JAROSLAV VRCHLICKÝ.

JAROSLAV VRCHLICKÝ.
I. (17. II. 1903.)
V Něm Poesie všechny tóny slila: čím srdce zoufá, a co lék v ně roní, čím milencům v noc letní šeřík voní, čím nad hnízdem lká holubice bílá; co vášeň řve, a čím vzdoruje síla, čím duha plá, kdy v smír se nebes kloní, čím lidskost věčný dithyramb svůj zvoní a láska vře, vše zášť ať podemílá. Je duše Jeho lyra obrovitá, ji Sandalfon svou rukou zladil smavou, v ni tepou burnou rapsodii věky. Sen Hellady z těch zvuků zas nám svítí, zas Krása rozprostírá všechny vděky. Ó, jděte kolem s obnaženou hlavou! 59 II.
Ne, nemožno Jej pojmout v sonet jeden: toť Proteus, jenž tisíci hrá tvarů, sněť hrušně zkvetlá ku prvnímu jaru a zas hned sněhem zavanutý leden. Dnes peklem vášně provádí tě v žáru a zítra čistý otevře ti eden... Ó, šťasten, Jeho poesií veden kdož ocitne se v říši snů a čárů! Tam barvy plají, hudba luzně šplouná, v hvězd mlžinách se zardívají zkazky, a touhy mají bílých jehňat rouna. Tam nabývá zas peruť síly k vzmachu a pohrouží se v nekonečno lásky – ó, zbýt jí aspoň hrsť zlatého prachu! 60 III.
Má duše vždy se k Němu sílit vrací, když pochyby se vyrojí a mučí. Mne sladký mistr tiše trpět učí a vytrvat, až bouře přeburácí. Jsou Jeho písně jako plaší ptáci, hned s jásotem se nazpět slétnou ručí v květ, který bouří ještě krásněj’ vzpučí, v strom, trpkost rubem kosíře jenž ztrácí. Ba, studánka jsou čistá živé vody, jí ožije, co v srdci odumřelo, nasadí mízu na nové zas plody. Jak vznětů rtem se rozševelí čelo! Jde Velký Rozsévač, jenž kyne dlaní, kam zrno metne, šíří požehnání. 61 IV. DOTRPĚNO. (9. IX. 1912.)
Je dotrpěno. Žel, ni v Smrti neměl’s štěstí, Snu sestrou antickou Ti nezlíbala skráně, Ty’s nepad jako dub, jejž srazí v jedné ráně blesk bohů závistný se živou ještě klestí. Smrt k Tobě zákeřně se připlížila z tmáně. Tak nesnil’s o duší tom velkém o rozcestí. Jak šelma s obětí si s Tebou hrála v pěsti, Tě rvala, drtila – Ty’s trpěl odevzdaně. Ó, synu Hélia, vždy nadšeně a bděle vpřed chvátal’s pro světlo, hlad poznání ved směle Tě výš a výš, ten slib: Eritis sicut Deus. Ty’s rozžeh pochodně. Checht zněl Ti z temnot šedi. Pak dlouho pykat měl’s, jak nový Prometheus. Tvá světla svítí dál. To Tvou je odpovědí. 62