Pohádky z naší vesnice (in Sebrané spisy Vítězslava Hálka, svazek 9) (1912)

Vítězslav Hálek

Diplomatická verze Ediční verze
SEBRANÉ SPISY VÍTĚZSLAVA HÁLKA.
SVAZEK IX.
BÁSNĚ: BALLAD A ROMANCÍ ŘADA DRUHÁ POHÁDKY Z NAŠÍ VESNICE RŮZNÉ LISTY V PŘÍRODĚ Z CEST: NA SEVER, VÝCHOD I JIH
K VYDÁNÍ UPRAVIL JAROSLAV VLČEK.
NÁKLADEM JANA LAICHTERA V PRAZE. 1912.
[III] Tiskl Albert Malíř na Král. Vinohradech.
[IV] ÚVOD. Drobná lyrika provázela Hálka celým životem. ,Večerními písněmi‘ ji počal, cyklem ,V Přírodě‘ ji skončil. Lyriku milostnou a vlasteneckou ze středního období Hálkova svazek tento shrnuje pod společný název ,Různé listy‘. Ze skupiny vlastenecké, zejména z ,Písní ranních‘, výrazně se hlásí zvroucnělý cit národní prvních rušných let šedesátých, která zlomila Bachovskou reakci. Skupina ,Za šera‘ svou sladkou zádumčivostí obměňuje a doplňuje lyriku ,Večerních písní‘. Skupinou ,Písní večerních‘ pak, kterou zde označujeme jako ,řadu druhou‘, doplňuje se čtyřicet šest básniček vydání z r. 1862 (Spisů Vítězslava Hálka sbírka prvá, díl I., Spisy básnické, str. 125 – 160), jež otiskl náš svazek II. na str. 109 – 138. Hálek totiž druhé knižní vydání ,Večerních písní‘ r. 1862 proti prvnímu z r. 1859 o deset básniček zmenšil, a teprve vydání třetí z r. 1871, Hálkova redakce poslední, přiřadilo skoro všecky písně vypuštěné a opět je doplnilo novými. Čeho v edici z r. 1871 je navíc, to i se zbytky posmrtnými shrnuje zde naše ,řada druhá‘. V ,Děvčetem z Tater‘ Hálek vyzpíval se z byronismu, zbavil se tajemných chmurných reků, jejichž prototypem byl Manfred, a nasytil se žhavého orientálního koloritu, který jej uchvacoval v ,Korsaru‘, ,Giauru‘, ,Childe Haroldu‘. Básnický protest v zájmu neuznávaného směru Máchova v poesii naší byl dovršen, literární vkus doby volal po nových látkách, bližších skutečnému životu, a novém, reálnějším jich zpracování. Hálek poznal Turgeněva a jiné ruské realisty, poznal Bret Harta, vzpomínkami zahloubal se do vesnice, v níž vyrůstal, i do jejího okolí, znovu prodléval v prosté české přírodě v kraji, a odtud odevšad vynesl řadu prací veršem i prósou, v nichž teprve plně se projevila pravá jeho individualita jako člověka i umělce. Poslední ten obrat udál se počátkem let sedmdesátých. ,Hledals mě v mořích, výšinách, v světův a nebes končinách, hledals mě v štěstí, žalu svém – a já tak blízko doma jsem!‘ To je básníkovo vlastní přiznání o pouti jeho za krásou. Hálek se našel. Vyšel od lidových zkazek, živlu prostonárodního, začal formou průhlednou a prostou, a když dozrála tvůrčí síla, vrátil se k látkám i formám svého mládí, k původnímu živlu, s nímž srostl, k půdě, na niž krví, hlavou i srdcem byl doma. Zajisté jen o tomto třetím období Hálkově platí generalisující slova Karoliny Světlé (Z literárního soukromí, 1880, str. 40): ,Nejprostší samorostlost mu šla nad každé sebe virtuosnější umělkování, což mu bývalo velmi často dosti trpce vytýkáno od těch, kteří se přiučili poesii z esthetik a spisů jinojazyčných básníků, nečerpajíce ji jako on z přírody, z lidu a z hloubi vlastního srdce‘. Za cizím, nevlastním sobě svě- VI tem myšlenkovým až do této doby právě Hálek bloudil sám. V letech 1872 – 74 objevil se trojdílný cyklus básniček, počtem sto sedmdesát dvě, formou vracejících se k ,Večerním písním‘, tři řady básní ,V Přírodě‘. Je to Hálkovo filosofické a životní krédo, jeho myšlenková závět; v nich světový názor Hálkův zračí se nejplněji. Je to však i vrchol Hálkova básnického umění, jeho umění: účinků a dojmů dosahovati prostředkem průhledným a prostým. Rozhlédneme-li se s výšiny mělnického zámku směrem jižním, překvapí nás neobyčejná podívaná. Dole, pod srázným svahem, stéká se Labe s Vltavou, a do dálky šíří se klínovitý ostroh: moře kosmaté zelené hřívy někdejšího pralesa dubů, buků, jasanů, habrů, topolů – někdejšího, jak hlásají skupiny starých obrů, tu tam zbylé mezi bujným dnešním podrostem. Pod neproniknutelnou klenbou jeho vládne úplné bezvětří. Do tlumeného bzukotu tisíců hmyzu jen chvílemi zazní ostrý skřek lesního ptactva nebo šplouchnutí ryby na hladině labské, jež bez šumu a hukotu, tiše a plavně se vine k Mělníku. Nad tím vším v blankytu temně modrém žhavé srpnové slunce, a kolem dokola žírná, požehnaná rovina mělnická od Neratovic až k Roudnici. Tento přírodní div je Oupor, jen hodinu vzdálený od vsi Zátvora, kde Hálek prožil svá nejvnímavější léta dětská. Zde r. 1872, jak sám pověděl v rozkošné črtě ,Cestopis na Oupor‘, znovu pokochal se ,kusem poesie v střízlivé krajině mělnické, jemuž není rovno‘. A druhý poetický kout, v střízlivém okolí pražském, k němuž Hálek byl připoután, je povltavské lesní zátiší VII na Závisti. V jeho samotu tou dobou často se uchyloval se svými myšlenkami. Na obou těch místech zrodily se písně ,V Přírodě‘. V ,Děvčeti z Tater‘ básník přírodu vylíčil jako majestátní, bezohledně tvořící i drtící živel. V cyklu ,V Přírodě‘ pojímá ji jako matku učitelku, ideál člověka, vedoucí jej k světlu, pravdě a dobrotě. Jeho básně přírodu líčí, produševňují a o ní rozumují; je to malebná i reflektující lyrika novověká. Ale jakkoli roztomilé obrázky lesní samoty, kouzelnými barvami hrající výjevy báchorkovité i čtveračivý humor hvozdu Hálek zachytil jako u nás před ním nikdo, přece těžiště díla svého zřejmě vkládal nikoli do kusů popisných, báchorkových nebo genrových, nýbrž do reflexe. Hálkovi příroda je počátkem i koncem veškeré moudrosti, krásy, lásky, dokonalosti; ona je člověku jednotlivci i všemu lidstvu věčně skvělý vzor, vždy platný a plně nikdy nedosažitelný; ona jeho země i jeho nebesa. Vše, co proti přírodě, je špatné; kapitoly lidského duchaducha, které byly proti