CHODĚRA.
Prostovlasý, rozcuchaný
na návsi se rozhání:
55
„Slyšte, lidé, na vše strany,
budu míti kázání!“
Po kněžsku vydychnul z hrudi,
dělal křížů znamení:
„Praví kněz: my, co jsme chudí,
že jsme blahoslavení.
Tobě snadno v to se míchat,
kdyžs tak svatě natylý,
a vám snadno o tom slýchat,
když jste tělo spravili.
Ale jak to chudým snadné,
slyšte slova proroků:
hle, nám tělo tuze chřadne
bez střechy a obroku!
Chudý – svatý! V tom-li vězí
svátostí všech prameny,
co pak vadí vám i knězi,
by byl blahoslavený?
Na rok jen se do mne vtělit –
vsadím, že z té výměny
za půl léta bude pelit
jako komoň splašený!
Vítr, déšť ne zhruba lidsky
vous mi češou, šediny,
a váš pes tak uličnicky
v šat mi dělá štěrbiny,
a vy, přijdu-li k vám s prosbou,
56
nejste lepší o mnoho,
sám váš kněz mne vítal s hrozbou –
tisíc láter do toho!“
K zemi klesá, pozvednou ho –
„Slyšte konec kázání:
já jsem svatým tuze dlouho,
a mám špatné zastání,
srdce puklé, zvadlé síly,
v duši vše tak zmatené –“
kles’ a už ho nevzkřísili
mezi blahoslavené.