Pršely růže... (1920)

Kniha sonetů, 1886-1920, Jaromír Borecký

Diplomatická verze Ediční verze
PRŠELY RŮŽE...
[1] SVAZEK IX.X.
HOVORY BÁSNÍKŮ Pořádá Jaromír Borecký
JAROMÍR BORECKÝ:
PRŠELY RŮŽE...
V PRAZE NAKLADATEL F. TOPIČ 1920
[2] JAROMÍR BORECKÝ:
PRŠELY RŮŽE...
KNIHA SONETŮ 1886–1920
V PRAZE NAKLADATEL F. TOPIČ 1920
[3]
V ODKVĚTU.
Hořely růže v paprscích slunce, voněly vůní závratnou, rosa, jež třásla se ve korunce, vyprahla nitra vášní zlou. Kýv Osud – s tou přísností ve posunce, že ztuhlo vše, vichry s mlhou se rvou, skřípou si písně na ostré strunce, vychládá slunce jich zebavou hrou. Pršely růže – kdys na dívčí těla, teď v syrovou zem. Hrsť jen zbylých se bělá, rdí, žloutne a čajoví lupenů. Přec kvetla kdys vesna, přec bušila síla, přec jednou tuch, snění vůně se slila s čistotou horských pramenů. Div, se steskem ještě že vzpomenu? 5
ŽENA
[7]
SONET VĚNOVACÍ.
Tvé jméno do nejkrasší z inicial bych ztajiti chtěl umělými tahy, roj amorettů lítal by tam nahý nad trsy růží, lilijí a fial. Na miniové půdě sněním blahý své lásky vyzlatím ti Escurial a kleče, co vše z rukou tvých jsem přijal, v svět vděčně hlásat nad jeho chci prahy. A madonnou ty usmívat se v zlatě i skrutky větvic oblétaných dlasky dál budeš na mne, jenž tvou něhou sycen. Kdo otevřel by zpěvník chval mých na tě, ať spatře nás tak, zbožněji tím vznícen čte evangelium mé velké lásky. 9
NA JEDNÉ STRUNĚ.
Znělka-gazel.
Vám chválu na jediné struně, krásná, zpívám, jak do vlasu vám fijal vůně s rosou padla, jak rovnáte se bledé luně, jež se zchladlá přec zářněji vždy s nebes tůně kloní k nivám. Vše v píseň svou, jež touhou stůně, žehrav skrývám, v ni hleďte – k rozluštěné runě – do zrcadla, však Ofelií ne, květ v lůně, do vod zvadlá jež shýbala se v nízkém čluně k lhavým jívám. Jen neutoňte jako v suně derviš podlý! Hle, již vám cválá slavně duně veršů příval na těla sníh, na zlatém trůně syrské modly. Ó, usmívejte se tak slunně ve svém studu, já Astaroty o koruně pro vás sníval... Vás věčně na jediné struně vzývat budu. 10
SONET MÉ DÁMĚ.
Jak ze snů říše Mab vzdušné dceři, ve vlasů šeři vám narcis dýše. Sad růží v pýše váš krůček měří – snad slavík svěří vám bol můj tiše. Toť osud lidský: já nostalgický dál půjdu sám a nikdy rety sklán tužeb hněty vám nezlíbám. 11
ZAROSENÉ OČI.
Znáš skalní strž, jak v rokli pláče bíle? Znáš azur, kdy se jarní sprchou skvěje, co ještě tráva pod vlahou se chvěje? Znáš duhu smírnou v dálné pnout se míle? Znáš studánku, jež útočištěm víle, kdy bujné družky točí s fauny reje a na luhu vše dovádí, se směje, jen ji žal zchvátil, zhaslým štěstím kvíle? Zřel’s jezero, jež tajemně se čeří, když andělé je křídly bijí v šeři? Zřel’s tůň, jež v propast umí svůdně lákat? Víš, kde se muka se slastí v lad snoubí? To vše jsem teprv chápat začal z hloubi, co její oči prvně zřel jsem plakat. 12
TREST.
Ty vaše oči modré, blouznivé! Kdys poznal jsem hloub celou jejich tůní. Šla z divadla jste, zahalena vůní, z hry v srdci ještě city různivé. Já dohonil vás u vrat. Žíznivé vás pily zraky. Bylo novoluní, mráz, tma, jen v plynu perlami se sluní vám na kožíšku vločky třpytivé. Prv tázavě jste oči ke mně zvedla, pak náhle jak by sám tu Gabriel s ohnivým mečem na prahu stál ráje. Svou nízkost cítím, hřích mi v srdci taje, v tmě průjezdu co ztrácíte se zbledlá. Ten meč však navždy již v mém boku tkvěl. 13
PŘED ZRCADLEM.
Jak děcko plačtivé, jež lesklá treta smíří, svou krásou opilá ta démonická žena v benátském zrcadle se shlíží unavena, jí těla inkarnát průsvitnou řízou hýří. Vlas plavý do zlata jí pod růžemi stená, jež v brokát koberců jak prach, kdy vzduchem víří, svou vůni opojnou kol plny ohně šíří, než v mdlobě na ňadra jí klesnou rozbouřená. Ve příval podušek se vnořivši jak víla do květů pohřbená, jichž roucho rozerve, proč sivé oko své tak náhle vytřeštila? V svých neuralgických snech zda cítí poprvé, ty duše ztrýzněné, jež láska otrávila, jak prudce líbají rty její do krve? 14
ZLATOVLASÉ PANÍ.
Jste z žen, jež daly Kleopatry světu a Messaliny, Akté, Theodory, pochodně krásy, sopky vášně, vzdory, jež vzepřely se řádu šiboletu. Rozené vládkyně, jež kopnou sketu, kdo nedal život za mžik lásky sporý, tygřice dravé, velkost bez pokory, žár žízně v hrudi po novém vždy vznětu. Co mrtvol věky k nohám jich se svezlo! Vás pouze zase tyran zkrotit může, paž drtící, jež krutě třímá žezlo. Neb básník, jenž vás ulahodí písní, dá nesmrtelnost, již svou krví ztřísní, a nahé prsy zasype vám v růže. 15
ČERNOVLASÉ PANÍ.
Jsi nejkrásnější vášní zmdlévajíc a v šeru blednouc pod polibky; rtů pěna spíjí vůní lipky, jíž číší kornout jazýčku, tma kštic co halí nocí východní ti líc: – „Vždy lásku celou, žádné ždibky, – vždy stolístku, ne plané šípky!“ tak hymnem Tvého těla hlásajíc. Ten půvab junonický, hrdý, bok plný, ňader ovál tvrdý – dvé rozhněvaných na se holoubků! Když skráň má mezi ně se tulí, jak peruti by výš mne snuly přes vášní propast, hříchů přes hloubku. 16
VDOVA.
Pod šlojířem těžkým se sklopeným okem, stěží pod čepečkem spiatou kšticí zlatou, nová Alkyoné rozbolněná ztrátou, na ven nevšímava důstojným jde krokem. Hrdá loď, jež vzdutým kolébá se bokem, se smuteční vlajkou do půl žerdi sňatou, plna pokladů a vůní, které matou, smysly dráždí slibů opiovým lokem. Chodníkem se hejsci sunou pohodlně. Cítíc chtivé zraky sahat k bujné vlně, která v černém rámci výstřihu se duje, očí nepozdvihne, dále pyšně pluje, slzu, jež se lila včera ještě plně, tajně pod brvou co žár již vysušuje. 17
POSLEDNÍ POLIBEK.
Ó, panno, otevři, tvůj kahan dohořívá, než přepadne tě tma, tma bez rosy a rána. Přec nechceš sama být, bez lásky, nezlíbána, až úzkost smrtelná z tmy číhat bude lstivá? Neb věz, že nejvíce ta bolí v srdci rána, jež marnou obětí a neceněnou zbývá – vstaň, jdi a otevři, skráň ověnčenu, snivá, uvítej ženicha a vzdej se nezlekána! Šel pro tě z daleka, přes moře, hory, řeky, a neznal únavy a neznal dne ni noci, jen v srdci obraz tvůj, jejž vyzářený, měkký tvých nocí bezesných mu vykouzlily vzdechy. Jde, jak jsi volala. Dej polibků, co v moci! Tvůj rubáš ještě v jitř se bude chvít jich echy. 18
DÍVČÍ PROFILY.