ní, navždy jsou ztíženy kletbou. Zákony, jimž podléhá příroda, jsou i zákony člověka; on není a nemá býti výjimkou ani v oblažujících účincích jejích, ani v konci své prchavé bytosti životní: kolotání hvězdných světů, kvetoucím nivám, zpěvnému ptactvu, vzniku motýla i zániku národů platí zákon jeden – co nad to nebo vedle toho vymyslil člověk, je plané a neplatné. Příroda učitelka člověka vždy zmladí na duši, napojí krásou, vede k dobrému, ona mu lékem v omrzelosti života a chladu srdce; v ní člověk stává se poetou i mudrcem; ona mu tvůrcem náboženství, vzorem lásky mateřské, roz- VIII myslného hospodáře ve velkém i v malém, kolébkou i hrobem. Ona jej nadšeně povznáší k hvězdám, učí pravému člověčenství, přirozenosti, lásce k bližnímu, a zase skromnosti a odříkání, aby světlo nepatrného já nevyjímal z nezměnitelných platných zákonů světových, žádaje si pro sebe věčné paměti a věčného trvání. Nejsi víc, člověče, než kterýkoliv červík: z nás obou zbude jen trocha prachu – proto žij lidsky, nebuduj svého chvilkového blaha na útrapách a slzách lidí jiných, buď člověkem. Uč se skromnosti, poeto; nechtěj býti více než květina nebo zpěvavý pták: v šťastné chvíli zapěls jiným na radost a sobě na útěchu – to tvůj veškerý uděl. Není těžko poznati, že názory zde vyslovované, pokud mají základ v objektivních úvahách kosmických, jsou zásady novověké filosofie monistické, která ducha i hmotu uvádí na společnou synthesi, smiřujíc srdce i rozum. Toto přesvědčení zejména v posledních dílech Hálkových proniká se schválným důrazem. ,V Přírodě‘ dostalo pečeť závěti. Ale není těžko vycítiti zároveň, že naturalistická filosofie Hálkova vznikla za doby encykliky a syllabu, po prohlášení neomylnosti papežské, a v letech čerstvého ještě ,kulturního boje‘ západního, jenž silnou ozvěnu nalézal i v Čechách. Ročníky liberálních a demokratických časopisů našich z té doby jsou toho zřejmým dokladem. Odtud se vysvětluje časová tendence písní ,V Přírodě‘, kterou Maryan Zdziechowski (Karel Hynek Mácha i bajronizm czeski, w Krakowie 1893, str. 63) kárá slovy: ,Jako pravdzivy Czech, poeta nie omieszkał wśród zachwytów nad blaskiem gwiazd, nad wonią kwiatów i nad IX szmerem owadów wtrącać niekiedy ,antywatykanove‘ zwrotki.‘ Hálkovy protivatikánské protesty veršem byly úmyslné a zásadní. Za to jiná výtka duchaplného Poláka váží víc. On i ,V Přírodě‘ spatřuje ,naivního idealistu‘, jenž ,nevidí rubu medailonu: nepoznává, že za klamnou krásou přírody vře odvěký boj o život, v němž právo silnějšího rozhoduje o vítězství‘ ... To však týká se již samých kořenů Hálkova názoru, v němž vyrostl a s nímž zemřel. Optimistický ideál přírodní byl mu veškerou mravní i myšlenkovou oporou; on zůstal jeho jedinou ethikou i metafysikou. Víme, že básnickou práci svou Hálek počal balladami. Kult Erbenův v mladé generaci nového almanahu ,Máje‘ byl mu podnětem. A ,Ballad a romancí řada druhá‘, kterou otiskujeme v tomto svazku, téměř veskrz (výjimkou je na př. výkřik dějinného protiřímského češství v ,Králi Jiřím Poděbradovi a legátu Fantinovi‘) udržuje souvislost názoru, látky a formy balladní mezi Hálkovým obdobím prvním i posledním. S přibývajícím věkem dětské dojmy a vzpomínky ožívají. Také Hálkovi ve čtvrté desítce jeho věku plně ožila rodná dědina se všemi zkazkami i půvaby, s drobnými zajímavými zjevy i originální tragikou veského života. Vyrostl v selské hospodě zátvorské, v střízlivé, jak sám praví, krajině mělnické, kde ,pole se střídá s polem, lesu sotva uvidíš, pahorek tam vzácností.‘ Krom vrby a hrušky téměř nevídal jiného stromu. Za to na pastvách a polích, na návsi i v nálevně bývalo živo: pasáci a pasačky, X ženci, selští hoši a mladice, staří výměnkáři, podivíni, žebráci, mrzáci, vesnické kmotry jsou stálým jeho obecenstvem. A především ohnisko a sváteční střed všeho toho: otcova hospoda v zimě s dlouhými klidnými večery, nebo o hlučném, často krvavém posvícení, kdy v původní své přirozenosti hlásil se furiantský podřipský sedlák. Tyto vzpomínky a dojmy Hálek umělecky scelil v řadě ballad, v ,Pohádkách z naší vesnice‘. Téměř všecky skládal na samém konci nedlouhého svého života; v knížce vyšly r. 1874, hned po jeho smrti. Tragika vrhá stíny na většinu kusů; základní zvuk však přece je teplý a jasný. Máš zde pohromadě vše, čeho vesnice skýtá poetickému zraku: pohádky a tradice, figury a typy. Z oněch zvěstí o králi, jenž marně hledal štěstí mezi urozenými, až je našel u chudé matky rybářky, a o jiném, jenž bez lítosti utrácel mladý lid, až sám lítostí zhynul nad mrtvolou jediné dcery; o hvězdné panně, královně noci, která zdržuje smrt od zhoubného řemesla jejího do rána a odtud zas až do noci; o lesní ženě, jež vypíjí duše mladé, zdřimnou-li jí v loktech atd. Vedle nich tragika nebo romantika venkova: muž ,k hrobu vykoukaný‘ přízrakem své zemřelé ženy, kterou otrávil, zahleděv se do mladé švagrové; zapadlý veský hřbitov, němý k otázkám, kdo spí pod jeho rovy; kletba chudého, který ať žehrá na svůj osud, ať do úmoru bloudí po lidech, ať při tuhé robotě oddává se luzným snům, bídně doživoří se hrobu; hrobař, jenž syna samovraha nesmí pochovati v zemi svěcenou; furiantští synkové vojáci, čapkou odcizení rodné vsi; lupiči, kteří po krvavém XI řemesle na jiných vrhají se na sebe; dráb, jenž chudé vdově za babku prodává jedinou kravku; rouhač, který, krom přímé modlitby kdekoliv a kdykoliv, neuznává náboženského kultu; voják na stráži, jenž v muži, kradoucím se od jeho milé, zabíjí svého představeného; cikán, který zardousí syna, jenž v nebezpečí opustil svou sestru, atd. A posléze i humor a komika v ,Šumářích‘, ,Královském poslu‘, ,Husaru‘, ,Pluku‘, ,Tamboru‘, ,Šotku‘, ,Vávrovi