KADEŘ

KADEŘ
Odcházela do daleka, říkala mi slova měkká: „Věčně svítí slunce jasné, láska naše nepohasne. V bílém slunci, v černém hrobě, živá, mrtvá patřím tobě. Peklem bídy, nebem krásy na svém srdci nos mé vlasy, aťsi, pokud bije, tvoří, pro mě žije, pro mě hoří! Padnu-li kde boží ranou, do skonání nos mou kadeř rudou stuhou zavázanou!“ * 87 Večer na hádecké stráni k nebi hledím, myslím na ni. Bludná hvězda nocí šlehla, v světy tříštila se sžehlá. Přišla náhle drsná, smělá, svoje vlasy zpátky chtěla. Vzala mi mou stuhu rudou, nechala mi duši chudou, odcházela plna jedu beze slova, bez pohledu. * Neumřela. Zvony její jiným světům vyzvánějí, jiná bouře srdcem duje, jiné blesky zapaluje. 88 Bludnou drahou hvězda mizí, ale moje srdce ryzí stále bije stejně za ní rudou krví do skonání. 89