I.
ADEPTKY UMĚNÍ.
Mou myslí táhnou, hlava za hlavičkou. Vždy nové, nové za umění vznětem se v podzim k Praze slétnou, prchnou s létem a mnohá na vždy se zadrhlou smyčkou. Neb běda, kdo si troufá planým vzletem! Chce oběť celou, umění ne hříčkou, jest dobývat ho, půtka za potyčkou, až prapor vítězný se rozvlá světem. Než co ty trudy úsměvným jsou dětem! Jdou za vidinou, jež jim v dálce září. Cos velké, svaté. Nač se pitvou hnětem? Jdou plavé, smědé, uzardělých tváří, jdou očí rajských, i v nichž rmut se sváří; vpřed štíhlé, bujné, radost i žal pádí. A na konec má vždycky pravdu mládí. 19
II.
PIANISTKA.
Má kolem hlavy celou aureolu, tož družky žertem zvou ji vlasaticí, a také tak se kmitne na ulici vždy s cudnou plachostí, jen v mysli školu. Jí z podvědomých, snivých dívčích bolů cos v úbělově znylém zbylo líci; mníš smutečnici vidět mramor stříci, kam k pohřebinám staví snů svých ollu. Leč nemysli, že zná jen lkáti marně, zrak pomněnkový klopíc, tlumit žáry, ramenou lilje spínat k nebi kárně. Když vášně trysknou, v nitru do nadšení a lásky k umění se vše v ní změní. Tu pod rukou v strž vzkypí tónů vary. 20
III.
DĚCKU V PŘÍZEMÍ.
V okénku, v běli záclonek vždy nad šitím se skláněla, jak na křídlech by anděla růžový ulpěl červánek. Tak křehounký byl její vděk, vlas zlatý padal do čela, pleť – broskev jemně zardělá, jež usmívá se z úponek. Stesk tichý občas ruce smek jí v klín, a v prázdno hleděla, jen na chvilku, jen kapánek. Hned přistihši se, rozchvělá zas práci rychle dodělá. Leč líce rys číms divně změk... 21
IV.
MÍNA.
Ach, tvrdě ustlali Ti svatební Tvé lože! na cestu dalekou skráň ovinuli šláři, v tmu dálav bezednou pár svěc Ti v hlavách září a lije slzy těžké palmám na odnože. Ty pilné prstíky proč jen, ó dobrý Bože, nečinně sepiaty teď čas Ti drahý maří? Jak z vosku Panenka jsi Svatá na oltáři, jíž odlesk myje líc, bleď krásy její množe. Nic nehne se. Kol čela jen, slyš, muška bzučí, o žalu rodičů snad chce Ti povídat, mníc, soucit alespoň rty zas Ti rozezvučí. Teď oknem ze zahrad sem jásot kosa vpad, jenž jaro, touhu Tvou, se pozdě vítat učí... Jsou marná čekání, jež ubijí a zmučí. 22
V.
LIDKA.
Ty zpěvná duše! Byla’s jako ráno, jež zná jen hřejný úsměv, květy, rosu, tak pracovitá, skromná, plna vznosu, ať chytla’s štětec, sáhla na piano. Zpěv byl přec nejdražším ti světem, ano, jak Antonie zřela’s v něm svou osu; v den slední ještě vroucně, bez pathosu, jsi zapěla – a bylo dozpíváno. Smrt chladným polibkem ti zamkla rety, jež písněmi tam někde nade světy však jistě andělíčky roztančí. Nám zůstavším jen krásná paměť zbývá a v duši dál vždy zpívá, zpívá, zpívá tvá trylkující píseň skřivánčí. 23
VI.
GORGÓ.
Ty dívko příkrá s hlavou Gorginou, jíž černý vlas jak háďat klubka svitá se nad ubledlým čelem bujně splítá, skráň místo lauru oviň cesminou! Nos orlí – energie stěží krytá, rtů zkřivení – ty rysy neminou již z paměti; jak Dante hlubinou když spěl běd lidských, cos ti z očí kmitá. Je posupný to odlesk hrůzných zjevů, jenž odbojně se v tvrdé nitro ztápí? Zlost, nenávisť, či soucit znáš a lásku? Panenská hrdost bývá plna hněvu a v samotě přec slzou polštář skrápí... Ty – vždy však sfingou. Tvář ti ztuhla v masku. 24
VII.
SVÉ PERSKÉ PRINCESCE.
Zachtělo se zazpívati o princezně Mihr-bánu, studni lásky, pršce světla, která zorou v žití svítá, buřičce měst, v zlatou léčku hedvábných jež vlasů splítá a přec tolik dobra, něhy skrývá v očí nebestanu. Kolik na šíji má perel, tolik polibků tam planu rozeseti v jemné žilky, jimiž tuhý prs jí zkvítá lotosu jak bílý kalich, v němž se jezera modř kmitá. O ní snít a její krásu velebiti neustanu. Její velká krása snese nezdárných i veršů hanu, neboť co je věčnějšího, se sebe rmut všechen smítá, než tak dílo dokonalé, zpívající chválu Pánu? A když v tanci roztočí se kabátce kruž třásní vitá, zpod něhož se kmitnou nožky v prudkých citů bouřném vanu, v mystické sfér reje, zdá se, sama věčná Láska vítá. 25
VIII.
SESTRY.
Jsou sestry dvě. Ty řek bys, z „Oněgina“ Taťána, Olga. Hru však promíchaly: Taťána rusá – ruch a úsměv stálý, co tmavovlasou jakés hoře spíná. Snad mládí teskného jen mlhovina, snad první zklamání, jež v srdci pálí. Toť Olga po souboji. Zrak se kalí číms osudným, co v mozek klem se vtíná. Jsou obě snivé, a přec každá jiná. Taťány snění – radost, jež se halí jak v tanec jarní do růžové šály. Sem bolest ještě nezapadla stinná. Jsou sladká, jež jen slunce líbá, vína; moh zatrpklým bys proto míň vzdát chvály? 26
IX.
MARYŠA.
Je skromná, domácí a líbezná, jak na obrtlíku vždy k práci čilá, přebírá, loupá, krájí, tluče, smílá, je Popelka a přece princezna. Má rozhled, jádro ve všem rozezná, přec nerozumnou upřímně si spílá, o vlohách nechce vědět roztomilá, jen prostá chudobka být pomezná. Tak plachá, uzavřená, netykavá, má krásu, ctnosti, vše, co dívku zdobí, vzdělání, bohatství. Nic neuznává. Stesk závojem jí přihaluje duši. Chce lepší být a na sebe se zlobí. Když zadupne si, ví, že jí to sluší? 27
X.
KVĚTA.
Je každý její pohyb slokou básně, tak měkkou, vláčnou, plnou snův a tuch, jak jarní vánek opíjí když vzduch a mládí zpívá, nevinně a jasně. Když rozchvějí se nad ní krajek třásně, jak motýlové růžoví by v luh to zapřaženi do lehounkých stuh bohyni vesny nesli jitrem časně. Jí rosa ještě na obrví svítí; či je to pel, jenž z kalichu se třpytí a nádheru kol rozestírá duh, kam hlubokou a čistou jak to kvítí, jež tiskne k ňadrům, její duši v sítí si perlou k dnu skryl žárlivý kýs bůh? 28
XI.
IN MEMORIAM.
