ZA OTAKAREM THEEREM.

Jaromír Borecký

ZA OTAKAREM THEEREM.
Poslední shledání.
Ještě na smrtelném loži jsi vzpomněl: „Jak bylo krásné, když jsme se na koních hnali přes hrudnatých strnisek pláně!“ Od kopyt kamení lítalo, pěna s udidel maně se lepila v rozvláté hřívy, znoj plece brunátnil masné. Kdys kůň se Ti z vedení vymkl, položil v otěž, dál pádí bez smyslů, větve Ti šlehají v tvář. Bled, zkrotil’s ho přece. Hoj, byla v tom síla, byla v tom jarost, bylo v tom mládí! Pak přišel se Zevem zápas. Zas oře ocasovlasné v šílený poháníš let, Tvůj Faëthón má smělé Tvé skráně, 69 když slunečné hřebce své bičuje nad sopek stráně, vždy prudčej. To Ty sám, hle, šturmuješ nebes cimbuří jasné. Závistných bohů sráží Tě hrom. S těch výší, kam lítě’s hnal titanské rozpětí ducha, chtěl vybičovat se z úzké člověcíčlověčí klece. Teď ležíš tu zlomen. Ruku podáváš na neshledanou. A přece jsi vítěz! 70