ROMANCE O JEDNOM PASÁKOVI.
(1858.)
Za večera rychlým krokem
k hradu pasák mladý chodil,
a on loutny volným tokem
z hradu slečnu k sobě vodil.
A on zpíval a on hrával,
děvě líbal ústa volná,
a že hyne, naříkával,
rodem láska obapolná.
Těšívala, líbala ho,
k srdci tiskla děva vřele,
on, ač lásky cítil blaho,
přec se vracel nevesele.
Prchla jeseň, rozplynula
zimy kůra jarním dechem,
jemu touha srdcem hnula –
a on s loutnou k hradu spěchem.
3
A on sedne a on hraje
vábivé ku loutně zpěvy;
dlouho sedí, dlouho hraje –
než kde láska hradní děvy?
Napnul zrak – aj, což tam světla!
Napnul sluch – aj, což tam smíchu!
Vzdechy tu – tam radost květla:
vdáváť dceru pán, svou pýchu.
Více vědět třeba není.
Píseň v loutně oněměla,
a ve slzách ulevení
darmo ňádra hledat chtěla.
Přešla noc a zář červánek
růže stlala na hor čela –
jeli, jeli z radovánek
kol pasáka mrtva těla.
A když večer s křídlem šedým
s hor se snášel v sady nízké,
mladou paní s lícem bledým
našel rybák v řece blízké.