mládkovi‘, ,Postilionu‘, hřející i v ,Naší vesnici‘ a ,Zlaté babičce‘, básni úvodní a závěrné. V ,Pohádkách z naší vesnice‘ Hálkovi látka vždy vyrůstá z myšlenky nebo nálady balladní. Nejsou to pouhé figury nebo pouhý děj; dojem látkový vždy prohlubuje idea: chudoba a bída lidská i opuštěnost její, jež pohání ke zpouře, zločinu, rouhání, tupé resignaci nebo klamným illusím; svírající kastovní předsudky a zkostnatělá tradice; vedle toho pak pochybné štěstí bohatých, hlas svědomí a láska mateřská, hloubavá mysl vše rozkládající, síla vášně v lidské hrudi a marnost plané lidské slávy vedle záchvatu čtveračivé radosti nebo veselého šprýmu, jenž zlatí život mladým i starým. Všude hluboká soustrast s utištěnými a opuštěnými, svíranými předsudkem, tradicí, pověrou; všude silná, poctivá příchylnost a láska k lidu, teplá oddanost rodné hroudě i rodnému domku, kam po letech mysl básníkova vrací se s touž pietou, se kterou z něho vyšla do světa: nezapomenutelni zůstali matka, babička, sousedé milí... Forma je klassicky prostá. Jen na vrcholu básnické síly a uměleckého tvoření daří se skladby, jako jsou ,Návštěva‘, ,Dva stíny‘, ,Jíra‘, ,Na stráži‘ nebo ,Cikánská večeře‘.
XII Pěkně o balladách Hálkových praví J. S. Machar (Vítězslav Hálek, Naše doba II, 1894, str. 11 – 12): ,Jsou z jedné výhně a jednoho kovu. Náležejí-li dřívější knihy Hálkovy literární historii, patří tyto literatuře. Zde je dech života a tep krve. V nich můžete zrovna nahmatati čistou duši básníkovu... Podány jsou jadrnou mluvou, prosety originelními obraty z řeči lidu a zpracovány tak, že nemožno jich napodobiti, aby nebyl okamžitě poznán vzor. Samy nemají reminiscencí téměř žádných, a zachvěje-li někde tón Erbenův neb zavzní-li něco puškinovského, nese to jen podobná látka sebou. Je v nich rázovitost a českost Mánesových figur z jeho illustrací k národním písním... ,Balladami a romancemi‘ a ,Pohádkami z naší vesnice‘ platil básník tu největší a nejkrásnější daň své mladosti a rodné vísce, jakož cyklem básní ,V Přírodě‘ splatil ji svému jedinému učiteli.‘ Třetí skupina prací z posledních let Hálkova života jsou jeho povídky prósou. Jako ostatní díla tohoto období, tak i tyto povídky podstatně se liší od předchozí novellistiky Hálkovy. Do konce let šedesátých i v novelle, tak jako ve svých lyricko-epických básních, byl romantikem, idealistou; po té nastal obrat k realismu: ukázati pravdu, v níž je dost i života i poesie a obé významu trvalého. Pilné studium nové belletrie realistické i vlastní rozvoj přivedly Hálka k novému uměleckému přesvědčení. Co napsal prósou od prvních pokusův až po fantastickou novellu ,Pod dutým stromem‘ (1871), založenou na místní pověsti, má význam pouze pro rozvoj Hálkova vypravovatelského umění. I nejrozsáhlejší z těch XIII věcí, umělecký román ,Komediant‘ 1861, náleží jen literární historii. Výjimku činí autobiografická povídka ,Domácí učitel‘ z r. 1866 a r. 1863 složený ,Nás dědeček‘, zjevné přechody k závěrečné realistice. Ale už i v povídkách prvního a druhého období stále, a stále silněji, opakuje se idea, která v poslední periodě Hálkova tvoření vyzněla nejplněji: idea dokonalé humanity. Bezcitnost a sobeckost u sedláka, šosácké kastovní předsudky u měšťáka, marnivost, závist a diktátorství u literáta jsou proti lidskosti. Buď člověkem a budeš šťasten; kde je shoda v hlavě a srdci, tam je i štěstí, třeba že při tom se opíralo pouze o dvě holé dlaně. Leander Čech v uvedeném pečlivém rozboru novellistiky Hálkovy (O povídkách Hálkových, Hlídka literární, v Brně 1892, IX, 133) důraz položil na tento stálý motiv. ,Jaromír‘, čteme v ,Komediantu‘, ,se chová stejně k nebohému jako k pánovi. Co všude hledá, jest člověk: člověk zápasící a snažící se, a ten člověk není jenom v jistých privilegovaných vrstvách; ten jest všude, zrovna tak v haleně, jako v purpuru... Jaromír v člověku cti a hledá jen člověka..člověka... Lid není ještě zašněrován do šněrovačky polovičné vzdělanosti a hloupé etikety a konvenience, kde člověk pro samou povrchnost ani nepřijde k jednání, protože vpravdě lidskou půdu ztratil... Nám třeba lidí, neboť jen člověk činu schopen jest... Nezapomeňte, že člověk v každém z vás, jenž povolán, aby byl boží bojovník až na věky věkův!“věkův!‘ I ,Náš dědeček‘ vyrostl z půdy, z níž vypučely nejpěknější Hálkovy verše: z české dědiny. Rodný kraj XIV mělnický a zbraslavské Povltaví jsou jejich výlučným dějištěm. Typické charaktery vesnické, sociální vztahy venkova a životní názory konservativcův i radikálů selských Hálkovi staly se vděčnou látkou novellistickou, o jejíž zajímavosti byl přesvědčen. Patero osob novelly básník předvedl s dokonalou životní věrností: tvrdohlavého starce, jenž z nechuti k bývalému příteli umíněně brání sňatku synovu s jeho dcerou, přiváděje tím neštěstí na obě rodiny; obět zarputilosti starcovy, světlý, rozmilý zjev selské dívky; dobrosrdečnou panímámu, která kde může mírní mužovu tvrdost; syna dobráka, jenž posléze uvede si do domu dohazovanou pánovitou ženu, která jemu i dědečkovi za živa uchystá peklo; a prohnaného, úlisného vesnického dohazovače. Člověk je nejhorším svým nepřítelem, a přec štěstí jeho je tak snadné! K motivům i postavám těmto Hálek se vrací ve třech nejobšírnějších povídkách svých: ,Na statku a v chaloupce‘ (1871), ,Na vejminku‘ (1873) a ,Pod pustým kopcem‘ (1874). Je v nich kus sociálního problému českého venkova : otázka výměnkářská. Ve druhé z těchto novell vesnických ozývá se nejdůrazněji. Otec, odevzdav statek synovi, klesne ve svém někdejším majetku na otroka. Dobrý k lidem, laskavý, pohostinný mladý sedlák ve výměnkáři spatřuje nikoliv otce, nýbrž cizopasníka, škůdce majetku, a snaží se o překot se svou manželkou, aby starcovi život nadobro ztrpčil. ,Největší nemravnost před našima očima se děje, příroda poplvaná, pošlapaná zvrhá se v nepřirozenost, v nestvůru‘,nestvůru,‘ rozhořčeně volá Hálek v zájmu lidskosti. ,Zákon připouští, aby XV synové stávali se zlosyny, a synové svědomitě, ano střemhlav na to zlosynství se vrhají; zvyk a mrav to posvěcuje, příroda otupělá ztratila tu i mluvu svou.