KRASLICE
Zas v jarním slunci snít jsem o ní vyšel
a chvět se touhou nenávratných chvil,
stokráte skřivana jsem vábit slyšel,
sen prvé lásky tolikrát jsem snil.
Had v novém lesku, srdce moje bilo,
vždy blesky novými se rozsvítilo
a jako přírody duch věčně jarý
jsem prolínal se v nejkrásnější tvary.
Sten úpěl ve mně, živil květnou vnadu,
žár vypálil mne v nejčistější běl,
roj rozkoší jsem lákal do svých sadů,
proud bolů všech mé síly napájel,
sám bytost celou ohnivě jsem žádal,
slep krásou v její náručí jsem padal
jak zlatý bažant raněn mezi drvy –
když měl jsem rád, tož miloval jsem krví.
V den jarní Miloš sem tam bloudil Prahou,
se ve sklech shlížel, postál, těkal dál,
49
hled’ za děvčátkem pěkným chvíli blahou,
hvizd’, hůlkou švihl, s knírky pyšně hrál,
ten hodný strýc, jak vypravil jej nově,
však slyšel, k nějaké prý má se vdově,
zda dědit bude jeho tisíce?
a do postranní dal se ulice.
Tu zlákal jej řad kraslic pestré krásy,
jež za oknem se smály v přízemí,
jsou na prodej, list neumělý hlásí,
je slovenskými zdoben mřížemi,
jak stanul nudně, kraječka se hnula,
ji ruka útlá málo odhrnula
a za ní dívčí tvář, jen okamžení,
noc hvězdná nad ni půvabnější není.
Dům nový, slušný. Nemožno, by byla –
sto kroků jde a zpět se obrátí,
jej teplá jarní vlna zatopila,
chtěl tančit by a chtěl by zpívati,
stál opět tam, zas obcházel jak v síti,
jen jednou ještě černé oči zříti,
50
květ z ledů jediný, být její rob –
však okno mlčelo jak v zemi hrob.
Pryč, myšlenky vy černé, nedůvěro,
je kalina to bílá, kraslic pel,
chce přesvědčit se, v chodby vábné šero
už odhodlaně jako na smrt šel,
jen rozum, klid, a vášeň ztratit všecku,
lze všedně mluvit, smlouvat po kupecku,
takticky couvnout nebo semknout cíl,
přec zachvěl se, když rázně zazvonil.
Jej paní suchá, bledá dále zvala
tak vážně, tiše, nevtíravě však,
že všechna podezření vyprchala,
v dál z jasné duše těžký mizel mrak,
šli tmavou předsíňkou a do pokoje,
kde zvyklý nábytek, dva šicí stroje
zvěst dobrou nesly nesmělému hosti
o práci, o měšťanské prostřednosti.
51
Hle, vyšívala strojem. Vstala němě,
je vidina to skvělá jeho snů,
v tvar zářný vtělená z prasíly země,
proň zkvetlá od počátku věků, dnů,
ó jistě osud v prostoru a době
dva prvky v krystal třpytný určil sobě,
dá splynouti jim v plodném početí,
jim usměje se, v kosmos odletí.
Zrak v dálce měl, ret otevřen se třese,
v sny jeho jako v ocel palice
teď těžká padá: „Prosím, posaďte se!“
sed’, slabě vykoktal jen: „Kraslice –“
Již misky vajec na stůl před něj staví,
již v hovoru se plynném o nich baví,
řeč chválí barev, štětce umělého
a balvan zaleklý se svalil s něho.
Vše líbí se mu na ní. Mluví prostě,
když hledne na ni, rdít se začíná,
hlas lahodný se v srdce vrývá hostě,
jej dojímavým kouzlem opíná,
52
jí z tváře zírá naivní, dětská víra,
co pramen lesní průhledná je, čirá,
v nějž nebe chodí denně pro úsměv,
je ladný, etherický její zjev.
Čas míjel sladký, unylý a líný,
jak na pastvinách horských hudl cit,
tu náhle matka hledla na hodiny:
„Můj Bože, Slávečko, už musím jít,
znáš paní radovou, jak zlá by byla!“
A kvapně, zdvořile se rozloučila.
V se pohrouženi pluli pod hvězdami,
že nevěděli, jak se octli sami.
