé vidiny rozkošné tmy,
jež jste mi nítily srdce mé snící,
či vás kde mládí dnes laskati smí,
komu se líbíte, koho kde kocháte,
pro koho žár vašich očí plane,
milenky moje, osudem rozváté,
světem roztoulané!
V náručí moje, horečně rozdychtěné,
v železné objetí paží a nohou,
v plamenů žádostných zornice sklenné,
ve vodstev nezměrných duši mou strohou,
ke mně jste spěchaly nahy a samy
kosými pěšinkami,
hraniční oheň vichr vzdouval,
drsný žrec slunci vás obětoval.
Tajemnou rukou osudu posvěcený,
šílený touhami přírody svaté
90
rozkácel modly jsem rouhavé, klaté,
mrtvolných bohů plačtivé steny,
v lesinách volných vám milost jsem zpíval,
lásky a života věčnost jsem vzýval,
obnovu radosti, nesmírnost změny –
sladko mi milovat vás, ó ženy!
V odbojných rozporech mužího nepokoje,
odvážných s Bohem her, pochyb a bolestí
vlahý déšť vašima rtoma šelestí,
sílí mé prameny, napájí zdroje,
hýřivým vzletem mě bujní a rozpíná
nejblažší rozkoše záhadná končina,
vtělení tvořivé podstaty země:
vábím vás, sám jsem, ó přijďte dnes ke mně!
Silen je kněz váš, ženiny divé,
samota dlouhá jej probila ocelí,
z pustiny mlhovin mátoživé
vrací se pro vaše lahodné pocely,
omamný nápoj již na misky zurčí,
svatá noc volá v posvátné reje,
91
věštebný havran řad oběti určí,
boží sen struny své rozechvěje.
Plameni mocný, plápolej směrně,
pamět zhlť, soudnost, vůli, vtip, um,
v ostrý hrot bytost mou ošlehni černě,
mířící do světů k nebesům,
srdce mi nech, by v jásavém jaru
znovu se rozpělo v hýření tvarů
čistého božstva v úžasném ději:
milenky hvězdy přicházejí.
92
SRDCE
Slunnými proudy, tichými chlady a stíny
poletá, mihotá, vlní se, třepe,
tisíci rozpuky, květnými jednými blíny
pojí se nevinné, slepé,
od hvězdy do bažiny.
Z mrákoty ranné mladosti nahé
přes bajné luční kopretiny
prvními láskami na mužné činy,
vzpomínky slzami vlahé.
Rozpíná náručí k životu,
radostný, žalobný let
z nekonečna v nicotu.
Ještě si po slavných výbojích vzdychne
zhluboka, naposled.
Dožije, dobije, ztichne.
93
S HORY SV. PEREGRINA
Krajinu zemskou vzpomínkám rozvírám,
daleko k horám Palavským pozírám.
Blouznil hoch o ní – tam s oblaky mizí mu,
rozkvetly třešně člověku cizímu.
Jako ta země divoko zvrácená
na věky blízko, na věky ztracená.
Boží stesk po ní nivy mé rozrývá,
nebeská píseň její mnou oznívá.
Smyslným kouzlem struny mé blýskají,
plamennou něhu studně mé tryskají.
Panenská stojíš na svaté hoře tu,
jediný zdroj mých kosmických rozletů.
S myšlenky sílu drsný čas nesnímá,
sněhově luzná, s očima věčnýma.
94
Vichřicí svistí pustina mrazivá,
ještě ta píseň krásná mi zaznívá.
Před zjevem zářným ve věků prodlení
kamenný klečím, šeptaje modlení.
95
ZA SEBOU
Tak tu trčím, bědami života rvaný,
touhou bohatý, Bohem proklatý,
jak strom holý, bouřemi ošlehaný,
větry ovátý, k zemi přissátý.
96
OBSAH
(* psáno za války, ostatní dříve)
Strana
Stíny skalních plání5
Tvoření8
Bůh Rod6
Lud9
Člověk boží12
Prorok13
V cihelně15
* Balada hladová16
U Moravy18
U Lotofagů20
[97]
Strana
Návrat21
Změt24
* Veselý slepý29
* Utopená30
Tůň31
* Jarní32
* Do plných květů33
* Saní satba34
* Na poli35
* Hoch na stráži37
Národu38
Tolstoj39
Stařeček a stařenka40
* Česká42
Slovensko43
[98]
Strana
* Vlk44
* Štědrý den45
* Na pamět47
* Semanínská48
Kraslice49
Jaro na horách64
Kamenná princezna65
* Ulijánka72
* Zlatý pták84
* Kadeř87
Kněz90
* Srdce93
S hory sv. Peregrina94
* Za sebou96
[99]
HOVORY BÁSNÍKŮ SV. IX.
Pořádá Jaromír Borecký.
Josef Holý
SKALNÉ PLÁNĚ.
V úpravě M. Kalába. Vytiskla Grafia
v Praze typy Sorbonna.
50 číslovaných a autorem pode-
psaných výtisků vydáno na tiskovém
japanu.
Nákladem F. Topiče v Praze.
1919
[101]
Josef Holý.
Narodil se 7. února 1874 v Košíku u Rožďalovic. Studoval gymnasium v Jičíně, filosofickou fakultu na české universitě v Praze. Dráhu professorskou začal v Plzni, odtud přešel na lyceum Vesny v Brně, pak na reálku ve Velkém Meziříčí. Nyní učí na vyšší státní průmyslové škole v Brně.
