DOMA.

Jaromír Borecký

DOMA.
Ze šťastného kraje, který révou prýští, navracím se do Čech, z dálky ještě mih odlesk jeho slunce na Alp ledovcích, stoupaje vlak supá, oddychuje, piští. Nové hory zas. Ty naše. Co však tříští o jejich se čela, pere do jich rýh? Divoká se mračna ženou v chuchvalcích, blesky učinily hřbety svými hříšti. Ve chmurách kraj tone, vichr drsně sviští, kotouče mlh valí do planin a lích, tíha na všem leží staletý jak hřích. Boj a svár kol, bědno; jak se od hor blyští, osvětluje hrom jen cestu k popravišti, kde kříž v kletbu pne dvé holých paží svých. 41