SHAKESPEARE LOUTKÁM.
I.
Sem! bez ostychu chytněte můj šos!
U mého stolu každý něco najde,
jsem dobrý pytlák, tomu chuť však zajde,
kdo pedantsky v mou kuchyň strká nos.
Změť vašich cetek v strnulosti pós
mi připomíná mikrokosmos lidský,
v nějž ponořiv se, vylovil jsem vždycky
kus božství, a ký v světě jeho los.
Mé zlaté loutky! vidím rád váš rej,
své sny ven zaklel Velký Čaroděj,
sny o kráse, jež boly mění v plesy.
Je prostřeno. Nuž, dobře vyberte si,
mám veselý i smutný pro vás děj,
pláč, hudbu, smích. Jen pozor na partesy!
55
II.
Neb věru nejhůř, ve volbě kdo chybí.
Chtěl Macbethem být a je chabý Hamlet,
sáh po koruně a jak pleva zamlet
je v prach, a zbývá mlčení jen rybí.
Ten žárlivostí zžeh si květy lásky,
přec do Othella scházelo mu síly,
a na konec mu sotva pestré zbyly
jen pro Malvolia punčochy a přasky.
Tak zřel jsem věky mnoho epigonů
se o mne zlomit v pošetilém shonu
za létavicí slávy, která hasne.
Jak loutky vy, dřív setřást je vše časné,
třesk planých fanfár zakázati rohům.
Pak teprv možno přiblížit se bohům.
56