ZMĚT
Pod hvězd živným zráním, vzrušným tichem
jarý vichr horské sosny ruje,
rusým dýmem, mokrou parou ulic
siný měsíc těžce prozařuje,
bláto šlape dav, jej bída žene,
žití chtíč a zlato zatracené.
V prstech komínů a křížích věží
mrtvo srdce leží.
Páté patro, kouty špinavé,
na divaně zchátralý muž vzdychá,
že si dcera vede návštěvu,
do kuchyně skrčit jde se zticha,
řičí vnuk a ostrým hvizdem svistí
vypasená žena v nenávisti.
Vyšel omámený, kráčí k lesu:
Odumřela boží dobrota.
Mladé sny se strašně provalily
do příšerné noci života.
24
Mladé sny. Jen trapné lety k slunci.
Vůle v kosmos, noha v otčinu.
Děti, jeho děti. Dcerka v hříchu,
synci žlutý výkvět zločinů.
Myšlenka ta smysl všeho ruší,
vůle k žití padá, mizí vzdor,
jako buchar neodbytně buší,
ničí každý podnět černý mor.
Ano, nemůže žít dále už.
Je však sláb si v srdce vbodnout nůž.
*
Zelenavé stěny horami se tísní,
teskně v mračna vlhká hledí shrblá kleč,
černě zejí prorvy v zapomnění léč,
mrtvé ticho havran drsným smíchem třísní,
dumy zoufalosti živé zdrtit hrozí.
Opuštěná cesta skalinami lozí.
Tak miloval život! Volně se jí plíží,
dávných tužeb marnost těžké kroky kříží,
25
došel chodby, vešel slepě, tupě do ní,
cinkot světa za ním rolničkami zvoní,
lehkost veselí a krátká prázdnost nimbu.
Tápal, sestupoval do temnosti limbu.
Tma ho zastavila prostřed podsvětí.
„Vysvoboď mne, dej mi odumříti tiše
prostřed svojí věčné, milosrdné říše,
přijmi nazpět rodu mého početí.“
A Tma neobsáhlá, zrodu kvas a síla,
z hloubi dálné měkce k němu promluvila:
„Nejkrásnější dar dám z pokladu ti svého,
s hmotou splynutí a zapomnění všeho,
jestli rod svůj kletý odhodlanou rukou
zardousíš, krev popřeš, silný vlastní mukou.“
„Smrt chci, smrt. A za ni, sebe vykoupení,
vůli vzepnu pevně nad citové chvění.“
26
Plápol zářný bleskl náhle v skály lysé,
v mladostí své něžná žena vynoří se,
jak ji vídal, líbal z dálky sněžné čelo,
když se srdce jeho prvním květem rdělo.
Zatřásl se ranou, paže k tělu klesly,
oči na něj výskly, šeptem rty mu hlesly,
úsměv jejich lákal vábně zádumčivý –
sevřel víčka, zaštkal, zaškrtil ji divý.
Přílivem tmy vlna obraz rázem střela.
Jako úsvit ranný dcerka přicházela
drobná, „tatínku můj,“ na hrdlo mu vskočí,
dětsky nevinně mu hledí zpříma v oči.
Jako srna krotká její dětská víra,
její pohled čistý studánečka čirá,
zulíbal ji, tiskl v šíji ztuhlé rámě –:
„Nemohu, ne, nechtěj její život na mně!“
27
Milosrdná Tma mu něhou v hlavu dýchla,
kola jejích vln jej zavalila rychlá,
synky volá, vede za ruku si dcerku.
Už ho vezou, zpívá, jede ke Štemberku.
28