E. K.
Ty dívko snivá, zadumaných zraků, Madonno rusá s tichým usmíváním, jak jevívá se v blaženosti paním, jež od ní ždají světla do svých mraků; tak milostná a s něžným trylkem ptáků, jež pomalu se budí svitem ranním, teď na dlažbě se s hrůzou k Tobě skláním, zem pije krev, a mozek stéká k znaku. Co, duše jemná, zlomilo Ti křídla? Co zranilo, v skon štvalo? Marno hádat. Šla’s na smrt tiše, zasněná a zklidlá, jak žitím šla’s, vždy ponořena v sebe. Ó, mýlili se, kdo Tě zřeli padat... To branou snu jen překročila’s v nebe.
29
SVÉ ŽENĚ.
Na louce není z jara tolik květů, a tolik míru není v lesní hluši, co poupat štěstí rozdechla’s mi v duši, co klidu jsi mi dala proti světu. Tvých očí zář tíž se mne rve, jež kruší, bol rozplývá se úsměvem tvých retů, má duše v tobě jásá plna vznětu, a divý spleen jí více nezasmuší. Tvá krása těla vždy mi do snů svítí, jak Venuše kdy v štítu svém se zhlíží, z tvé mysli znám teď, co dá sílu k žití. Má láska roste, jíž se k tobě víži, vždy novým žárem větších vzletů hárá – ne, louka nemá tolik květů z jara! 30
PŘÍRODA
[31]
MÉ VYZNÁNÍ.
Z těch nejsem, kdo ctí Boha fanfárami, vířením kotlů, střelbou ze hmoždířů; bigotní celování škapulířů, slov prázdné mumlání se hříchem zdá mi. Ať jiní v dusné utíkají chrámy, smekají pokrytecky u arkýřů, mně chrámem nebetyčných prapilířů je celý nekonečný vesmír samý. V něm svému Tvůrci srdce mé se vzdává, v oddychu polí, v lesů zadumání, hor na výšinách Jeho blízkost tuší. Kde nejhlubší se ticho k zemi sklání, mně nejvelebněj roste Jeho sláva – a Jeho dobroty mám plnou duši. 33
STARÁ ZKAZKA VÁNOČNÍ.
V údolí jíní, na horách sníh. Co se to stíní ve paprscích? Zoř kde se klíní do sluje rýh, z ledových síní průvod se zdvih. Víly skal, eja, hej! od stromu k stromu rej hedvábný vedou. Ježíšku na plínky, že je tak malinký, předou a předou. 34
ZELENÝ OKAMŽIK V PARKU.
Je chvíle ztmívání. Ni světlo ani stín v zakletý háje klín se listím nesklání. Vše stejné: lupání, sněť, kůra, dole blín, pták, jenž pad do houštin, zvuk, co vsí vyzvání. Tvar smyt. Jen jeden tón: zeleň. A na víčka se plošně klade... Skon?... Kdo den dnes uhýčká?... Teď vstává Ticho – – Sní – vše v rubáš mlhy schví. 35
OPUŠTĚNÁ VILLA.
Do korun dubů smutek zapadá. Jak slepec oko teskně do tmy vzpírá, v park šerý villa rozželeně zírá, ruch její zmlk, a zpustla zahrada. Poslední růže tiše uvádá, roh Amorovi od úst klesá, sirá schnouc pozvolna i stará thuje zmírá, vše obestírá smrti záhada. Fiála šedá, v znícení jež zbožném kdys za havíře modlila se v chrámu, jak nad hrobem teď z břečťanu ční nyvě. A zevšad, v každém odstínění možném, jen jeden vzdech se tady vine tklivě: Proč, paní, odešla’s a nechala mne samu? Veltrusy, červen 1908.
36
JIHOČESKÁ KRAJINA.
Tak smutně se zdvíhají skály, chmur mračných jenom se tknout, zpod černá řeka se valí a rozbouřen pění se proud. Jek tlumí, břeh líže, vír kalí; vor vidět bez hlesu plout – tam v dáli dvě postavy stály, jak boží by čekaly soud. Leč olovo nehne se s místa, blesk nepoltí oponu v trysk, proud hněvný dál po skále chlístá. Dál rákosím temný zní plysk, a nevím: tak smutna ta místa, či já jen své srdce jim vtisk... 37
VLAST A NÁROD
[39]
DOMA.
Ze šťastného kraje, který révou prýští, navracím se do Čech, z dálky ještě mih odlesk jeho slunce na Alp ledovcích, stoupaje vlak supá, oddychuje, piští. Nové hory zas. Ty naše. Co však tříští o jejich se čela, pere do jich rýh? Divoká se mračna ženou v chuchvalcích, blesky učinily hřbety svými hříšti. Ve chmurách kraj tone, vichr drsně sviští, kotouče mlh valí do planin a lích, tíha na všem leží staletý jak hřích. Boj a svár kol, bědno; jak se od hor blyští, osvětluje hrom jen cestu k popravišti, kde kříž v kletbu pne dvé holých paží svých. 41
VELIKONOČNÍ ZVONY.
Nad městem setmělým, kde lhostejně se valí dav jako tepnami krev zlenilá a hustá, na sterých zvonicích, jichž hrot až v nebe vrůstá, po dlouhém mlčení zas zvony rozhoupali. Tak zprvu tlumeně, pak jeden druhý z dáli jak byl by posílen, kdy kovová všech ústa, se modlit začala přes vzduchu mrtva pustá, ty zvuky v společný se hymnus rozjásaly. Smíš věřit, duše má, že konec je tvých tíží? Oslaven vstane zas, kdo vydech na běd kříži? Smíš věřit, národe, v sil nových vyrašení? Zda mdlobu setřeseš, jíž bahní, měknou, hnijí? Vždy mocněj, velebněj ta srdce zvonů bijí, a přec – být zdá se dál, vždy dál báj o vzkříšení. 42
SLOVANSKÁ IDEA.
Adolfu Černému.
Je Slovanstvo jak obr neznalý své síly, co sval, to kámen tvrdý, ale mysl měkká se skutečnosti činu v trpném snění leká, radš snáší křivdy, zadumá se, nezakvílí. Ni vlastní údy v souhlas přivést nepopílí, jim přeje, ať jich zvůle, kam chce, různo těká, jak v množství chabých ramen tříštící se řeka, nechť rvou se mezi sebou, škorpí, drobí v díly. Vždy časem přijde, v hrudi svatý plápol reka, vztřást obrem tupým kdo dost pružné cítí žíly, dost krve v srdci, by ji líné hmotě vlily. Vše spojit na bedra jme, budí, marně čeká, že příklad pohne – zbude sám, zmdlen, leda chvílí jak Atlas na rámě že s ramene tíž smeká. 43
NÁRODU.
Neshýbej šíji, národe! Buď hrdý! Tvé právo jest; nač krčiti se v koutu? Ty’s nikdy nechtěl křivdě, nepřál poutu, bys i sám na se kul tím osud tvrdý. Tvůj ideál vždy volnost, pravda. Zhrdy lecjakých směšných nedbej čechožroutů. Jdi klidně vpřed. Jak zem tvá krásná! Jsou tu jen tvé vše nivy, luhy, lesy, brdy. Dost dlouho trpěl’s cizince v svém ráji. Nač ustupovat, dělit? Tvým je všecko po starém právu. Osiřelé děcko, jen na svém stůj! Když urvou, budiž. Mají. Mít nebudou. Je loupež povždy klatá. Jen nezadávej sám svá práva svatá! 44
NA SVÉM.
Ó, Pane, stmívá se, stůj při nás, neopustiž! Kol kolem stahují se nepřátelské vzteky, a my tu spoutáni, ne babami, ne reky, jen zdáme Osudu: „Kdy guillotinu spustíš?“ Blíž požár řítí se, již líže řetěz, skřeky v sluch bijí: „Z cesty chám! Kdo sláb, mé síly zkus tíž!“ – Chtít od řeky: „Proč zde, ne v závětří kdes ústíš?“ústíš?...!“ My tkvíme v půdě té, kam vsadily nás věky. Zde jest nám vytrvat a zde chcem po svém žíti. Z kostnické hranice nám pravda do tmy svítí, to zákon svědomí a čisté lidskosti. My nechceme než to, co ducha oprostí, nikoho otročit, nikomu otročiti, v svém šťastni, zamávat všem světlem volnosti. 45
ŘÍJEN 1918.
