Co v noci tmách jsem čet‘ v zapadlém rovu
umrlých představ svých,
vidiny mlhavé, postavy z kovu,
nesmírných plání led a sníh,
mystické písmo kostlivých lící,
co chtěly oči tvé zmírající,
vrací se znovu.
Na břevnu břevno jedlové leží,
starcové padlí, pralesa věk,
sporý sluneční paprsek
v podrostu líbá ostřici svěží,
dno lesa spí, vrcholek sténá,
divoká, záludná, nezkrocená
kotlinou řeka klikatě běží.
Pod rozervanou zátočinou
propastné stíny se houpají, vinou,
v tůni si lenivě hraje vír,
nad ní na ploském úlomku skály,
lávové věky na ni se smály,
sedí Žír,
na tvrdém balvanu žernov hrubý,
přírodou oživlý, urputný hněv,
chtivě se svítí žlutavé zuby,
na prsa chlupatá skapává krev,
ztlučenou zvěřinu žvýkaje líně
železné svaly protahuje,
žíněné vlasy zmrzele ruje,
neznaný pud spí mu v nahém klíně,
po řece, úbočích mihá se v let
pichlavý, nejistý, těkavý hled.
Volně tu žije a sám, volně loví,
obydlím hnízdo si splétá z křoví,
ze stáda lidského prchl sem hoch,
by nebyl sněden. Tak milo se žilo,
drsno jej zcelilo, utužilo,
s jeskynním medvědem měřit se moh‘,
jistě cíl stihá šíp kalený, malý,
sebevědomý duch zpupně se týčí,
krutý a sobecký, neurvalý
pro své jen blaho bije a ničí,
sebe jen zná a nepřítel každý
odvěčným, jediným, zákonem života,
buď moje záchova, buď moje nicota,
v nezvratný zánik kácí se navždy.
Letošní slunce jakoby mdlé,
v ponuré mlhy zapadlé,
znechucen neví, co chce, po čem baže,
bloudí duch slídivým letem krahuje,
v daleko maně a marně vztahuje
opálené, temné paže.
Moci tak s dravcem letět spolu.
Řekou tam živočich plove dolů.
Holá a stříbrná, natažená,
přírodní samice, silná žena,
s kvetoucích ňader broskví plnou
semtam se unyle brouzdá vlnou,
černé se vlasy potápějí,
bílé se zuby k nebi smějí.
Živoucí půvab, smyslnost zosobněná,
studnice mateřství otevřená,
opojná, vonná, lahodná,
jako by příroda slepá a náhodná
sama ji vedla sem u vědomém chtění
pro zdar budoucích pokolení,
část síly Žirovy, prostředek obrody její
v novotvar téže téže myšlenky, v rod,
formací věčný kolovod:
když květy jásají, kořeny tlejí.
Zátopa očí, dalekých, rajských ostrovů snění,
prudké a vášnivé citové rozechvění,
vrcholná záliba, zárodek krásy a na niti osud,
a spolu vilnost rozkoše neznámé posud.
Náhlý pocítil odpor, zafrkal s bázní divou,
zvětřiv tak hada lev pohodí hřívou,
vědom své moci zahvizdl silně, v šíři i dáli
ozvěnou volaly hlaholně hranaté skály.
Trhla sebou, líbivá, smělá
zvědavé naň pohlížela –
střikne nohou, prsy schová,
vypne se, usměje, zora tak se dní.
Zachvěl se znova a beze slova
vrhl, se do řeky k ní.
Nad lesů zelení visí boží mír,
u řeky v písku tři děti se batolí,
ženina píseň údolím hlaholí,
do lesů na lov odešel Žír.
Zvěřinnou stezkou, divě se kráse,
zamyšlen Přemysl prodírá se.
Výrazná hlava na vzrostlém těle,
bystrost, vtip, důmysl v širokém čele.
Odešel ze vsi, kde divokost běsní,
ze žrece hnus tam i z parobka němého,
z všednosti, zloby a bídnosti, ze všeho,
po klidu touže v samotu lesní.
Vkusné si sroubil dřevěné stavení,
vzdělával zemi a ze světa, skryt
učil se ovládat city a nadšení,
řídit své jednání, vědomě chtít,
poznávat dobro, těšit se z krásy,
přemítat o vzniku, účelu rasy.
Libuše spatří jej, zaúpí táhle,
jeho jen zří, vše ostatní dým,
bouře tak přepadne krajinu náhle,
žádost jej zlákat a spojit se s ním.
Údery ostré, vlnivé tvarů šlehy,
smyslné vůně vnady a něhy,
nesen je v dalekou vysněnou zem,
v zaniklých vidin neznámé břehy,
zákmit: je největší nepřítel v něm.
Zabít chce slunce, a plápolá jasnější,
přivírá oči, a vidí ji krásnější,
modravé okruhy, záblesky světla,
duše se v lanoví zmítá spletlá,
až je žár kázně a vůle sežehl:
ztratil by sebe sám, kdyby jí podlehl.
Vlídně ji odmítl. Odběhla, rychle se vrátila,
pažema, nohama prudce ho zchvátila,
s posledním rozpětím vědomních sil
jak živý oheň ji do trávy položil.
Dýchajíc těžce zoufalá ležela žena
v ženskosti bědně pokořená.
Usedl. Tiše u nohou šplounala řeka
drobnými vlnami ztišenými.
Přiběhly děti, hrál si s nimi.
