ULIJÁNKA
V bolestném zírání, nebeském šílení,
z propastných tůní v pudovém sílení,
ve sladkých návratech s ženami cizími
na mžik jen přelud tvůj zářivý mizí mi.
Ledová vysvitla, červnová hynula,
jako pták přiletla, jako sen minula,
posměšně bludná smrt z toulu šíp vynímá,
zapěla, zachvěla křídloma bílýma.
Dávno se tajemné oblasti vysnily,
slizké a zmaštěné prsty ji ztřísnily,
v prahorách srdce tepe jí směrněji,
moře se zklidnila, ledovce černějí,
v slunečním jasu však, v mukách a hoři
mrtvá mnou žije a tvoří.
Neznáma nástroj jsem, slepě hraný,
rozkoší tvoření vzněcovaný –
72
z mrákoty hlubin ve světy vnější
z toužení vtělit se ve tvary nejkrásnější
nesmírným půvabem
od hvězdy k hvězdě v zem,
nově a nově, v bezmezný čarokruh
věčnými kroky mihne se Bůh,
vědomí silou i citů pláním,
bolesti tíhou i radováním,
hmotou i životem, křišťálem, květem,
v hýření, víření tvarů věčném
mžikem i nekonečnem
nese se světem,
bez konce rození, bez konce zmar –
v milostné chvíli tvořivých čar
úžasu úsvit i děsu klam spádný:
z touhy boží narodí se tvar
nahý, svěží, ladný.
*
Nebesa vln jíním jemně tkaná
červánky jsou pestře malovaná,
73
v loubí zeleně a skalin hnědi
prostřed lesů šedý domek sedí.
„Smutno se leluje voňavá kloní,
hlavička naše, vzhůru ji dej,
šatky si světlé odívej,
v Bahýnku jistě už muziky zvoní.“
„Nepůjdu, Zuzko, chuti mi není,
hluboko schováno moje potěšení,
na kameni hlava stená,
černou hlínou obložená.“
„A co bys plakala, žaloba marná,
měšťanská slečna, bohatá, švarná,
hochů je jiných tisíce,
stroj se už, stroj se k muzice.“
„Tmavá noc v rozletech bujné hlavy,
synek jak jiskra byl křepký, žhavý,
uprostřed čmoudu krvavého
město mě spálilo jako jeho.“
74
„Šumný byl hoch – a chtivý jak pták,
pestrý – a hluchý vlčí mák,
milenec leknín, choť by byl blato,
slepá jsi byla, chtěl jen tvé zlato.“
„Vím, jsem ubohé, nepěkné stvoření,
tím víc mnou žehá krásy žár zrádný,
pravda je trpké, trpké koření:
neměl mne rád a nemá mne žádný.“
„Nežaluj pro tělo, jasná paní,
duše tvá lepá jak slunko je ranní,
zahvízdá každému kos ťuli huli,
rosou se do srdce láska stulí.“
*
Dokola sukýnky vesele vlají,
muziky hlasně vyhrávají,
blýskne hled, hlava zahoří,
v mládí se mladost ponoří.
75
Na trní růže nerozvitá,
tančila studená, v sebe skrytá,
tužbami jarními, neznámým hříchem,
vlastními ranami, vlastním smíchem,
pouštěmi přítomna, v minula jase
uštvaná, zedraná smýkala se.
Dobila půlnoc, polka zní břitká,
dokola vzal ji hoch jako kytka,
úže se pne ke kmeni stvol
a svět je čarovný kol a kol,
výskotem rozkoše nepoznané
zablýsklo, srdce už chytá, plane.
Mezi chasy břeskným radováním
vyšel náhle do noci. Šla za ním.
Zvolna šel – pak úprkem – a stál,
obracel se, šíleně se smál,
k lesu dal se silnicí. Kdo byl?
Překotem jí duši omámil.
Ano, ví už. Ze sna minulého
mrtvého se hlasu chvěje zvon,
76
plynná, měkká barva slova jeho,
tváře výraz, očí stesk jak on.
Proč se nerozloučil? Nepřijde jí,
zmizí, jako mrtvý, v světě kdes,
siré dni zas, skalné pláně její,
chce ho mít, byť tulák bez peněz.
Jak je milý! Bůh jej tvořil pro ni,
pro něj dýše, pučí, kvete, voní,
jedinému za poslední dech
dát se v něžných vášně záchvěvech.
Ve stříbrných vlnek mlžné tkáni
siný měsíc letní nocí plul,
smích a nářek jako v umírání
táhle zakvílel a zahynul.
Za ním. Stín se kmit’, zmiz’ v okamžení.
U zdi stála. Není sen to, není.