Vůz Osudu se v krvi lidské ztápí, svět ze čtyř úhlů hoří v záští zryvu; kde láska snila, vzteky dupou nivu, o překot ději těhotný Čas kvapí. Vstaň, český lve, a setřes pouta s tlapy, již nebude ti otrok splítat hřívu, pán velkodušně odměřovat skývu, ni za kus žvance ubrušovat drápy. Mříž kleci rzivá bortí se a láme, co sta let deptáno, zas tyčí témě; pryč otroctví, pryč křivdo, lži a klame! Klas pod ranami nové vydal sémě – ty lve, což nezříš, že kol tebe k boji lvů tisíce se chtivých činu pojí? 46
VZKŘÍŠENÍ.
Co v plachém snu se dědovi jen zdálo, oč chvěl se otec v skepse rozbolnění, vnuk v slunečný květ skutečnosti mění, již nejsmělejší touha není málo. Co zdeptáno, zas k staré slávě vstalo, v ssuť padá útisk věků. V rozjitření, hoj! víno svobody se v žilách pění, čas není lkáti, co to krve stálo. Té s bojišť i té ze zlomených srdcí. Pryč, žaly! Radost pochodeň svou vrci jen smí dnes v jásot ukázněných davů. Mír Bílé Hoře! Křivda odemstěna, kde Marny, Piavy zkrvácená pěna, kde Sibiř pláň a Balkán v sníh pne hlavu. V stín splývá Hvězda, Slunce v novou slávu! V první den samostatnosti československé.
47
SLOVENSKU
k prvému výročí národního osvobození.
Svobodo, plode nejkrásnější, po tisícletém otroctví jenž na snětích se rdí a stkví našeho stromu v strmé vejši! Kéž dosažení nezkonejší nás v nečinnost, jež tupě tkví; ran starých ještě pálí švy, jed hluboko vnik do žil skrejší. Kdo svobody chce hoden být, sobectví musí potlačit, milovat čistě vlast a lid. Kde jaká mezi námi hrázka, s ní pryč! Bublina pýchy plaská, nás k metě dovede jen láska! 48
POLÁKŮM.
Vy, již jste mřeli na sibiřském sněhu, v okovech žalářů a ve tmě dolů, již nebyli jste ušetřeni bolu všech největšího, v dějin krutém běhu zřít pod kolesy, v slzí hořkém žehu, Vlast roztrhánu, od rodinných stolů své syny štvány ode pólu k pólu a pro otčenáš mrskánu děv něhu, k Vám volám: Buďte pamětlivi v štěstí, co trpěli jste pro své vlastní činy, a nahromaďte v témě nové viny! Proč chcete rvát, co naše, chtivou pěstí? Ran ve Slovanstvu nehnisá dost k muce? Již křičím v chvíli poslední: Pryč ruce! 49
VELIKÝM MRTVÝM.
Vám, kteří životy jste položili za lepší příští bez otroctví hany, jak zákon vlasti kázal v srdce psaný, ne ten, jejž odpřisáhnout donutili. Vám, krev jichž Somma, Piava, Dněpr pily, jimž hrdinstvím plál v hněvu na katany ni hanbou šibenic zrak nezlekaný: Vám vlastní skutky věnec slávy svily. Co můžem přidat my, jimž zbylo žití! Tam v dálce ležíte... Ó, dvakrát šťastní, že nezříte, kam vše se zase řítí. V tu starých hříchů věčnou bídu vlastní, zášť, závist, nesvornost... Kdy na ty saně, kdož dobří dosud, pozdvihneme zbraně? 50
UMĚNÍ
[51]
ADAMU MICKIEWICZOVI.
Přec dopřáno mi kleknout k Tvému hrobu, jenž svítil Jsi mi sluncem do snah mládí! Jak je tu ticho, jak ten kámen chladí, Tvé srdce horoucí v tmy vězně kobu. Král s králi spíš. Zas před zrak se mi řadí Tvých postav tlum, jež kletbou na porobu, zpěv slyším nadšený, jak střásá mdlobu, plá Čatyrdah, a pouští Farys pádí. Jak lesů Litvy bouřila by píseň, ne – hrob Tvůj puká, a nad jeho tíseň zjev roste svatý, v očích lahodu. Hvězd dosahá již, větší vždy a jasší. Ó, chápu, to se genius Tvůj vznáší a stírá slzy Tvému národu! V Krakově, v září 1896.
53
TERESA DE CEPEDA.
Ó, přísná svatá, zostřivší řád kázně, že vlastní řehol prvá odpor zvedla, jež vidin sta jsi v askesi své shlédla a kromě boží nepoznala bázně, jíž neduh zlý dost nenes kruté strázně, ni andělův meč, po němž krev ti ssedlá nad probodeným srdcem v ráně zhnědla, jíž v mystiku dost nikdy stoupat srázně, radš zří tě v barvách světlejších mé dumy: půl děcko krásné jako snů mých paní, vlas aureolou se ti zlatí skrání, a bílé zoubky stěží smích jen tlumí, kdy s tetou davem seňorů jdeš, v skrytu co doma sirvent skládáš plný citu. 54
SHAKESPEARE LOUTKÁM.
I.
Sem! bez ostychu chytněte můj šos! U mého stolu každý něco najde, jsem dobrý pytlák, tomu chuť však zajde, kdo pedantsky v mou kuchyň strká nos. Změť vašich cetek v strnulosti pós mi připomíná mikrokosmos lidský, v nějž ponořiv se, vylovil jsem vždycky kus božství, a ký v světě jeho los. Mé zlaté loutky! vidím rád váš rej, své sny ven zaklel Velký Čaroděj, sny o kráse, jež boly mění v plesy. Je prostřeno. Nuž, dobře vyberte si, mám veselý i smutný pro vás děj, pláč, hudbu, smích. Jen pozor na partesy! 55 II.
Neb věru nejhůř, ve volbě kdo chybí. Chtěl Macbethem být a je chabý Hamlet, sáh po koruně a jak pleva zamlet je v prach, a zbývá mlčení jen rybí. Ten žárlivostí zžeh si květy lásky, přec do Othella scházelo mu síly, a na konec mu sotva pestré zbyly jen pro Malvolia punčochy a přasky. Tak zřel jsem věky mnoho epigonů se o mne zlomit v pošetilém shonu za létavicí slávy, která hasne. Jak loutky vy, dřív setřást je vše časné, třesk planých fanfár zakázati rohům. Pak teprv možno přiblížit se bohům. 56
GOETHE.
Vždy se mnou jde ten klidně velký zjev, jenž hluboko tak v osud lidský zírá jak sama Moira, vše, co vášní zdírá, již v sobě zladiv na klassický zpěv. V něm Dionys i Apollón slil krev s Erótem, který laškuje i týrá, v něm římský poutník dumnou flétnu svírá a drama krotí titanský svůj hněv. I teď jde se mnou. Podzim odých stráně, též jemu jíním poprášiv již skráně. Tam dole nad rybníčkem zámek sní. V žluť žárlivou nám jasan hned jej schová, co pod nohou list zvadlý šelestí jak hedváb vlečky paní z Lewetzova. V Třebivlicích 1909.
57
THÉODORE DE BANVILLE.
V čem Hellas měla nejvíc slunce, žáru a úsměvů a květů, krásy bujné, več nejvíc vdechla opojnosti rujné, co nejsladšího lila do pohárů: vše vře v Tvé poesie plesném žáru; tam amethysty, stalaktity slujné se třpytí, spony, vzácné šperky kujné na hrdlech kněžen v lásky věčném jaru. Bok silný nahých Amazonek krotí tam kentaury, a Florenťanka smědá si na trůn k plavé Afroditě sedá, typ žen má plnost Rubensovy choti – – Tak s antikou se renaissance snoubí. Kde’s trouveur však, přec nejvíc svůj jsi v hloubi! 58
JAROSLAV VRCHLICKÝ.
