V plň krásy panna rozvita,
ta měla půl světa v moci,
jak ptáček za dne ukryta,
v noc byla královnou noci.
Tvář světlou měla z měsíce
a z jeho paprsků šaty,
z hvězd stužky v hlavě, jehlice,
a závoj z oblaků sňatý.
My dítky, tichounko hravy,
jak z hnízda vypneme hlavy.
I sedla v lese pod skálu,
tu smrt šla okolo s kosou –
na těle masa pomálu
a nohu do kosti bosou.
Cos v důlkách divě zasvitne,
jak z píly vycení zuby,
prst do žeber se zachytne:
„Mé dítě, srdce mám v ruby!“
My dítky, zleknuty, plachy,
jak v hnízdo tíhneme strachy.
Co dívka na to odpoví?
Smrt k slovu kloní se uchem
a slyší vánek májový,
jak píseň zahrávat vzduchem,
a slyší klokot slavíků,
sen lesů v dřímotu sladkém,
hru vody v stínech trávníků,
když hne se v zvučení hladkém.
My dítky, tichounko hravy,
jak z hnízda vypneme hlavy.
„Ach, mou ty buď jen nevěstou
a slyš, co vystrojím hodů:
mláď hrobů pozvu peřestou
a družby zpráchnilých rodů.
Nám hudci drnknou v tenkou kost,
v hnát písknou za malé platy,
a nevěsta i ženich, host –
jak měl by mydlené paty!“
My dítky, zleknuty, plachy,
jak v hnízdo tíhneme strachy.
Co ona? V úsměv prokvitne –
jak sňal by nebeské hvězdy:
sto krásných hlav se zakmitne,
sto vil k ní zatáčí v sjezdy,
sto dívek jak motýlí let,
jak včelky v píseň si bzučí,
v rej pne se ruka, šeptá ret –
„Tak nás to královna učí!“
My dítky, tichounko hravy,
jak z hnízda vypneme hlavy.
„Ach, k svatbě-li tě povedu,
všech mrtvol tobě dám skvosty,
já v hrobky králů zajedu,
přes bohů zvětralých mosty.
Tam otevřem si komoru
až po strop dlážděnou z lebky,
ji na klíč zamknem, závoru,
tam v sen se stulíme hebký.“
My dítky, zleknuty, plachy,
jak v hnízdo tíhneme strachy.
Co ona? Koukne do šeřin:
slyš! pastýř píšťalu ladí,
sny ptákův táhnou od keřin,
hnízd lůžka nápěvem sladí.
Jak nevěsta se usmívá,
tká růže na nebes blánu,
tvář červánkem se zardívá:
„Nuž buď si, počkej jen k ránu.“
My dítky, tichounko hravy,
jak z hnízda vypneme hlavy.
„A osladit ti líbánky,
hej, bude svatební cesta:
všech bojišť sjedem dýchánky,
vše mrtvá, propadlá města.
A dávných říší zvadlá líc
a zhaslé národy v troudu
nám od hřbitovů vyjdou vstříc,
jak předzpěv věčného soudu.“
My dítky, zleknuty, plachy,
jak v hnízdo tíhneme strachy.
Co ona? Ruce prostírá:
kam sáhne, hvězdička zmladne,
ta, kde se poupě otvírá,
co rosa na poupě padne;
už hvězdami zem poseta,
den klepe v nebeskou bránu,
svět širý jitrem prokvetá –
„Nuž buď si, počkej jen k ránu.“
My dítky, tichounko hravy,
jak z hnízda vypneme hlavy.
„Ach, jen co kosu nabrousím,
hned v dar ti požnu, co mladé,
já poupě dítě zardousím,
jež matka na prsy klade.
V dar dívčích tváři strhám květ,
v dar zem ti zaplavím nachem,
že vítaje tě zleklý svět
k nám v hroby uteče strachem.“
My dítky, zleknuty, plachy,
jak v hnízdo tíhneme strachy.
Smrt čeká, a když nabrousí,
oj, mrkne dennice ranní, –
hned světla, jak když natrousí,
a svět je obrácen dlaní.
Smrt kouká – kde je nevěsta?
Ta mizí neznámou mocí,
jak ptáček malá, peřestá –
„Chceš mít mne? Počkej jen k noci!“
My dítky, tichounko hravy,
jak z hnízda vypneme hlavy.