‘ Tento postup, kterak bohatý sedlák v bývalém domě svém sklesne na podruha a kterak útrapy duševní vhánějí jej v šílenství, Hálek vykreslil s důsledností podrobného rozboru psychologického. I všecky ostatní osoby: starší syn kamenného srdce a rovněž taková jeho žena, mladší syn, měkký, světoběžný muzikant, a družka jeho her, nemanželský sirotek, zejména pak poctivý, jadrný, vtipný silák hrobník a kaustický vesnický filosof, posilák ze statku, jsou figury věrně vypozorované životu. Povídka působí dojmem téměř dramatickým. Krok za krokem valí se na starce útrapy, které zhášejí mu světlo rozumu; poslední jiskřičku jeho udržuje hluboká moudrost bláznovských řečí průvodce posiláka a opatrně prováděný záměr hrobníkův, jímž starci opět vrátí duševní rovnováhu – hrozící tragický pád rozklene se v líbeznou idyllu. Hálkův výměnkář je postava sourodá Turgeněvovu ,Stepnínu králi Learu‘. Původce písní ,V Přírodě‘ ani v novelle nezapřel svého umění a názoru. Výjevy ze selské světnice, dvora, návsi, hřbitova, pole i lesa hrají živoucností, a dech přírody je jako dech mateřský: probouzí, oblažuje, uzdravuje. V přírodě Hálkově zanedbané nemanželské dítě vzrostlo v jemnou ušlechtilou duši, v ní jinoch z domu štvaný zahořel pro hudební umění, v ní stařec duchem chorý našel opět zdraví. Co proti přírodě, je špatné. ,Na vejminku‘ syn proti otci, ,Na statku a v chaloupce‘ druhá synova žena i matka macecha. Dobrák syn, XVI vdovec, ožení se podruhé, žena dračice, tvrdá, pánovitá, zotročí tchána i muže a vypudí z domu nevlastní svou dceru, která najde ochránce v druhu svých dětských her, pasáku ze statku, originálním řezbáři hluboké povahy, potomku staré rodiny českobratrské. Proti lakotě, zpupnosti, panovačnosti na selském statku prostota srdce a vytrvalá, samočinná práce v chaloupce – tam se zděděným penízem i předsudkem a náruživostí peklo, zde s prací vlastních rukou, s čistou duší a silnou náklonností pozemský ráj. Do potomka našich Bratří Hálek vložil zase svou vlastní mysl, svůj životní i přírodní názor, své přesvědčení o pravém štěstí. ,Pod pustým kopcem‘ sledujeme dvojí motiv: starý muž a mladá žena, a sedlák furiant jmění knížecího, jimž jeho syn ,knihami nasáklý‘ pro čistou náklonnost k chudé dívce povrhne a důmyslem i pracovitostí hojně si nahrazuje groš odmítnutý. I zde po těžkých bouřích idylla: duhu smíru v rozeštvaných rodinách sklene děcko, jehož prostomilostí taje kůra na srdcích obou dědečků – myslivce, štvaného žárlivostí, a sedláka, zatvrzelého opovržením. Zazelená se jim nový život, jako se zazelenal pílí ruky lidské pustý kopec nad údolím. V této nejobšírnější práci novellistické Hálkovo vypravovatelské umění dostoupilo vrcholu. Hluboké rozjímání o neodstranitelném zlozvyku z přílišných rozdílů věku v manželství neb o práci vlastních rukou i vlastního důmyslu proti pohodlnému živoření ze zděděného majetku provází řadu osob. Starý, žárlivostí k šílenství trýzněný manžel, zpupně rozhazující furiantský sedlák, originální skutečný zjev z dolního Povltaví, drsný, humo- XVII ristický dobrák sluha, spanilá dívčina z hájovny i rozmilé děcko šťastné matky, smírce všeho, jsou z nejživotnějších postav básníkových. A všecko zase ovívá teplý, oblažující dech přírody, a opět se ozývá základní podmínka pravého lidského blaha: shoda duší a srdcí, čistá, nezkalená láska k bližnímu, tak dlouho hlásaná a tak vytrvale a licoměrně obcházená. Je to idealistická píseň lidskosti v realistické próse, novověké kázání ,Na hoře‘. S tou myšlenkou na rtech, v nejslibnějším rozvoji svém, Vítězslav Hálek odešel. Od originálních figur rodné vsi, podivínů, tvrdých, nepoddajných lebek, které proměňuje pouze těžké utrpení celého života nebo hrob, od venkovských svatebních hostin a posvícenských tanců, pastev a polních prácí, půvabů přírody v kraji i v lese, od předsudků zděděných i novou konveniencí utvrzovaných, od kastovnických hrází, prázdných obřadův a platných forem Hálek v novellistickém tvoření posléze přešel k lehké ,křídové kresbě‘ způsobu Bret Hartova, jejž si byl oblíbil zároveň s Turgeněvem. Třemi takovými drobnokresbami hrdinů z předměstí, hospody nebo podhradí náhle ukončil svou belletrii. Jsou to ,Poldík rumař‘ (1872), ,Student Kvoch‘ (1874) a nedopsaný ,Husar‘ (1874). V nich dialogicky nebo samomluvou nebo líčením rozkládá nitro svých lidových hrdin až do fotografických podrobností. Neřeší už otázek společenských a rodinných; jde mu jen o věrný kostym, o věrný otisk duše. Ale jako onde, tak i zde sklání se k opuštěným, zavrženým, směšným. Vždy a všude týž lidumilný, demokratický rys umělce i člověka. Sedmi posledními povídkami Vítězslav Hálek po- XVIII stavil se mezi nejlepší naše novellisty. Je-li Božena Němcová klassickým mluvčím české chalupy horské, Hálek jest jím českému statku v kraji. A jako z pouhých obrázků přírodních popisnou naši lyriku vznesl na úroveň básní samostatně rozjímavých, tak prostou vesnickou povídku Němcové, Pravdovu a jiných prohloubil v skladbu, která ukazuje nejen stíny a neshody sociální i záhady a protivy lidského nitra, nýbrž naznačuje i cesty, které vedou k vyrovnání a rozřešení. V tom smyslu Hálek i jako novellista šel s rozvojem své doby a hlásil se k methodě literatury moderní.