Jich ústa prázdnými se chvěla slovy,
krev proudila jim živlů dravou hrou,
když ruce dotkly se, dva žhavé kovy,
jich mysli polétaly oblohou,
let závratný a prudce překotný,
svět dole hynul darmý, nicotný,
vzruch lásky, žití pohyb nekonečný
je metal v plamen ohromný a věčný.
53
Když rámě o ni zavadilo maně
a sinou mlnou šlehl mocný proud,
jen vzdychla z hloubi, vstala odhodlaně,
jak chtěla by se ohni vytrhnout,
si spánky přetřela, jej moudře zvala,
že vedle by se ještě podívala,
je-li mu libo, v skříni do krabic,
kde malovaných kraslic ještě víc.
Šel potácivě jako vlečen za ní
tam v těsný, polotmavý přístěnek,
když ke skříni si klekla v pousmání
a hledat poč’la, vedle ní si klek’,
pak objetí a závrať, zraků mžení,
rty shledaly se v dlouhém políbení:
„Má Slávko jediná!“ – „Můj Miloto!“
v zem křapla kraslice – a bylo to.
V pláč usedavý teď se dala nutně,
v kout skrčila se, hlava klesla v klín,
rek těšil, domlouval, jak mohl, smutně,
neb srdce též mu padlo do hlubin,
54
tak dlouho káli se dva hříšní lidé,
až bojácně hles’: „Matinka snad přijde!“
hned prchla z posvátné té lásky síně
a šla si slzy umýt do kuchyně.
Když vrátila se v krátké čtvrthodince,
již usmála se na něj: Ó vy zlý!
tu slunko zazářilo v temné síňce,
kde maminenka jen tak dlouho dlí?
a jako zavolaná přijde máti,
Slávečka jaře začne štěbetati
i uprosili oba její lásku,
že dovolila jim jít na procházku.
Jdou na Petřín. Vzduch čar je pln a vznětů
a hlavy chvátí kouzla mocný vznos,
keř rdí se nachem jásajících květů,
hlaholnou písní jedlím blouzní kos,
jdou ruku v ruce, oko v oko padá:
„Máš ráda mě?“ „Ach mám tak ráda, ráda –“
zní roztouženě v každou zatáčku:
„Až na věky?“ „Až za hrob, miláčku!“
55
Tam vzadu čekala je lávka snivá,
kde opět horoucně ji zlíbat směl,
když přehnala se bouře mlčenlivá,
jí osudy své dlouze vyprávěl,
své mládí na vsi šťastné, bezstarostné,
pak městské studie své neradostné,
jež někdy osladily jediné
hry milostné, tak rajsky nevinné.
Jak zastřelit se pro krásnou chtěl Vilmu,
jak semináři těžko hleděl vstříc,
jak přišel do Prahy, což umožnil mu
zatímní půjčkou přebohatý strýc,
až hotov bude, zaplatí mu skorem,
jen ještě rok a bude profesorem,
což zkoušky, ty se jistě podaří
a blaženi pak půjdou k oltáři.
Též Slávečka se zpovídala čile,
jak říkala by lekci zpaměti:
co tatínek byl živ, ty klidné chvíle,
co umřel jim, jsou jako v zajetí,
56
byl úředníkem, mají pensi skrovnou,
dřív bídu měli krutou, nevýslovnou,
teď líp je už a obstojně se mají,
co výšivky a krajky prodávají.
Den hynul, zpíval vonný večer samý
a tolik toho bylo povědět,
šli nazpět, krmili se hubičkami,
ó počká na něj, je jí patnáct let,
mamince řekne vše a smí k nim chodit
vždy odpoledne, jak se bude hodit,
než zazvonila v chodby zášeří,
ji zlíbal ještě, vzdychal u dveří.
Sedával u ní, pracovala včelkou,
zas toulali se spolu dumavě,
plál láskou divou, jedinečnou, velkou
a fakulta kdes bledla v dálavě.
Psal verše na ni, hvězdy přeskakoval
i řekou s nimi na výlety ploval,
pýře se platil za ně vesele,
jí dárky drobné nosil nesměle.
57
Kdys dopoledne přikvapil jí říci,
že nemůže dnes na procházku jít,
již třikrát zvonil s nedočkavou lící,
leč nikdo nepřišel mu otevřít.
As odešly, nu počká na ně chvíli,
tam na dvorku se děti batolily,
stál u průchodu hledě na děti,
by viděl, až se budou vraceti.
Blesk z modra nebes nenadále sjede.
Tam z jejich dveří břichatý pán šel,
smích důvěrný ssál z její tváře bledé
a pohled její široce naň zel.