I. (17. II. 1903.)
V Něm Poesie všechny tóny slila: čím srdce zoufá, a co lék v ně roní, čím milencům v noc letní šeřík voní, čím nad hnízdem lká holubice bílá; co vášeň řve, a čím vzdoruje síla, čím duha plá, kdy v smír se nebes kloní, čím lidskost věčný dithyramb svůj zvoní a láska vře, vše zášť ať podemílá. Je duše Jeho lyra obrovitá, ji Sandalfon svou rukou zladil smavou, v ni tepou burnou rapsodii věky. Sen Hellady z těch zvuků zas nám svítí, zas Krása rozprostírá všechny vděky. Ó, jděte kolem s obnaženou hlavou! 59 II.
Ne, nemožno Jej pojmout v sonet jeden: toť Proteus, jenž tisíci hrá tvarů, sněť hrušně zkvetlá ku prvnímu jaru a zas hned sněhem zavanutý leden. Dnes peklem vášně provádí tě v žáru a zítra čistý otevře ti eden... Ó, šťasten, Jeho poesií veden kdož ocitne se v říši snů a čárů! Tam barvy plají, hudba luzně šplouná, v hvězd mlžinách se zardívají zkazky, a touhy mají bílých jehňat rouna. Tam nabývá zas peruť síly k vzmachu a pohrouží se v nekonečno lásky – ó, zbýt jí aspoň hrsť zlatého prachu! 60 III.
Má duše vždy se k Němu sílit vrací, když pochyby se vyrojí a mučí. Mne sladký mistr tiše trpět učí a vytrvat, až bouře přeburácí. Jsou Jeho písně jako plaší ptáci, hned s jásotem se nazpět slétnou ručí v květ, který bouří ještě krásněj’ vzpučí, v strom, trpkost rubem kosíře jenž ztrácí. Ba, studánka jsou čistá živé vody, jí ožije, co v srdci odumřelo, nasadí mízu na nové zas plody. Jak vznětů rtem se rozševelí čelo! Jde Velký Rozsévač, jenž kyne dlaní, kam zrno metne, šíří požehnání. 61 IV. DOTRPĚNO. (9. IX. 1912.)
Je dotrpěno. Žel, ni v Smrti neměl’s štěstí, Snu sestrou antickou Ti nezlíbala skráně, Ty’s nepad jako dub, jejž srazí v jedné ráně blesk bohů závistný se živou ještě klestí. Smrt k Tobě zákeřně se připlížila z tmáně. Tak nesnil’s o duší tom velkém o rozcestí. Jak šelma s obětí si s Tebou hrála v pěsti, Tě rvala, drtila – Ty’s trpěl odevzdaně. Ó, synu Hélia, vždy nadšeně a bděle vpřed chvátal’s pro světlo, hlad poznání ved směle Tě výš a výš, ten slib: Eritis sicut Deus. Ty’s rozžeh pochodně. Checht zněl Ti z temnot šedi. Pak dlouho pykat měl’s, jak nový Prometheus. Tvá světla svítí dál. To Tvou je odpovědí. 62
ALOISU JIRÁSKOVI
ke dni 23. srpna 1901.
Tvé dílo plné pohnutého děje, kde lidských vášní vlna mocně stříká, je slávou Tvojí; svět, ať co chce říká, co můž’ Ti ještě vplésti do trofeje? Vše v pomníku Tvém vlastním ze spěže je, tlum postav pestrých rozmachem Tvým vzniká, Tvým soudem hřích svůj historie pyká, kus české hřmíš nám velké epopeje. Dech čtenáři se tají, chmurným tichem když utrpení a muk do únavy provázíš v slzách bědné vlasti syny. Hruď pýchou dme se při Tvých zkazkách slávy. A v úsvit náš kdy sejdeš polostinný, zas zní to milým českým, tichým smíchem. 63
FRANTIŠKU HERITESOVI
k 60. narozeninám.
Že v skráň i Tebe políbilo stáří? Ne, nevěřím, vždyť hledím v Tvoje oči, co chvíli jiskra z hlubin jejich skočí, vzlet mladistvý a nadšení z nich září. Ty v životě čteš jako ve herbáři: ten květ svůj kalich k výším slunce točí, ten zvonkem zpívá, ten se v stíny bočí, ten záštím sočí, jedem onen maří. A pro všecky máš stejný úsměv lásky: jen jeden přírody čteš zákon všude, ať zkvete v blín, ať v polí zlaté klásky. Bouř v sobě vyrovnal’s, jež mořem hude, klid starých světnic s vůní levandulí. Kraj Chelčického se v tvé duši tulí. 27. II. 1911.
64
POZDRAV ADOLFU HEYDUKOVI
ke dni 7. prosince 1915 v „Práchni“.
Ó, pěvče Šumavy a Tater sladký, jak často zřel jsi nad vysokým lesem strom starý pnout se, zrytý blesků tesem, zcuchaný vichry a vše spíš, než vratký! To hvozdu strážci; a jak mláď v klín matky se tulí s každou radostí i děsem, tam zdola k nim sněť každá s ptačím plesem se rozpíná i s bouří divých zmatky. Zříš, mistře? Ty’s ta stráž a Ty’s ten kmen. Hvozd poesie české mnohozvuký se rozvíjel pod srdce Tvého tluky. Co kolem Tebe světel vzešlo, zhaslo, co písní vzduchem sládlo, vřelo, třáslo... Ty’s zůstal svůj. Ó, buď nám pozdraven! 65
V BABIČČINĚ ÚDOLÍ.
Památce Boženy Němcové.
Zde u splavu, kde Viktorka Tvá pěla svou kolébavku ztraceného žití, v tom šumu vod a větru, jenž se řítí, mně díla Tvého krása kvílí celá. Zde začalo to idyllou, jež skvělá v úsměvech mládí, v bájích vrb a sítí, pod lesní strání, prostřed luk a kvítí jak pestrotkaný koberec se střela. Pak přišlo Žití. Dávalo i bralo. Co dalo slávy, každé bídy málo i útrap, krve zdálo se mu za to. Jak slunce prozáří houšť v tmavém hvozdě, jas vzpomínek sžeh v zlato trud i bláto. Teď národ rád by splatil dluh. Je pozdě. 66
ANTONÍN DVOŘÁK.
Strh krásu v klín jak Zeus Iu snivou a na ňadrech jí vyzpíval Svou něhu, co nejsladšího tálo v srdce žehu, v ston flét, v jas houslí, v alta šeř slil nyvou. A Heraklem vztřás děsných vášní hřivou, je pokořil a mořem beze břehů v Svých symfonií gigantickém šlehu hřměl k branám nebe. Co s tou zemskou skyvou? My oheň chcem, jenž sežeh by nám srdce a očištěné vrátil lásce ryzí; co zemského, vše jsou jen prázdné hvrdce. Tvých smělých rythmů proto ve přívalu, v Tvých zpěvech, kontura jichž v azur mizí, jdem za Tebou Tvou poutí k ideálu! V Nelahozevsi, ke dni 8. září 1901.
67
EDUARD GRIEG.
Jsou písně, kde se s jihem sever líbá – Ty zpíváš je v svém teskném zadumání: v nich letní noc se k modrým fjordům sklání, nach západu v hor samotu se shýbá. Ve výších ještě břízou zakolíbá van zabloudilý od mořských sem slání, jak v Paulsenově verši, k dívčí skráni vlá z dálky píseň, jak ta vůně libá. Vzdech doznívá kdes před klášterní branou, zas v krčmě bujný halling struny trhá, v boj s králem draků Solfager se vrhá. Tam Sygurd, Gynt. Jak postavy jich planou! Jak ráz Tvé země v tónech Tvých se taví! Ó, labuti má z nadzemských snů navy! 68
ZA OTAKAREM THEEREM.
