VII. SVÉ PERSKÉ PRINCESCE.

Jaromír Borecký

VII.
SVÉ PERSKÉ PRINCESCE.

Zachtělo se zazpívati o princezně Mihr-bánu, studni lásky, pršce světla, která zorou v žití svítá, buřičce měst, v zlatou léčku hedvábných jež vlasů splítá a přec tolik dobra, něhy skrývá v očí nebestanu. Kolik na šíji má perel, tolik polibků tam planu rozeseti v jemné žilky, jimiž tuhý prs jí zkvítá lotosu jak bílý kalich, v němž se jezera modř kmitá. O ní snít a její krásu velebiti neustanu. Její velká krása snese nezdárných i veršů hanu, neboť co je věčnějšího, se sebe rmut všechen smítá, než tak dílo dokonalé, zpívající chválu Pánu? A když v tanci roztočí se kabátce kruž třásní vitá, zpod něhož se kmitnou nožky v prudkých citů bouřném vanu, v mystické sfér reje, zdá se, sama věčná Láska vítá. 25