NA SVÉM.

Jaromír Borecký

NA SVÉM.
Ó, Pane, stmívá se, stůj při nás, neopustiž! Kol kolem stahují se nepřátelské vzteky, a my tu spoutáni, ne babami, ne reky, jen zdáme Osudu: „Kdy guillotinu spustíš?“ Blíž požár řítí se, již líže řetěz, skřeky v sluch bijí: „Z cesty chám! Kdo sláb, mé síly zkus tíž!“ – Chtít od řeky: „Proč zde, ne v závětří kdes ústíš?“ústíš?...!“ My tkvíme v půdě té, kam vsadily nás věky. Zde jest nám vytrvat a zde chcem po svém žíti. Z kostnické hranice nám pravda do tmy svítí, to zákon svědomí a čisté lidskosti. My nechceme než to, co ducha oprostí, nikoho otročit, nikomu otročiti, v svém šťastni, zamávat všem světlem volnosti. 45