V ODKVĚTU.

Jaromír Borecký

V ODKVĚTU.
Hořely růže v paprscích slunce, voněly vůní závratnou, rosa, jež třásla se ve korunce, vyprahla nitra vášní zlou. Kýv Osud – s tou přísností ve posunce, že ztuhlo vše, vichry s mlhou se rvou, skřípou si písně na ostré strunce, vychládá slunce jich zebavou hrou. Pršely růže – kdys na dívčí těla, teď v syrovou zem. Hrsť jen zbylých se bělá, rdí, žloutne a čajoví lupenů. Přec kvetla kdys vesna, přec bušila síla, přec jednou tuch, snění vůně se slila s čistotou horských pramenů. Div, se steskem ještě že vzpomenu? 5