*
Do svazku tohoto pojata je i skupina Hálkových črt cestopisných, které vznikly hlavně na půdě lužické a polské, na světové výstavě vídeňské a v horách krkonošských. Verš lyricko-epický, píseň i povídka Hálkova mají v této cestopisné belletrii šťastný doplněk a často nezbytný klíč. Hálek pozorovatel lidí i krajinář, myslitel i vypravovatel závodí zde o přednost, jak poznáme v souvislosti s další jeho prósou cestopisnou. Text náš se přidržuje posledního znění, které vyšlo z ruky spisovatelovy. Odchylky pozdějších vydání jiných, kde se mění slova a věty, ba vypouštějí celé odstavce, jsou změny samovolné. Jaroslav Vlček.
XIX POHÁDKY Z NAŠÍ VESNICE. [Od 1864; knižně 1874.]
NAŠE VESNICE.
Ty stará vesničko na klidné pláni, když uvidím tě, poutník zemdlelý, tys vždy tak zleštěna mi k uvítání, jak v matky vráskách úsměv utkvělý. Jdu kolem našedlé tvých chalup pleti, kam hledím, srdce mého vejskne kus, má mladost ze všech koutů vstříc mi letí, má duše cítí mládí lehký klus. Vše známo tak. Jde pasák s líným stádem a smekna, v letech couvá nazpátky – ej, brachu, na očích ti poznám snadem, že dosud zdrávy naše pohádky! Jde hrobník s motykou a písní, hrob starý překopat jde na nový, ej, brachu, víš-li, jak jsi býval v tísni, když jsem se ptal, kdo spí ti pod rovy? 34 Vůz jede do polí a v luka – znám každou bíle ušlapanou mez, z níž skřivan k nebi rozpínal se tluka a křepelka kde tloukla „pět peněz“. Jde starý houslař, v očích mhu a mžitky, znám jeho houslí dušné rozmary – „Už, pane, nejsou jako tenkrát pitky, a co do písní, není nad stary.“ Jde matka, otci dítě ke rtům zdvihá, jde dívka s větou v oku tajemnou – všech tvář je mně jak otevřená kniha, v ní celý život popsán přede mnou. I zavzní zvonek na červené věži, jak starý přítel, tak má teplý zvuk, a když mu zpěvný tlukot po vsi běží, já slyším v něm i svého srdce tluk. Vše známo tak. Znám vetchou mechem střechu, i každé hnízdo poznám pod krovem, i laštovky, jež vstříc mi nesou těchu, jak dosud dobře být tu domovem. Znám každý komín. Pyšní se a bočí, jak statný šuhaj fouká v kotouč dým, a dým se v mráčky, lehké tvary točí, jak u krbu hra pohádek a šprým. 35 Ach, u krbu! Kdy večer oheň šlehnul a rudo barvil hochů smahlou tvář, z nás každý jako duch a dech se nehnul, a každý, kdo k nám sed’, byl pohádkář! Tu děje rostly veselé a smutné, nám často slza kápla v důlků smích, nám tekly hodiny jak víno chutné a víc než v víně opojení v nich. Ach, u krbu! Jak mha se rouška zdvihá a lesklých hrdin řad jde kolem nás, zrak samá jiskra, zlatem šat se mihá, ti sotva zajdou, noví vzejdou zas. A každý rek náš jako starý známý, jak příbuzný, jak soused, dobrý strýc, když padne, v rov jej kladem se slzami a vzdechů za ním pošlem na tisíc. Nuž ku krbu! Tam k louči zas si sedněm, tam celý svět nám bude pod krovem, ty dávné postavy si z duše zvedněm – tam buďme zas jak tehdá domovem!
ŠUMAŘI.
Jdou šumaři od města k městu, ode vsi ke vsi pořadem, 36 jak tažní ptáci krátí si cestu, zásobí plesem celou zem. Jdou šumaři, u prahu se staví: „Růžové dívky, pojďte ven, my na stálé vám zahrajem zdraví, dopředem den vám v pěkný sen.“ Hned v spanilém děvčátka lemu, jako když růží nakvete, a kde jsou švarní mládenci k čemu, hned se to v kytky proplete. Neb jak co ti šumaři hrají, vjede těm hochům do nohou, a které srdce ztvrda se krájíkrájí, trouby mu roztát pomohou. Tak praví již soudové boží – v hudbě se zákon naplní: když kolo roste, láska se množí, lidé se v párky doplní. Tak ztvrzují otcové, matky: neb když se tanec rozehrá, to vyjdou, kývnou na prahu chatky – ať jen to pán bůh požehná! Jdou šumaři od města k městu, ode vsi ke vsi pořadem, 37 jak tažní ptáci krátí si cestu, vesele zvučno bude všem!
KRÁL SÁVA.
Sté panoval léto Sáva král a byl vždy věhlasem jasný, tu knížatům, pánům vědět dal: „Chci znáti, kdo z vás je šťastný.“ Jak knížatům přišla o tom věst, hned každý zadumán sedne, životu kouká v zašlou tresť, to jak když záclonu zvedne. A postavy uzří zlačnělé, jak po cti vyzábly hladem, v nich duše už mrtvě ztupělé – v nich sebe poznává snadem. Zří jeden, jak jaro promrhal na časnou jeseně vrásku, tam ten, jak žen na sta milovalmiloval, a přece nepoznal lásku. A ten zde, jak choť má křehkou ctnost, to dlouhou nocí jej trápí, tam tomu je rozmar řídký host, ač často vínem jej ztápí. 38 Svou každý jen chorou vidí část, ta kalným pohledem leká, v tom nemnoho blaha, velká strast – král smuten na trůně čeká. Král Sáva jde s trůnu zasmušil, jde k moři, po břehu kráčí – „Co platno, bych sto let králem byl, teď stý rok loučím se v pláči?“ Tu uvidí chyšku chudobnou, v lov rybák spravuje sítě, a matka si písní lahodnou v sen hejčká anděla dítě. V kout uloží si je na plenku, je postře bělavou sítí, a hlídá mu sen i myšlenku, jež z plných tvářiček svítí. A rybák se v práci zastaví, jde blíže, pokradmo, v tichu: ty tvářičky rdí se do zdraví a hrajou v líbezném smíchu! On s dítka se dívá na ženu: „Toť ráj, toť nebe je vlastní!“ A žena stře náruč blaženu: „Hle, muži, přece jsme šťastni!“ 39 Jde s úsměvem na trůn Sáva král a s trůnu knížatům věstí: „Kdo u matky štěstí nepoznal, byť král byl, neviděl štěstí!“
POHÁDKA O HVĚZDNÉ PANNĚ.
