SVÉ ŽENĚ.

Jaromír Borecký

SVÉ ŽENĚ.
Na louce není z jara tolik květů, a tolik míru není v lesní hluši, co poupat štěstí rozdechla’s mi v duši, co klidu jsi mi dala proti světu. Tvých očí zář tíž se mne rve, jež kruší, bol rozplývá se úsměvem tvých retů, má duše v tobě jásá plna vznětu, a divý spleen jí více nezasmuší. Tvá krása těla vždy mi do snů svítí, jak Venuše kdy v štítu svém se zhlíží, z tvé mysli znám teď, co dá sílu k žití. Má láska roste, jíž se k tobě víži, vždy novým žárem větších vzletů hárá – ne, louka nemá tolik květů z jara! 30