MANŽEL DOBRÁK.
(1866.)
Pan hospodský má hezkou paní,
za svět by nehněval se na ni;
ta když se směje, tak je rozkošna,
že hledí jen a myslí na ni.
Přišel tam mysliveček mladý
a mluvil řeči plny vnady:
jak voní tráva dechem večera,
jak okřívá nočními chlady.
Jak buclaté má měsíc líce,
jak v nebi hvězd je na tisíce –
že manžel až se po nich roztoužil
a šel se dívat ze světnice.
A postavil se pod okénko,
by viděl vše a slyšel tenko –
však kdyby jednou jen ji políbil,
on by to poznal, milá ženko!
Leč mysliveček líbal zhusta
a žertoval a tisk’ ji z gusta –
pan manžel stojí jako přimražen
a podivením špoulí ústa.
Jak tam si na hrdličky hrají,
jak hladí se a objímají –
22
pan manžel trne, tváře v zimnici,
a tamti plynou v samém ráji.
Hněv se mu rozlil v tuk i kosti:
rozrazil dvéře v líté zlosti –
v tom na něho žena se zasmála,
a hněv mu roztál v zdvořilosti.
Nuž radost člověk míti musí:
kdy přijde mysliveček rusý –
jde manžel dýchat noční lahodu,
a tamti div se nezadusí.