Poslední shledání.
Ještě na smrtelném loži jsi vzpomněl: „Jak bylo krásné, když jsme se na koních hnali přes hrudnatých strnisek pláně!“ Od kopyt kamení lítalo, pěna s udidel maně se lepila v rozvláté hřívy, znoj plece brunátnil masné. Kdys kůň se Ti z vedení vymkl, položil v otěž, dál pádí bez smyslů, větve Ti šlehají v tvář. Bled, zkrotil’s ho přece. Hoj, byla v tom síla, byla v tom jarost, bylo v tom mládí! Pak přišel se Zevem zápas. Zas oře ocasovlasné v šílený poháníš let, Tvůj Faëthón má smělé Tvé skráně, 69 když slunečné hřebce své bičuje nad sopek stráně, vždy prudčej. To Ty sám, hle, šturmuješ nebes cimbuří jasné. Závistných bohů sráží Tě hrom. S těch výší, kam lítě’s hnal titanské rozpětí ducha, chtěl vybičovat se z úzké člověcíčlověčí klece. Teď ležíš tu zlomen. Ruku podáváš na neshledanou. A přece jsi vítěz! 70
DUŠE
[71]
MÁ DUŠE.
Je hrda duše má jak uzavřený kalich, jenž čistý nad bahny se k slunci v touze vzpíná, ať dole nízkost vře, se provaluje špína a pěstí vztahuje se na sta neurvalých. Pryč z vášní hanebných, výš nad hamižnost malých, tam, kde mu něžný list již nepotřísní slina, by třeba práh tam sám a jak poušť nehostinná jej výsost zlomila na nedostupných valích! Z těch silných není-li, jež slunce ze svých zvolí, a žhavým objetím rozdechne v zázrak vzletné, co na tom, marný vzmach kdy slabý stvol mu setne? Však vím, až bude mřít, že aspoň luna vlídná, jež v tiších odvěkých plá sestra božství klidná, že Krása vylíbá mu z koruny vše boly. 73
SOCHAŘ A BÁSNÍK.
Zřít na svůj sen, jenž s odhozeným dlátem dnes konečně vstříc z mramoru mu vzplanul, mdlý, rozechvěn před výtvorem svým stanul, sta pochyb v srdci zimničným štván chvatem. V to tělo ženy, v nadšení jak vzňatém jíž na rtech ples by Euhiův tanul, co kouzla horoucí své duše svanul, jak v květech růží na Zuleichu Hátem. V ráz boří vše, zas uštknut hlodem hada. Vzkřik třese dílnou: „Mrtvá, žel, vše hmota, stín chorý v posměch k jasu vidin věsím!“ Tak myšlenek svých těla též se děsím, a co má duše v síti nud se motá, prach neplodný jí v tvůrčí křídla padá. 74
PRÁCE.
Byl básník cítěním a snů měl plnou duši o díle velikém, jež by jak zázrak zkvetlo mu z nitra čistého a požár v mysli vmetlo a roztavilo vše, co ryzost lidstva kruší. Dál čekal, čekal v snách to nadpozemské světlo, měl chvíle, kdy již mnil, že příchod jeho tuší, jsa k přijímání čist vždy kajicnosti tužší, a čekal... osudí až sny i život přetlo. Že čin je všeho zdroj, i v umění že divy nad všechno nadšení jen tvoří práce, práce, že jiskra nestačí, též perlík přičinlivý že třeba ovládat, než tvar vytepeš látce, znát čela pot, žil trud, zapomněl’s, hochu snivý! – A u nás ke všemu mít zuby, umět prát se... 75
EUMENIDY.
Z nás každý máme svoji Eumenidu, jež bičuje a štve nám svědomí, cos v naší duši vždy se nalomí a pohne k činu, jenž má v patách bídu. Tu nejhorší, jež nepopřeje klidu, jež mravní naši bytost ochromí, zlou plíseň: usadí se ve stromy, kmen zdravý hlodá, utajena vidu. Ta z Eumenid tě za tvé skutky soudí, ta za lásku, jíž prosté srdce bloudí, a třetí za liknavost, jíž jsi stonal. Trest za čin přijmu – má je odpovědnost, chci trpět rád pro svého srdce bědnost, přec pálí nejvíc, co jsem nevykonal... 76
TRAGÉDIE.
Je zprvu vlídná, vábivá a svůdná; než přiměje krok prvý učiniti, vše slíbí, štěstí v úsměvech a kvítí, moc, slávu, poklad, lásky snění cudná. Pak zašklebí se vůle protichůdná, mrak vášní stahuje se, hořkne žití, blesk vyšlehne, a již se bouře řítí, rve, zmítá, sráží srdce nezáludná. Kdo rekem, načas vyvzdoruje dosud. Chtě činem zdržet zloby vzteky býčí, hrd ňadra staví ohni vstříc i zmrazku. Nadarmo. Padá. Vítězně se vztyčí tu nad ním Tragédie, sejme masku – a objeví se bičující Osud. 77
V USÍNÁNÍ.
Jdi duše spat, jsi unavena bděním. Co prací, trudů, zklamání nes den, ať zhalí všechny spánek do svých plen, rád paian tichou kolébavkou směním. Bajušek něžných jednotvárným pěním již přivívá se jako vločky pěn tak hebký, sypký, nadechnutý sen, spíš krajka, jejíchž květů nedocením. Mžik, již mne svinul šlář ten nadoblačný. V tom ke mně sem se světlo prorve mračny a zalévá mi duši, koupe, jasní. Jak Velký Kdos by kahan drže v ruce si do svědomí mého svítil prudce. Vše našel dobré. Duše, klidně zasni! 78
VLOHA A ŽIVOT.
Sonet elegický.
O šerých zákoutích hájů, kde lekníny na vodách, sníti v mládí růžových dnech šeptal mi Musy mé hlas. Satyr škádlil tam nymfy, Pan ladil flétnu svou v sítí, milenců horoucí paž dívkám snímala pas. Evoë maenady řvaly, jimž nahý prs purpurem svítí, víno se perlilo, smích, výskot a polibků jas; slast! ó, zpívat jen krásu a mládí a ženy a kvítí, květem věnčená číš nežli dokypí v ráz. Rozbili amfory moje a víno mi vylili na zem, háravý barvami zpěv udusil popel a troud, réva má zakrsla v květu, ožrána hladovým kazem. Do vedra všednosti hnal života krutý mne soud, brázděním úhoru v znoji se plahočit za těžkým splazem, bleskům leb nastavovat, trpěti, ani se hnout. 79
DOPĚVEM.DOPĚVEM
[81]
MLADÉMU POKOLENÍ.
Vy, kteří mládím šťastni přicházíte tam pokračovat, kde mdlá ruka klesá, ó, dvakrát šťastni, srdce mé k Vám plesá, že neznáte již pouto do žil vryté! Synové volní volné Vlasti sníte jen o lauru, jenž vznese nad nebesa Vás nadšené. Kdos přísný jména tesá – snad Osud – v desku dějin. Netušíte? Jen spějte výš! Kam my jsme nedosáhli, paž smělou vzpněte, urvat v útok náhlý, co unikalo bědným Sisyfům. Vždy k plodné práci však! Dost bořilo se, teď třeba stavět. Písní v jitřní rose buď duch Váš čist, a Krása buď Váš dům! 83 OBSAH.
Strana V odkvětu. (1918)5
Žena.
Sonet věnovací. (1901)9 Na jedné struně. (1889)10 Sonet mé dámě. (1889)11 Zarosené oči. (1900)12 Trest. (1900)13 Před zrcadlem. (1887)14 Zlatovlasé paní. (1917)15 Černovlasé paní. (1907)16 Vdova. (1916)17 Poslední polibek. (1917)18 Dívčí profily. I. Adeptky umění. (1917)19 II. Pianistka. (1917)20 III. Děcku v přízemí. (1907)21 IV. Mína. (1917)22 V. Lidka. (1918)23 VI. Gorgó. (1917)24 VII. Své perské princesce. (1918)25 VIII. Sestry. (1917)26 IX. Maryša. (1917)27 X. Květa. (1917)28 [85] Strana Dívčí profily XI. In memoriam. (1919)29 Své ženě. (1897)30
Příroda.
