ZLATÝ PTÁK

ZLATÝ PTÁK
Zakývalo jaro blouznivým dechem, zavolalo srdce bouřlivým echem, vydal jsem se do světa. Panenské touhy na prsou nesu, zmámeným okem uprostřed lesů zabloudil jsem sám a sám. Zlatý pták uvázl v trnovém hloží, zapěl mi píseň svobody boží, peruť dal mi krvavou: „Tísněný pozemským životem bolným zamni a staneš se ptáčetem volným.“ Letěl v dáli modravou. Zámek tam visí na strmé skále, princezna bledá dočkává krále. Obři tři ji hlídají. 84 Zamnul jsem peruť a žhavě pták dzinká na bílé věži do okýnka, princezna mě vpustila. Devět dní milostí světy se chvěly, desátý hvězdy nás omrzely: slib, že se zas navrátíš. Přísahám Bohu i všem jeho svatým, vyrvu tě z drápů obrům těm klatým, bude-li jen pán Bůh chtít. Zámek zas vzdušný tam v skalách spí zticha, princezna jiná tu na věži vzdychá. Na okno jsem zaťukal. Léta a léta mě smích jejich vítal, od zámku k zámku pták horoucně lítal, trudu světa zapomněl. V zámek hle černý se spouštím z vejši, 85 zalet’ jsem k princezně nejkrásnější, zlatá píseň zaniká. V posledním radostném klokotání v klíně jí ptáče mře v sladkém smání, s okýnka je shodila. 86