Knihy básní: Památník a skokády. Sbírka veršovaných střepů [1894-1896]. V Praze, nákl. vlast. 1897; Padavky. Verše [1894-1897]. V Praze, F. Šimáček 1897; Vašíček Nejlů. Básnický fragment ztraceného člověka. Díl I. V Praze, Grossman 1899, díl II. v Praze 1901, Knihovna Moderní Revue 36; Satyry. V Plzni, J. Houser 1903 (dvě vyd.); Elegie. Praha 1903 (Knih. Mod. Revue 40); Panenčiny knížky. V Plzni, J. Houser [1905]; Adamovské lesy. V Brně, A. Píša 1905; Mračna. Brno, A. Píša [1908]; Skokády. (Druhé vydání.) Moravská Ostrava, nákl. Moravskoslezské revue 1908 (Knihy moravských autorů VIII.); Vašíček Nejlů. 2. vydání. V Brně, A. Píša 1911 (Prémie Klubu přátel umění v Brně); Černé moře. V Praze (1912), Knihovna Přehledu revuí, sv. 19/20.
Brožura: Svatba v Adamovských lesích 1906.
Výbor: v „Nové české poesii“, v „České lyře“.
O básníkovi, kromě kritik J. Voborníka, jenž Holého velice vřele uvítal do literatury, psal poměrně nejvíce Arne Novák: v „Nové české poesii“, v „Přehledných dějinách české literatury“, v „Ottově Slovníku naučném“ (v dodatcích).
V úvodu k anthologii Kruhu českých spisovatelů charakterisoval básníka takto: „V zemitém a drsném talentu Josefa Holého hlásil se podobně jako u Viktora Dyka souběžně sklon k intellektualismu rozkladnému a výsměšnému s prud-
[105]
kou a nezdolnou silou instinktivní; prudká a úporná analytičnost, vrhající se bezohledně na pohodlná dogmata a ustálené životní útvary s ryzostí a primitivností erotické vášně; bylo tu však mnohem více živlu meditativního a ideového nepokoje, ale též mnohem více vnitřních zmatků a zápasících protikladů, než v lyrice Dykově. Bezprostřední zachmuřený individualista, proucí se nejen se společností a s bohem, nýbrž i se sebou samým, odhaloval tu pevné a silné své kořeny, ztrácející se někde hluboko ve tmě lidové ra?y a kmenového podvědomí; pravdivý a spravedlivý cynik vrhal tu uprostřed zástupu převratných a lživých farizejců svoje skoro samozřejmé názory, jež se v době zmatené zdály paradoxy; veliký primitivista původních působivých prostředků slovesných otevřeně a hrdě zpíval, žvatlal, protestoval i proklínal po svém drsném a jadrném způsobu, jsa zcela lhostejný k strojené nádheře, slovnímu luxu, básnickému ceremonielu svého vznešenějšího okolí. Všecky jeho verše, ať vržené lehkou a břitkou formou popěvku, ať vyhrocené do ostrých gnomických point, ať rozvolněné do nečleněných passáží živelné hymniky, ať sdružené výmluvnou formou monologu, jsou silným a důrazným, prostým a vášnivým hlasem: zpět k přírodě!“
Slova tato skutečně vystihují básníka, v němž primitivismus citu i formy sváří se s hlubokomyslnou filosofickou reflexí, jemně zadumaný lyrik s ostrým, až cynickým posuzovatelem života, lidový zpěvák s rozervaným pěvcem literárního titanismu. Do doby přesyceného dekadentství vpadl Josef Holý jako prudká fanfára do ztlumeného ševelení, jako příkré světlo do splývavých polotónů, jako drsný průvan do těžkého vzduchu omamných vůní. Prostota, naivnost, humor, útočnost, dra-
[106]
vost, jistá nehoráznost projevu a často kontradikce básnického úmyslu se zvolenými prostředky provedení, snaha po přirozenosti, někdy se stanoviska uměleckého zámezné, bijí nejvíce do očí. Ale bedlivější pozorovatel najde v díle Holého i struny jemnější, city a myšlenky kultivovanější, ba vlastně velmi složité, tóny vroucí a hluboké. Bývá tak v některých číslech rozjímavých, erotických a náladových. Měl-li bych určiti literární genealogii básníkovu, šel bych v české poesii k Čelakovskému jako jeho předkovi. Lidový názvuk, prostomyslné veselí, sklon k satiře a štiplavému popěvku, výraz jadrný, bez obalu, nepřipomíná-li to na pěvce „Ohlasu písní českých“, „Smíšených básní“, autora „Krkonošské literatury“? I baladický tón, v němž jest Josef Holý tak šťastný, jak zejména ukazuje tato knížka, nalezne své obdoby v některých básnických kusech Čelakovského, ať původních, ať v jeho sbírkách písní národních. Podobně bylo by lze shledávati jistou parallelu filosofických myšlenek, erotických a přírodních nálad „Růže stolisté“ s meditacemi a náladovou i elegicky erotickou poesií našeho básníka. Vytvořil-li si v „Růži stolisté“ Čelakovský svou formu, něco mezi madrigalem, rondelem a rispetti, vytvořil si Holý ve „Skokádách“ jakýsi nový druh vrtošivého sonetu. A nebyl-li Goethe, jehož „Faust“ vznáší se nad bizarním experimentem, „Vašíčkem Nejlů“, také vzorem Čelakovského? Ovšem jest tu přehrada let, prohlubeň mezi vyhraněným klassicismem a mezi zžíhajícím modernismem, který sálá a sžírá, neklidem zachvacuje a tu do výšin poesie vznáší a zase do hlubin tvůrčího chaosu smetá v neustáleném ještě, plném varu, ale též života i budoucnosti díle Josefa Holého.
J. B.
E: pk; 2004
[107]