Miloše neviděli. Skočil stranou,
křeč, drsný skřek zněl duší rozervanou,
jak v mlhách ještě zaslech’ maličko:
„Až za týden zas, sbohem, kočičko!“
Štván vyběhl pak. Lítal mezi poli,
v zem svitý ryl, vyl k nebi s chechtotem,
tvor prostřed pouště opuštěný, holý
již s proklatým se loučil životem,
58
až slzy přišly, útěchou jej mámí:
snad příbuzný to, poručník či známý!
Tož vrátil se, když dohoříval den,
a napsal lístek, že je nemocen.
Po noci bezesné rek s chorou lící
tam číhal dravcem v bolném zoufání.
Nic, nikdo. Vstoupil k přísné domovnici,
jí korunky dvě vtiskl do dlaní.
„No, partaj všelijaká! Nóbl chodí
a často pány na návštěvu vodí,
jdou mladí sem i staří kocouři;
však platí, tak se oko přimhouří.“
Přec odhodlal se vidět ještě Slávku,
leč po útrapném týdnu teprve,
šli na Petřín zas na zapadlou lávku,
kde seděli tak šťastni poprve,
jak magnolie kvetla růžobílá,
co ptáče ranné nyvě švitořila
si rozpustile tančíc do stráně,
až řek’ jí všecko zbitě, trhaně.
59
Prv zapírala, pak se přiznala mu:
má lyceum, šla k dětem do Prahy,
kdys v parku s dětmi stihla slušnou dámu,
jež svedla ji v ten osud neblahý,
z ní tyla vyděračná celé léto,
ji zaprodala matroně zas této,
tak žije život pustý, nekalý.
A oba darmo hořce plakali.
Vstal mužně, neřek’ v rozloučení slova,
jel zakopat své srdce v rodné vsi,
v ní zlomila se něha liliová,
neb lnula k němu oddaností psí,
těch druhých láska šlehala ji metlou,
ta jeho hřála citovostí světlou
a rozžehla v ní přes tlak úporný
plam bojácný a tiše pokorný.
Svit domova mu ostny bolu zlatil,
jen ve snách její pazvuk krutě hryz’.
Když po prázdninách do Prahy se vrátil,
ji na ulici samu potkal kdys.
60
Je bledost krásnější, když rmut ji krášlí,
je sladší přítomnost než život zašlý,
kdo plným žárem lásky hořel mlád,
k ní vytoužené slep se vrací rád.
Jen kuse mluvili, jen oči tály,
jak děti rozchvěli se v oddání,
zas bujel pupeny strom opadalý,
zas tajně scházeli se v ústraní.
By prchla, tísnil, o dobrém ví místě,
tak za rok, za dva vezme si ji jistě
i líčil hrůzy, v něž by zapadla,
až slíbila mu, že se odhodlá.
Plán smluven bystrý, po případě k tomu
si zavolají pomoc zákona;
než jednou provázel ji blízko domu,
ah, náhle potkala je matrona,
ji vytrhla mu mračně, zlobně lála,
jak sloup stál solný, dívka naříkala,
rek rozhod’ se, když zmizely mu s křikem,
že zítra pro ni dojde se strážníkem.
61
A šel tam sám. Chtěl cestu zkusit smírnou.
Byt prázdný, byly pryč, neznámo, kam.
Tu v troskách v nebes báni nedozírnou
rozvrácen hleděl zpustošený chrám.
Trs vzpomínek jen rostl po kameni,
bůh žebravý zde seděl v dumném snění
a hnusnou dásní žvýkal životy,
stín nekonečné, marné nicoty.
Den devátý ji potkal na Žofíně,
kde dlouze chodil líticemi hnán,
v nádherné robě zavěšenou líně
ji vystavoval pestrý elegán,
jak Miloš pozdravil ji bezútěšně,
cos galánkovi šveholila spěšně
a perlíc zoubky, medná, rozpustlá
jak vlašťověnka k němu přišustla.
„Chci říci vám, že vaše krasavice
vám lásku lhala vyblouzněnou z knih,
jak vidíte, nás bohatý hejl chyt’ se
a pozítří již jedem v slunný jih.
62
Vždyť spolu bychom věčně nouzi třeli –“
a v jeho rukou, jež se mukou chvěly,
se octla kraslice s obrázkem madonny,
v ní sladké bublinové bonbony.
63