Zraněn se vracel Žír medvěda vleka.
Upustil kořist mruče, vrhal se v ráz
na soka domnělého. S pokřikem děti,
koroptve jarní, křovím se rozbíhaly.
Zaražen stanul pohledem Přemyslovým.
Roztrhl Přemysl šat, ved‘ divocha k vodě,
zkrotlému, užaslému vymyl mu ránu,
útržkem zástěry pevně mu obvázal rámě.
Nahoře stála žena ve hloučku dětí,
zvědavě hleděla k nim a čekala zápas.
Na skalním výběžku sedli si naproti sobě.
Proč‘s přišel? Kdo jsi?
Nejdu tě rušit,
nelovím zde, jen upokoj se.
Bydlím tam, daleko, slunce tam běží,
sám jsem a neznám a nechci ženy.
Nepřišel‘s bojovat se mnou o ni?
Jak ti krev z ramene uplývala,
chably tvé síly: vadnou tak muži,
poddaní ženám, opadají,
zchvácení ve volném rozvoji vědomí.
Nikdy se proto neoddám ženě.
Ty žiješ jako příroda kolem
a jsi-li šťasten, žij si tak.
Co tobě volno, mně těsno by bylo,
učím se stačiti sobě sám.
Boj ducha s tělem je z počátku nerovný,
bez čáky, vzepřít se bolest je bezedná,
zdá se ti unikat podstata života,
mizet tvá jediná možnost štěstí.
Ale pak doletí nevýslovná,
záhadná rozkoš sama sebe.
Rovněž je sladko objímat ženu,
hráti si s dětmi, děckem být s nimi,
silou vlást ženou, rodinu živit.
Já jsem již zatím jsem dál a snad výš,
snad pouze, neboť je všecko jen zdání.
Hle, bratře člověče! Ty jsi síla,
oheň tvůj dohasne, syn jej zdědí,
zemře i on. Věčný je rod,
věčný je svět, proti němuž ty stojíš
jedinec s vůlí svou, s vědomím svým,
jež ti zanikne navždy a shoří,
co svět, snad plochý a nevědomý,
obrodou života trvaje vraždí,
vyrůstá z mrtvol svěží a nový.
Nechtěje zahyneš, aby žil jiný.
Otrok jsem vlastní a neznámé bytosti?
Dávno již vím to a snažím se proniknout.
Rozbil jsem život svůj dosavadní,
stavím si nový, pokud mi lze.
Nechci být nástrojem nějaké prasíly,
sám chci být podněcovatelem,
sám řídit sílu, ne dát se jí vést.
Opustíš tedy ženu a děti
a půjdeš za mnou, abych tě učil?
Nemohu, bratře, nemohu, nemohu.
Zůstaň si u nich a nechtěj vědět.
Zmatek jsi a buď rád svému zmatku,
že ti v něm schází přeludná bludička,
za níž by dlouho ses hnal, třeba marně.
Hluboko, daleko, síla je mravní.
Žalno je člověku, a není vyhnutí,
umírá lepý, rozlehlý duch,
hmota a krása trvá světem.
Tragika jedince. Bolest je horší,
skoro že darmo bojovat ssebou.
Okamžik závratné rozkoše – konec,
zas nové balvany, zas nová bída.
Posměch v tom boží, tragika lidská.
Dobro, zlo ve věčném omlazování.
Vidím v tom útěchu, vítězství své,
že po mém časném štěstí, ač chvilkovém,
dál budu žíti v dětech svých.
Já chci mřít beze vší stopy a sledu,
mezník strádání těla i vědomí.
A je-li v přírodě smysl a jádro,
řízené zákony záchovy druhu,
nemře-li vyšší síla a vůle
lidského ducha, k sobě se obracím,
k vůli své, sám sobě uměti stačit,
z kořenů vyplet tělesné býlí,
učit se stoupati mimo sebe.
Dobře se mívej, bratře můj člověče,
zavýskni, zulíbej slunce a ženu.
Omšelý kámen sedím na vrchu hory,
šlehaný plískavou nudou šklebivých bouří,
znavený pohledem na krásu jednotvárným,
zmučený dešťovou třísní člověčích nářků,
vlastní svou nemohoucností pryskající,
stále přec žíznivý nových vznětů a vášní.
Divokým bůvolem, zaběhlým, osamělým
lesy jsem probíhal, ržál a vyvracel kmeny,
běsnivě mrtvil chudé své lidské srdce,
mořil a ztápěl je bělostné v bahenních slujích,
rdousil je zuřivý, jak si jen výsknouti chtělo.
Stokrát jsem v záhady narazil jiskrným čelem,
stokrát se žíznivá pravdy myšlenka vrátila.
Tenounkým tělesným stvolem se zemí spojený,
zmámený hvězdnými čarami nebeské noci,
spouštím se na vlny záhrobní černého moře,
sténaje sladko úzkostnou nadějí mroucích,
přijde-li blažené kmitání bílých stínů,
mžikavé pojení s vůlemi veškerenstva,
s jiskrami ducha vědomě jednajícími.
Obzory závratně daleké sladěně hrají
po vzdutých vodách souzvuky zmírněnými,
citová rozchvění jednotek souladně splývají
ve zření věčnosti, v jímání nemožného,
v pojetí bezmezí, ve ztělesnění víry.
Vítr až zavane náhodný, přerve můj stvol,
šťastného zanese v rozumu zoufalé ráje,
ve věčné bloudění vodami černého moře.