UTOPENÁ

Josef Holý

UTOPENÁ
„Hlava moje bílé sněhy, tělo vyschlá blana trávná, srdce plné touhy, něhy: Kde jsi, kde jsi, milá dávná?“ „Utlučená, porobená, zakřiklá se krčím křivá, jenom ze sna volnost zpívá, vodníkova divá žena, mrtvá, ale přece živá, na dně bahna utopená.“ 30