Mé vyznání. (1901)33 Stará zkazka vánoční. (1912)34 Zelený okamžik v parkuparku. (1915)35 Opuštěná villa. (1908)36 Jihočeská krajina. (1913)37
Vlast a národ.
Doma. (1901)41 Velikonoční zvony. (1912)42 Slovanská idea. (1901)43 Národu. (1911)44 Na svém. (1917)45 Říjen 1918. (1918)46 Vzkříšení. (1918)47 Slovensku. (1919)48 Polákům. (1920)49 Velikým mrtvým. (1919)50
Umění.
Adamu Mickiewiczovi. (1896)53 Teresa de Cepeda. (1901)54 [86] Strana Shakespeare loutkám I. II. (1919)55–56 Goethe. (1909)56 Théodore de Banville. (1917)58 Jaroslav Vrchlický I. II. (1903), III. (1917)(1917), IV. (1912)59–62 Aloisu Jiráskovi. (1901)63 Františku Heritesovi. (1911)64 Pozdrav Adolfu Heydukovi. (1915)65 V Babiččině údolí. (1920)66 Antonín Dvořák. (1901)67 Eduard Grieg. (1904)68 Za Otakarem Theerem. (1917)69–70
Duše.
Má duše. (1900)73 Sochař a básník. (1886)74 Práce. (1901)75 Eumenidy. (1917)76 Tragédie. (1918)77 V usínání. (1917)78 Vloha a život. (1900)79
Dopěvem.
Mladému pokolení. (1918)83
[87] JAROMÍR BORECKÝ.
Narodil se 6. srpna 1869 v Českých Budějovicích. Do škol obecných a do gymnasia začal choditi v Písku, v studiích od sekundy pokračoval v Praze na I. českém reálném gymnasiu v Spálené ulici. Na české universitě věnoval se studiu romanistiky spolu se slavistikou a germanistikou, hlavně však zaujaly ho jazyky východní v přednáškách dra Rudolfa Dvořáka; z nich také podrobil se hlavnímu rigorosu (vedle filologie klassické a staré historie podle tehdejšího řádu rigorosního) a dosáhl hodnosti doktora filosofie. Roku 1891 vstoupil do služeb veřejné a universitní knihovny pražské, jejímž ředitelem se stal r. 1920. Do literatury vstoupil v červnu r. 1888 ve „Světozoru“ za redakce M. A. Šimáčka, záhy pak přispíval i do jiných listů, jako „Zlaté Prahy“, „Lumíra“, „Českého krbu“, „České Thalie“, F. S. Procházkova „Telefonu“, později pak hlavně do „Zvonu“ a „Máje“, jichž byl spoluzakladatelem, ale nověji též do „Týdne světem“, „Osvěty“, „Rozkvětu“, „Českého loutkáře“, „Besed lidu“, „Květů“, „Českého divadla“ i j. Žurnalisticky byl činným ve výstavním listu „Praha“ za redakce zprvu Hořicovy, pak Herbenovy. Jsa hudebně vzdělán (základů dostalo se mu již v Písku od Jos. Orlta a Fr. Gregory), počal r. 1891 psáti zpěvoherní referáty do Ladeckého „České Thalie“. Po odchodu J. B. Foerstra do Hamburku byl jím zvolen a dr. Juliem Grégrem přijat za jeho nástupce v hudebním referátu „Národních listů“ od listopadu r. 1893, kde setrval až do změny majitelů „Národních listů“ r. 1910. Vedle toho psával hudební referáty a stati do „Zlaté Prahy“, „Dalibora“, „Hudební revue“, nověji do „Osvěty“ (spolu s dramatickými přehledy), do „Hudební výchovy“ a „Ná- [89] rodní politiky“. Za redakce Hladíkovy psal i dramatické posudky do „Lumíru“. Když týdenník „Samostatnost“ proměněn v denník, stal se jeho feuilletonistou (1911–12). Literární kritiky a stati psal do „Zvonu“, „Máje“, „Obzoru literárního a uměleckého“, „Časopisu Českého Musea“, „Topičova Sborníku literárního a uměleckého“, poslední dobu pak nejvíce do „Osvěty“. Od r. 1894 přispíval do „Ottova Slovníku naučného“, hlavně články o hudbě, ale též z orientalistiky a literární historie (zvláště rozsáhlejší stati o dějinách hudby francouzské“, o hudebních nástrojích a o Jaroslavu Vrchlickém). Přispíval životopisnými články ze všech těchto oborů do Vilímkova „Národního Alba“ a krajinnými reliéfy do jeho „Letem českým světem“. Redakčně byl činný v redakčním kruhu „Máje“, kde nějaký čas redigoval též feuilleton a přílohu „Z cizích literatur“, účastnil se redakce anthologie „Česká poesie XIX. věku“, spolu s Lad. Novákem řídil „Divadelní list Máje“ v letech 1905–08, spolu s Fr. Heritesem almanah „Žena“ r. 1906. Od r. 1913 vede jako hlavní redaktor „Topičův Sborník literární a umělecký“ spolu s Adolfem Wenigem, redaktorem odpovědným, a Rud. Vejrychem, pořadatelem části obrazové. Od r. 1915 rediguje společně s P. M. Haškovcem a Ant. Klášterským „Sborník Společnosti Jaroslava Vrchlického“ a od roku 1917 pořádá básnickou knihovnu „Hovory básníků“. Roku 1919 ujal se odpovědné redakce nově založeného „Věstníku jízdy sokolské“. Organisačně jest činný v „Máji“, v jehož výboru zasedá od roku 1892, v jeho „Pensijním fondu“ a v „Nakladatelském Družstvu Máje“, jehož založení se účastnil a v němž byl i mezi pořadateli slovanské ankety (začátky neoslavismu) a připravovateli všeslovanské výstavy v Praze, s níž sešlo válečnými [90] událostmi r. 19121914 a dalšími. Také účastnil se založení i vedení spolku překladatelského, jenž později proměnil se v „Jednotu Sv. Čecha“, jejímž je předsedou, založení „Společnosti Jaroslava Vrchlického“ a přípravných prací k zřízení „Syndikátu českých spisovatelů“. Roku 1915 zvolen byl dopisujícím členem IV. třídy České Akademie. R. 1919 povolán byl do poradního sboru knihovnického, zřízeného při ministerstvu školství a národní osvěty, a do poradního sboru o věcech zpěvoherních tamže. Účastní se též prací v názvoslovné komisi ministerstva národní obrany. Od roku 1901 vyučuje na pražské konservatoři literatuře české a všeobecně se zřetelem na potřeby hudebníků. Od zimy 1916 do jara 1918 přednášel v jazykových kursech Jednoty Sv. Čecha úvod do písemnictví. Z ostatní přednáškové činnosti buďtež uvedeny přednášky o Jaroslavu Vrchlickém v četných městech českých (1912–13), o národním eposu perském (v Umělecké besedě 1913), o Fr. Ad. Šubertovi (ve Svazu osvětovém 1916), o základech české poetiky a deklamace (v dramatickém kursu Ústřední matice divadelního ochotnictva 1917), o vývoji české zpěvohry (ve Spolku českých učitelek hudby 1918), o významu českého osvobození, o T. G. Masarykovi (při oslavách na pražské konservatoři r. 1918 a 1919) a j. v. Knihy básní: Rosa mystica 1892; Básníkův kancionál [I.]. Láska („Poetické besedy Máje“ 4) [1905]; Zpěvy života (druhý díl „Básníkova kancionálu“, „Poetické besedy Máje“, řada II., sv. 1.) 