Prostřed křížů z čerstvé rovů hlíny
drápy jeho rakev vyhrabaly,
oči jeho rozžhavené klíny,
77
lesklé zuby šklebně tělo draly,
chtivě okusoval nohu bosou.
Skácela se jako tráva kosou.
*
V šedém domku darmo líkař radí,
Ulijánka chorá, sivý dým,
smutno vadne, chřadne s podletím,
stará Zuzka bílé tváře hladí.
A když černá noc se z lesů snáší,
jeho přízrak bledou hlavu straší,
chodí kolem, sladký vábí hlas,
skřek teď zoufalý a nářek zas,
kývá na ni, stojí u mlází,
pusťte ji, už pro ni přichází.
Když ji v truhle zlatem okované
vezly k hrobu její koně vrané
– v lese na rozcestí lípa stála,
pod ní Ulijánka dumávala
78
za blažených večerů a nocí –
zastavily, nehnuly se mocí.
Tam ji prostřed borů, hor a skalí
měkce ustlali a pochovali.
*
Bůh je ve všem sám. Jsi jeho zdáním,
tříští vůle, rob, nic, pokora,
tvůrčí síly věčným kolotáním
ze sna do sna, z tvora do tvora,
v hrůzných kruzích času, druhu, hmoty
jedincův prach spadá do nicoty;
blahý, komu víra v život kyne,
mírem srdce s mírem světa splyne,
nešťasten, kdo v ďasu kozorohém
druha maje ví, že jeho duší,
strojem božím, Bůh své tvary buší,
věčně nekliden chce sám být bohem.
Po horách, po dolách život běží,
v dálavu, šíravu míří,
79
burně a slavně hýří –
zapomenutý v syré tmě leží.
Na dřevách, haluzech květen vstal,
kdo živ, se smál, kdo mrtvý, spal,
z jejího lože hliněného,
z jejího srdce kamenného
trnový šípek vyrůstal.
V šedém domku vetchý stařík bývá,
denně dumat pod lípu se kývá,
kývá, hovoří si, podřímá
palička šedivá, jatelivá.
Sípá, dýchavý se hýhá, třese,
první růžici si domů nese.
Tělesné lásky upír smyslnou nocí pluje,
jiskrnou střelou raní, plamenem omamuje,
balvany z hlubin vábí, prázdnotu květy zdobí,
otroky vraždit učí, otvírá dávné hroby,
mrtvy jsou vášně všechny, lásky cit nedokoná.
80
„Zahřej mi srdce chladné, přitul se, šipka vonná!“
Vysoko k hvězdám jasným plápolal suchopár,
z poupěte panna vstala, zachvátil ledy žár.
*
Nebesa vln jíním jemně tkaná
červánky jsou pestře malovaná,
v loubí zeleně a skalin hnědi
na lávce kmet, hoch a matka sedí.
„Sedm let je v pekle. Peklo ve mně.
Čekáš, až mě zhltne černá země,
na něj myslíš stále podle všeho,
ještě dnes pojď se mnou na hrob jeho.“
„Sečkej, pro Bůh, zítra.“ – „Půjdeš! Chceš?
Tak mi svoji věrnost dokážeš!“
„Mamo, hele kaváň, jemine.“
„Zítra mine moc, ah –“ – „Ne a ne.“
81
Kymácivý stařík zlostně ječe
dýchavý ji k jeho hrobu vleče.
Umře z trestu ženička ta kalá:
na mrtvého s láskou vzpomínala,
roztrhá ji z lásky její milý.
Zachechtal se, oddýchal si chvíli.
Umře, umře. Po mé smrti ranné
nikdo jiný už jí nedostane.
„Sbohem, slunce moje, hochu můj,
Pán Bůh milý tě tu opatruj.“
Kamsi hrozí pěstičky ty chabé,
vyplakal se, doma v zahrádce
bezstarostně v písku sluje dlabe.
Bude hodný. Má si pěkně hráti.
Zlý je tata. Maminka se vrátí.
Vlek’ ji, sunul, klel, rukama mával,
na hrob stoupl, řezavý vítr zavál,
82
prudký vír, stín mih’ se, teskný vzdech,
krvavý prach rdí se po rovech.
Ještě měkký hlas se v srdce vryl,
ještě kavoň bílý zakroužil,
k její hlavě slétal níž a níž –
v stříbra oblacích se ztrácel již.
V mateřského citu rozkvětí
pospíchala k svému dítěti.
„Mamulko má zlatá, už jsi tady!
Byl jsem hodný, stavěl jsem si hrady.
Dej mi jíst, mám hlad, a kde je tati?“
„Odešel a už se nenavrátí.“
83