NÁVRAT

NÁVRAT
Duše bílá, nesmělá z člověka ve snu vzletěla a co mlhavý, lepý pták nesla se plynule do oblak, nocí se toulala sivou krajinou mlčenlivou. Prochvěla šumně korunou stromů, usedla tiše na hřeben domu. Začadlá, navlhlá, nízká klec, žena s děckem v koutě pláčou ztmělém, u stolu zsinalý, s krvavým čelem kleje a burácí opilec; bliká kahan na tři drobné hlavy schoulené úzkostně v bolestném chvění, láska a smrt splývá v okamžení s kvílivým steskem v polibek žhavý, vrací se k nebesům. To bývalé milenky dům. 21 S bledých hvězd v jizbu sen se svál, bílý pták křehounce zazpíval a její duše omládlá, zbavená tísně, sněžně vzkvetlá stříbrnou vločkou nad stromy vzlétla, k němu zapadla. Létají spolu nad prahor témě, nad lesy, nivami, průsvitnou zoří, nad zámky zlatými, modrými moři, mračny a mlhami do třetí země, bělostnou radostí plesají tiší v souzvuku, míru dalekých říší, v zániku mrtvých a němých plesu, volní a vznesení, čistí nad hrůzný sen všeho lidského běsu, člověčí nenávisti. Nesmírné obzory široce zejí, nazpět jich nevracejí. * 22 Zašly hvězdy, luna v bor se sklání; na rtech úsměv, hlava prostřelená, sladko tulí se mu mrtvá žena. Na prahu je našlo slunko ranní. 23