V plň krásy panna rozvita, ta měla půl světa v moci, jak ptáček za dne ukryta, v noc byla královnou noci. Tvář světlou měla z měsíce a z jeho paprsků šaty, z hvězd stužky v hlavě, jehlice, a závoj z oblaků sňatý. My dítky, tichounko hravy, jak z hnízda vypneme hlavy. I sedla v lese pod skálu, tu smrt šla okolo s kosou – na těle masa pomálu a nohu do kosti bosou. Cos v důlkách divě zasvitne, jak z píly vycení zuby, prst do žeber se zachytne: „Mé dítě, srdce mám v ruby!“ My dítky, zleknuty, plachy, jak v hnízdo tíhneme strachy. 40 Co dívka na to odpoví? Smrt k slovu kloní se uchem a slyší vánek májový, jak píseň zahrávat vzduchem, a slyší klokot slavíků, sen lesů v dřímotu sladkém, hru vody v stínech trávníků, když hne se v zvučení hladkém. My dítky, tichounko hravy, jak z hnízda vypneme hlavy. „Ach, mou ty buď jen nevěstou a slyš, co vystrojím hodů: mláď hrobů pozvu peřestou a družby zpráchnilých rodů. Nám hudci drnknou v tenkou kost, v hnát písknou za malé platy, a nevěsta i ženich, host – jak měl by mydlené paty!“ My dítky, zleknuty, plachy, jak v hnízdo tíhneme strachy. Co ona? V úsměv prokvitne – jak sňal by nebeské hvězdy: sto krásných hlav se zakmitne, sto vil k ní zatáčí v sjezdy, sto dívek jak motýlí let, jak včelky v píseň si bzučí, 41 v rej pne se ruka, šeptá ret – „Tak nás to královna učí!“ My dítky, tichounko hravy, jak z hnízda vypneme hlavy. „Ach, k svatbě-li tě povedu, všech mrtvol tobě dám skvosty, já v hrobky králů zajedu, přes bohů zvětralých mosty. Tam otevřem si komoru až po strop dlážděnou z lebky, ji na klíč zamknem, závoru, tam v sen se stulíme hebký.“ My dítky, zleknuty, plachy, jak v hnízdo tíhneme strachy. Co ona? Koukne do šeřin: slyš! pastýř píšťalu ladí, sny ptákův táhnou od keřin, hnízd lůžka nápěvem sladí. Jak nevěsta se usmívá, tká růže na nebes blánu, tvář červánkem se zardívá: „Nuž buď si, počkej jen k ránu.“ My dítky, tichounko hravy, jak z hnízda vypneme hlavy. 42 „A osladit ti líbánky, hej, bude svatební cesta: všech bojišť sjedem dýchánky, vše mrtvá, propadlá města. A dávných říší zvadlá líc a zhaslé národy v troudu nám od hřbitovů vyjdou vstříc, jak předzpěv věčného soudu.“ My dítky, zleknuty, plachy, jak v hnízdo tíhneme strachy. Co ona? Ruce prostírá: kam sáhne, hvězdička zmladne, ta, kde se poupě otvírá, co rosa na poupě padne; už hvězdami zem poseta, den klepe v nebeskou bránu, svět širý jitrem prokvetá – „Nuž buď si, počkej jen k ránu.“ My dítky, tichounko hravy, jak z hnízda vypneme hlavy. „Ach, jen co kosu nabrousím, hned v dar ti požnu, co mladé, já poupě dítě zardousím, jež matka na prsy klade. V dar dívčích tváři strhám květ, v dar zem ti zaplavím nachem, 43 že vítaje tě zleklý svět k nám v hroby uteče strachem.“ My dítky, zleknuty, plachy, jak v hnízdo tíhneme strachy. Smrt čeká, a když nabrousí, oj, mrkne dennice ranní, – hned světla, jak když natrousí, a svět je obrácen dlaní. Smrt kouká – kde je nevěsta? Ta mizí neznámou mocí, jak ptáček malá, peřestá – „Chceš mít mne? Počkej jen k noci!“ My dítky, tichounko hravy, jak z hnízda vypneme hlavy.
LESNÍ ŽENA.
Tak častují pasáci hosta: u ohně k ránu posedí, a jako hvězd na nebi do sta pohádek jemu povědí. To jako ty jiskřičky z dýmu: pohádek letné postavy jim šlehají z pravdy a šprýmu, do jedné k nim se dostaví. 444 Ta jedna, ta přišla jak živá, sedla si těsně ku hosti: „A o čem tvá duše jen snívá, do syta dám ti, k radosti.“ Hned ruku mu do měkka zdvihne, hledem mu kývá v znamení, hned srdce a duše mu jihne v neznámém smyslů zmatení. Hned odchází po jejím boku, na loket hlavu složenou, a vše, co má pěkného v oku, hřeje mu v duši blaženou. Že nedbá, ni nevidí cesty, že jdou až v lesů houštiny, a pod tenké, šumivé klesty, na vonné, měkké loučiny. A jak jí tu zář v oku střehne, jako by v měkkých růžích stál, rtem ona se na rty mu sehne, zašeptá, dýchne: „Pojď jen dál!“ Hned každý strom rozvázal ústa, rozpráví divně tkanou řeč, ta na hudbu z šumotu vzrůstá, táhne kol srdce tenkou leč. 45 Hned rozpráví lísteček tenký, slovům lze milo rozumět: byl pupencem za prvosenky, nyní je zplna zlatý květ. Hned rozpráví našedlé ptáče, zahraje vzletnou do skoku, pak zavejskne, po větvi skáče, vede si družku po boku. Hned rozpráví zurčivý pramen, žblunká si v cestu květnatou, až omšelý probudí kámen s ozvěnou v píseň napiatou. Hned pryská a rodí se písní, libějších nikdo neslyšel, ba krásnější sotva kdo vysní, byť ani ze snů nevyšel. Vše vidí tu jakoby ve dne a jak by v samém kvítí stál, výš ona ho ramenem zvedne, rozpráví, šeptá: „Pojď jen dál!“ Hned vykoukly za každou chvojí tvářičky mladé, růže květ, strou náruč a v náruč se pojí, v líbání měkký tisknou ret. 46 Jich lokte jak lilie sněžné, očka jak hvězdosetá noc, a v zvonečků poháry něžné sbírají rosy chvělou moc. Hned postavy pitvorným spěchem z tmavého rostou kořene, v šat pokryty korou i mechem, na smích a na žert stvořené. Tu, jako by svolal je z lesů, s jeleny laňky přilétly, a na každé přijíždí v plesu mládencův půvab vykvetlý. Ti táhnou se v průvodu táhlém, každý svou vede nevěstu, a mužíci v poskoku náhlém na pochod hrajou, na cestu. A komu se po skrytu steskne – luna bdí víc jen pro snění, a hvězdy se spouštějí leskné co noci zlaté třepení. Je kolem tak luzno a krásně, řečí a zpěvů, bílých těl, to jako by na křídlech básně na pokraj ráje zaletěl. 47 Je všecko tak luzné a krásné, ale když zřel jí do oka, přes vše to jen bledne a hasne, a on si vzdychá z hluboka. Tu z jejího oka to šlehne, jako by mezi blesky stál, rty palčivé na rty mu sehne, rozpráví, šeptá: „Pojď jen dál!“ Když objati kráčejí k sluji, šlépěji v hedbáv měkne mech, kde postojí, kapradí bují a rosou páchnouc chladí dech. Tu ve sluji sedátek stero – „Odpočiň zrakům znaveným, tu sedneme v průhledné šero, zdřímnem si spánkem blaženým.“ Pak doznívá hudba a hraní, myšlenka vyznívá tu v sen, a zdřímne-li na její dlani, nespatří více příští den. Ba zdřímnul, a dříve než tuší, spiala ho v sladké beztrudí, pak vypila mladou mu duši, sotva ho v den kdo probudí. *** 48 V den čekají pasáci hosta, u ohně s ním že posedí, sic umějí pohádek do sta – dnes ani jednu nevědí. A večer, kdy došlo to k řeči, zasedli v starém pořádku, ach, měli dnes zásobu větší o jednu novou pohádku.
