TREST.

Jaromír Borecký

TREST.
Ty vaše oči modré, blouznivé! Kdys poznal jsem hloub celou jejich tůní. Šla z divadla jste, zahalena vůní, z hry v srdci ještě city různivé. Já dohonil vás u vrat. Žíznivé vás pily zraky. Bylo novoluní, mráz, tma, jen v plynu perlami se sluní vám na kožíšku vločky třpytivé. Prv tázavě jste oči ke mně zvedla, pak náhle jak by sám tu Gabriel s ohnivým mečem na prahu stál ráje. Svou nízkost cítím, hřích mi v srdci taje, v tmě průjezdu co ztrácíte se zbledlá. Ten meč však navždy již v mém boku tkvěl. 13