ČLOVĚK BOŽÍ

Josef Holý

ČLOVĚK BOŽÍ
Na temeni stojí oškubaný, bosý, zrak mu blýská v údol požehnaný, hojný, čagan svírá pěstí, noha vykročena, prohnal život světem, věčně nepokojný. Proklela ho svatá, nechtěl zabíjeti, urazil ji, zemi, nejed‘ její tvory, dál jej štvala, dále v neklidu a bouři. Obrátil se k Uhrám. Přejde ještě hory? Zhyne. Jeho duch se znova vzdorně vtělí, věčné, odbojné a zoufanlivé sémě, jej zas bude dusit, tlačit, zotročovat živitelka svatá, rodná matka země. K nebi zahrozil, máv‘ kyjem, zaklel drsně, usmál se a bral se vzhůru na salaše. Čelo vzlétá volně, kroky drží pevně rodná matka země, živitelka naše. 12