KRÁL JINDRA.
Král Jindra ztratil korunu a zavolal si blázna: „Pojď, šašku, musím se trůnu, má hlava je tak prázna.“ Vzal šašek housle do ruky, měl v nich tak divné noty – „Když chceš jim vládnout bez muky, pojď ke mně do roboty.“ A tu, jak dříve s bláznem král, teď s králem chodí blázen, a kde si sed’ a k houslím hrál, byl Jindra trudu prázen. A usedli si v hospodě, tam zpívali až k ránu: 49 že lidé žijou ve shodě, když mají víno v džbánu. A usedli si na trhu, tam zpívali až k šeři: jak trudno dívkám v noclehu, když hoch se zpronevěří. A usedli si pod hradem, král zpívá tam až k noci: jak nádherný z hvězd diadem noc královna má v moci. Tu paní k oknům přisedly, zpěv k srdci jim se loudí: „Já jsem ten měsíc vybledlý, když pustou nocí bloudí!“ Pak sedli už jen na mechu, král zaplakal si v dlaně, a blázen pravil v útěchu: „Tak poslouchají maně.“
NÁVŠTĚVA.
Namíchal paní pro spaní – „Tys, švakrová, jak z růže květ!“ V tom mrtvá víčka odclání – „Co chceš tu ještě uvidět?“ 50 A skokem k lůžku přikvačil a palcem víčka zatlačil. Hned líbal ňadra okrouhlá, šíj bílou, z růže tkaný ret, zas mrtvá z lůžka prokoukla – „Co chceš tu ještě uvidět?“ A skokem mrtvou uchopil a v rakvi víkem poklopil. Když byla v hrobě pohřbena – „Teďs, švakrová, můj celý svět!“ A v měkká klad’ se ramena, jak do hedbáví, na samet. Až v půlnoc hlavu pozvedne: „Co chceš, ty mrtvá, vedle mne?“ A mrtvá tak, jak o ní snil: „Bez tebe nechci v hrobě spát, tys špatně oči zaklížil, já kdy chci mohu k tobě vstát, a já chci sestru uvidět, jak od tebe jí sladne svět.“ A mrtvá kouká v duše skryt, ba v nejtajnější srdce kout, chce manžel z lože vyskočit, však nemůže ni rukou hnout, jen mrtvé hledí pod rubáš: „Ach, ty mně duši vykoukáš!“ 51 A z mrtvé bílý plane svit, má ruku zvednutou jak v soud, chce manžel sestru probudit, a nemůže ni hlasem hnout, jen mrtvé hledí pod rubáš: „Ach, ty mne k hrobu vykoukáš!“ Když bylo ještě s půlnoci, vylítla sestra ze spaní: „Ach, spějte, lidé, k pomoci, mně pán můj stydne ve dlani!“ Však pomoc marná dočista, kdo dobděl, vstát se nechystá.
POD HRADEM.
Ved’ cikán hocha za stádem, pás’ chrty, koně pod hradem a koukal vzhůru temně. Pan kníže z okna patřil ven: „Tam nejkrásnější z mých je fen, hned přiveďte ji ke mně!“ Jde sluha s pána rozkazem: „Tys ukrad’ fenu, dej ji sem, sic krev poteče brodem.“ „Já pánu tvému ukrad’ víc, mám jeho krev a jeho líc, mám jeho syna rodem!“ 52 Šel sluha nazpět do hradu: „Slyš, pane, neznám výkladu, však s posměchem se rouhá!“ Strh’ kníže pušku s přístěnu a z okna křik jak v plamenu: „Ať dokáže ten slouha!“ Zdvih’ cikán dítko do výše: „Tvůj syn to splatí nejspíše, když neznáš rodokmeny: neb že je krev v něm knížecí, já psy mu kradu stavěcí, ty však nám kradeš ženy!“ Psy vodí cikán za stádem, má švarné koně pod hradem a vzhůru kouká temně: „Pojď, pane kníže, z hradu ven, mněs nejkrásnější ukrad’ z žen – pojď pro syna si ke mně!“
POMNÍK.
„Ty starý hrobníku, tys němý, když o starém chcem slyšet hřbitově, kde rovy srovnány jsou s zemí a jediný jen pomník na rově.“ *** 53 Máť hřbitov, děti, pamět krátkou, stár, zapomíná také do hola, jak ospalý bdí nad památkou, už sám je s mrtvolami mrtvola. Pak marné všecko naše ptaní, kde byli, jež bral v noclech, za hosti: rod, jmeno, statek, zaměstnání – tu vizte, ukáže vám na kosti. Jeť k smíchu mně ten kámen bílý, že ještě chce si hráti na pomník, ten šlechtic zchudlý, pošetilý, jenž neví, že je dávno nebožtík. Byl anděl kdys, teď kus té hlavy mu v blátě s lebkami se kutálí, měl těžká roucha, zlatohavy, teď v cáry mu je větry zcuchaly. Kdys nápis měl, a čas mu brouskem až k nepoznání slova ubrousil, měl křídla, čas je kus za kouskem, jak ptačí pírka škubal, potrousil. Měl pochodeň kdys v ruce jedné, měl v druhé k právu pozdvižený meč – teď lidské oko nedohledne, nač chtěl si svítit a nač míti seč. 54 A přec chce mluvit? Jedno jmeno, nechť jmenuje jen jedno století, jež v hroby tam je rozloženo, a pohne celých věků pečetí! Čí byly rozryté ty rovy, kde v nepořádku všeho stavu hnát, vrah, lotr, dcera, otec – kdo ví, co líbá se tam za noc nastokrát! Kdo byli, kdo? Snad žilou naší plá krev jich, z věků k nám až scezená, snad naše ptaní, milí braši, je poslední jich v světě ozvěna. Nic neví. Jest to mluvka prázný, k nám z mrtvol jen se hlásí o slovo, a přemluví jen živé blázny, že jím ti mrtví živnou nanovo. A to jest pomník! Zejtra s pluhem jde oráč, hroby zorá do řádků, zrn zaseje, vše bude luhem – komu že pomník stál tam v památku?
