MÁ DUŠE.

Jaromír Borecký

MÁ DUŠE.
Je hrda duše má jak uzavřený kalich, jenž čistý nad bahny se k slunci v touze vzpíná, ať dole nízkost vře, se provaluje špína a pěstí vztahuje se na sta neurvalých. Pryč z vášní hanebných, výš nad hamižnost malých, tam, kde mu něžný list již nepotřísní slina, by třeba práh tam sám a jak poušť nehostinná jej výsost zlomila na nedostupných valích! Z těch silných není-li, jež slunce ze svých zvolí, a žhavým objetím rozdechne v zázrak vzletné, co na tom, marný vzmach kdy slabý stvol mu setne? Však vím, až bude mřít, že aspoň luna vlídná, jež v tiších odvěkých plá sestra božství klidná, že Krása vylíbá mu z koruny vše boly. 73