VI. GORGÓ.

Jaromír Borecký

VI.
GORGÓ.

Ty dívko příkrá s hlavou Gorginou, jíž černý vlas jak háďat klubka svitá se nad ubledlým čelem bujně splítá, skráň místo lauru oviň cesminou! Nos orlí – energie stěží krytá, rtů zkřivení – ty rysy neminou již z paměti; jak Dante hlubinou když spěl běd lidských, cos ti z očí kmitá. Je posupný to odlesk hrůzných zjevů, jenž odbojně se v tvrdé nitro ztápí? Zlost, nenávisť, či soucit znáš a lásku? Panenská hrdost bývá plna hněvu a v samotě přec slzou polštář skrápí... Ty – vždy však sfingou. Tvář ti ztuhla v masku. 24