NÁVRAT
Duše bílá, nesmělá
z člověka ve snu vzletěla
a co mlhavý, lepý pták
nesla se plynule do oblak,
nocí se toulala sivou
krajinou mlčenlivou.
Prochvěla šumně korunou stromů,
usedla tiše na hřeben domu.
Začadlá, navlhlá, nízká klec,
žena s děckem v koutě pláčou ztmělém,
u stolu zsinalý, s krvavým čelem
kleje a burácí opilec;
bliká kahan na tři drobné hlavy
schoulené úzkostně v bolestném chvění,
láska a smrt splývá v okamžení
s kvílivým steskem v polibek žhavý,
vrací se k nebesům.
To bývalé milenky dům.
21
S bledých hvězd v jizbu sen se svál,
bílý pták křehounce zazpíval
a její duše omládlá,
zbavená tísně, sněžně vzkvetlá
stříbrnou vločkou nad stromy vzlétla,
k němu zapadla.
Létají spolu nad prahor témě,
nad lesy, nivami, průsvitnou zoří,
nad zámky zlatými, modrými moři,
mračny a mlhami do třetí země,
bělostnou radostí plesají tiší
v souzvuku, míru dalekých říší,
v zániku mrtvých a němých plesu,
volní a vznesení, čistí
nad hrůzný sen všeho lidského běsu,
člověčí nenávisti.
Nesmírné obzory široce zejí,
nazpět jich nevracejí.
*
22
Zašly hvězdy, luna v bor se sklání;
na rtech úsměv, hlava prostřelená,
sladko tulí se mu mrtvá žena.
Na prahu je našlo slunko ranní.
23