1911. Vesměs v Praze. V rukopise: „Básníkův kancionál“, díl III. Umění; kniha čtyřverší. Libretto: Krakonoš. Opera o 3 jednáních. Hudbu složil Jos. Rich. Rozkošný. (Urbánkova Bibliothéka operních a operetních textů“, ř. II., sv. 65.) 1890 (spr. 1889). [91] V tisku kniha próz: Na cizím. Románové studie. Díl I. Zlomený štěp. – Z pevnosti. (V „Knihách Zvonu“.) Překlady veršem: Kálidás: Méghadút čili Oblak poslem lásky. Elegie. (Společně s Josefem Zubatým: „Sborník světové poesie“ sv. 77.) [1902]; Théodore de Banville: Sokratova žena. Komedie (t. sv. 86) 1905; Adam Mickiewicz: Sonety. Znělky milostné. – Znělky krymské. (S úvodem. „Pestrá knihovna“ č. 60.) [1910]; Firdúsí: Kniha králů. (Šáhnáme.) Sv. I. (S vysvětlivkami, s úvodem do díla a s překladem Satiry, „Bibliotéka klassiků orientálních vydávaná III. tř. České Akademie“, č. 1.) 1910; Stanisław Wyspiański: Varšavanka. (S úvodní studií. „Sborník světové poesie“ sv. 129.) 1918. – V rukopise: ‘Omar Chajjám: Rubá‘ijját (ukázky v „České revui“ 1900, ve „Zvonu“ 1905, v Máji 1907, v „Novoročence“ 1914, v „Topičově Sborníku“ 1917 a 1919); Džajadév: Gítagovinda (společně s Jos. Zubatým); episoda o Savitrí z eposu Mahábhárata; Goethovy „Písně“ (ukázky ve „Vesně“ 1892); Slovo o pluku (válečné výpravě) Igorově; básnické dílo Fr. Prešerna a Výbor ze slovinské poesie (ukázky ve všech ročnících „Slovanského přehledu“ a ve „Zvonu“ 1900). Jednotlivé překlady z básníků italských, provençalských (starých i nových), francouzských i starofrancouzských, polských, ruských, německých, flámských, perských a tureckých roztroušeny po časopisech. Překlady prózou: Emil Zola: Tereza Raquinová („Bibliotéka překladů vynikajících děl cizojazyčných sv. IX.) 1892; Alf. Daudet: Krásná Niverňanka 1893; Edm. de Concourt: Bratři Zemganno („Románová knihovaknihovna Světozora“ sv. XXX.) 1894; G. Flaubert: Pokušení svatého Antonína. (S literárním doslovem. S 2 kresbami E. Holárka. „VzdělavacíVzdělávací bibliotéka“ svazek 39.) [1897]; Rob. Bracco: Masky. Drama [92] o 1 dějství. (S úvodem. „Světová knihovna“ č. 61.) [1898]; Oscar Wilde: Obraz Doriana Graye. (Spolu s Ant. Tillem: „Z cizích literatur“ [V]) [1904]; 2. a 3. vyd. mimo knihovnu [1917]; Guy de Maupassant: Život. Illustr. A. Leroux. („Slavní autoři literatur světových“, Spisy G. de M. XII.) [1911]; Gabriele d’Annunzio: Triumf smrti. („Slavní autoři“, Spisy G. d’A. VII.) [1912]; Honoré Balzac: Třicítiletá. („Slavní autoři“, Spisy H. B. IX.) [1913]; Jean Moréas: Povídky ze staré Francie. (S lit. reliefem. „Knihy Topičova Sborníku“ 3.) 1914. Mnoho statí, essayí a literárních vzpomínek ještě po časopisech a jiných publikacích, jako: o Zeyerovi dramatikovi, Viktoru Hugovi, Goncourtech, Chajjámovi, Rubšovi jako vychovateli, Máchovi, F. V. Jeřábkovi, Šolcovi, Heydukovi, Sv. Čechovi, Vrchlickém (m. j. jeho poměr k Slovanstvu, též bibliografie jeho díla ve „Sborníku J. V.“), Ig. Herrmannovi, Klášterském, F. X. Šaldovi. Drobnější novelly z francouzštiny a novoprovençalštiny rozptýleny po časopisech. V rukopise úplně přepracovaný překlad H. Becquova dramatu „Krkavci“ (po prvé tištěn v „České Thalii“ 1891). Studie literární: Česká poesie v XIX. stol. – Slovenská literatura. („Devatenácté století slovem i obrazem“.) I. 2.) 1904; Jaroslav Vrchlický. Pokus o studium jeho díla. (Doplněný otisk ze „Zvonu“ r. III. 1903) [1905]; České almanahy do roku 1848. (Zvláštní otisk z „Pokrokové revue“) 1909; Jaroslav Kvapil. 1918. Knihy o hudbě: Stručný přehled dějin české hudby. 1906. Samostatný dodatek k překladu: Hugo Riemann: Katechismus dějin hudby. I. díl 1903; II. díl 1904. („Illustrované katechismy“ 2.) Rozptýlené články v časopisech hudebních, pod čarou v novinách, v památnících (na př. větší stať o Dvořákově písni) a p. v. [93] Výbory z něho: v anthologii Máje „Česká poesie XIX. věku“, v anthologii Kruhu českých spisovatelů „Nová česká poesie“, v „České lyře“, v „České epice“, v Rožkových „Českých spisovatelích novodobých na škole národní“ III., v „Malé slovesnosti“ od vyd. 9., ve IV. dr. Janem Máchalem sestaveném dílu „Čítanky pro vyšší třídy škol středních“ a j. Překlady z něho: Dr. Eduard Albert, „Neueste Poesie aus Böhmen“, I., Vídeň 1895; P. Selver, „An Anthology of Modern Bohemian Poetry“, Londýn [1912]; v časopisech a novinách Bron. Grabowski, W. Bunikiewicz, Dr. Spiridion Wukadinović. O něm: Dr. V. Flajšhans v „Písemnictví českém“, Jiří Karásek v „Nivě“ 1892, „Expressionisté a ironikové“ 1903, Dr. Jos. Karásek v „Slavische Literaturgeschichte“ II., F. V. Krejčí v „La Nation tchèque“ a v řadě českých i německých článků o české dekadenci, Dr. Jos. Hanuš v doplňcích „Ottova Slovníku naučného“, Ivan Lah v lublaňském „Slovanu“ 1912, Em. Lešehrad v „Idejích a profilech“ 1903, Dr. Jan Máchal v „Die böhmische Literatur“ (Wissen der Gegenwart), Dr. Arne Novák v úvodu k „Nové české poesii“, ve svých dějepisech české literatury, ve feuilletonu „Venkova“ 1919 a j., F. X. Šalda v essayi o mysticismu v „Literárních listech“ 1893, Jan Voborník, „Padesát let české literatury 1848–98“ v „Památníku České Akademie“, Jaroslav Vrchlický relief v anthologii Máje, v stati o afféře Hálkově v „Hlasu Národa“ a jinde. Hudbu k jeho slovům skládali: Jan Branberger, A. Fingerland, K. Hoffmeister, Jarosl. Jeremiáš, Vít. Novák, Fr. Spilka. Podobizny: Rudolf Vejrych (olej), Jos. Šejnost (med. relief).
[94] HOVORY BÁSNÍKŮ SV. X. Pořádá Jaromír Borecký.
Jaromír Borecký: PRŠELY RŮŽE... V úpravě M. Kalába. Vytiskla Grafia v Praze typy Sorbonna. 50 číslovaných a autorem pode- psaných výtisků vydáno na tiskovém japanu. Nákladem F. Topiče v Praze.
1920
E: jf; 2004 [95]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Hovory básníků; Borecký, Jaromír; Grafia; Topič, František
(Hovory básníků sv. X. Pořádá Jaromír Borecký. - Jaromír Borecký: Pršely růže... V úpravě M. Kalába. Vytiskla Grafia v Praze typy Sorbonna. 50 číslovaných a autorem podepsaných výtisků vydáno na tiskovém japanu. Nákladem F. Topiče v Praze. - 1920)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 96