CHODĚRA.
Prostovlasý, rozcuchaný na návsi se rozhání: 55 „Slyšte, lidé, na vše strany, budu míti kázání!“ Po kněžsku vydychnul z hrudi, dělal křížů znamení: „Praví kněz: my, co jsme chudí, že jsme blahoslavení. Tobě snadno v to se míchat, kdyžs tak svatě natylý, a vám snadno o tom slýchat, když jste tělo spravili. Ale jak to chudým snadné, slyšte slova proroků: hle, nám tělo tuze chřadne bez střechy a obroku! Chudý – svatý! V tom-li vězí svátostí všech prameny, co pak vadí vám i knězi, by byl blahoslavený? Na rok jen se do mne vtělit – vsadím, že z té výměny za půl léta bude pelit jako komoň splašený! Vítr, déšť ne zhruba lidsky vous mi češou, šediny, a váš pes tak uličnicky v šat mi dělá štěrbiny, a vy, přijdu-li k vám s prosbou, 56 nejste lepší o mnoho, sám váš kněz mne vítal s hrozbou – tisíc láter do toho!“ K zemi klesá, pozvednou ho – „Slyšte konec kázání: já jsem svatým tuze dlouho, a mám špatné zastání, srdce puklé, zvadlé síly, v duši vše tak zmatené –“ kles’ a už ho nevzkřísili mezi blahoslavené.
DVA STÍNY.
Jde měsíček vejpůl nakrojen, v běl řeka leskne se, hučí, les ze sna tak dýchá spokojen a v ptáků nápěvy pučí. Dva stíny si sedly u řeky, cos s rukou smývají, šatů – „Ač prokleti snad jsme na věky, já nechci dozráti katu.“ Tu povídá druhý: „V duše tmách už zhasla hvězda mi každá, kam duše jen pne se v myšlenkách, na každé sedí jí vražda.“ 57 A první: „Toť naše řemeslo, stín časem počíná lekat, a chceš-li, by katu vyneslo, jen počni k pokání hekat.“ A povídá druhý: „V duši mé noc lká, sejc houká si hlasně, hlad vyje, a nežli tušíme, vlk o dlaň otře si dásně.“ A první: „Mít duši takovou, jež lup by chtěla mi kazit, hle, zbraň na ni mám již hotovou a v hrdlo umím ji vrazit.“ Dva poskočí stíny na břehu, jak vlk se za vlkem honí – skví voda se jako do sněhu, dva stíny strhly se do ní.
STARÝ KOZÁK.
V hospodě ruchu a puchu, tam housle, klarinet, bas, pošinul čepici k uchu – „Stůjte, ať do toho ďas!“ Zakroutil našedlé kníry a rukou podepřel bok: 58 „Kozák jsem ze staré míry, já vím, co do kulí krok. Ale mně s takovou směle, mne českým poplivnout psem: jedna, dvě – a má ji v těle, pak ať mne ubije v zem! Koukáte, kuřata měkká, to každý jak sysel je tich, pošeptmo kleje a heká a nahlas polyká smích! Koukáte, výkvěte mladý – mít k tanci ohnivý kvap, pro holky hlazené brady, fi! a krev ze srdce bab. Neznat, co muži je svato, co krásné, veliké dost, však na všem trpěti bláto a mít je za pravý skvost – Fintit se, čechrat si vlasy, být klepnám hledaný rek, hejřiti pitky a kvasy, tvář mít jen na políček – Na velkost zvedati tretku, mít v hádku bojovný sluch, 59 odvahy však ani špetku, a zvát to mladistvý ruch – Koukáte na tu krev línou, jak sešlá v mém zrcadle jest – při sám –, tvář nemáte jinou, dosud v ní nevidím čest!“ Stanula mládež dnes v kole, jak v kámen utuhla, v led – vytáh’ dnes kozáček v pole a jest jak bez krve bled. V hospodě ruchu a puchu, tam housle, klarinet, bas, pošinul čepici k uchu – „Hrajte, ať do toho ďas!“
DRAŽBA.
Kravičku vedou ze chléva, dvůr plný, sotva že stačí, na prahu vdova omdlévá a škytá v oněmlém pláči. Dráb z drsných vyvolá plic: „Pět zlatých poprvé, kdo dá víc?“ Na prahu zalká žaloba: „Mé děti, robátka milá, 60 života naše zásoba, váš chléb a jediná síla!“ – Dráb z drsných vyvolá plic: „Pět zlatých podruhé, kdo dá víc?“ „Otce smrt náhlá zlomila, pět dítek při holé dlani, a já se v práci zchromila, kde vzít a doplatit k dani?“ – Dráb z drsných vyvolá plic: „Šest zlatých poprvé, kdo dá víc?“ „Z telátka jsem ji chovala; když jsme ji na pastvu vedli, každou jsem chrůpěj žehnala, vždyť z mléka děti mé jedly!“ – Dráb z drsných vyvolá plic: „Šest zlatých poprvé, kdo dá víc?“ „Každou jsem zvedla travičku, jíž mléko sladne a tuční, děti si sedly k ohníčku a byly na pastvě učni.“ – Dráb z drsných vyvolá plic: „Šest zlatých podruhé, kdo dá víc?“ 61 „O hladu a přec bezpeční! Groš za sýr ukápne v schránku – byly to hody sváteční, když zbylo na pomazánku.“ – Dráb z drsných vyvolá plic: „Šest zlatých podruhé, nikdo víc?“ „Hrozná to, děti, siroba! Šest zlatých za moje muka! Prázna je naše zásoba – tak srdce matčino puká!“ – Dráb z drsných vyvolá plic: „Šest zlatých potřetí, nikdo víc!“
PETR HROBAŘ.
Jde Petr stísněn od fary: syn mu se pověsil k trámu, on nesmí dát ho na máry, má za zdí kopat mu jámu. Kop’ Petr, hovor zapřede, však slzou promočil slova: „Já věděl, kam to povede, když holkou sfantí se znova.“ Kop’ Petr, zem jak z plamene, ji slzou k dítěti světí: 62 „Ach farář – ten je z kamene, jak každý, kdo nemá dětí.“ Již dvacet rokův jediný všem hřbitov na rovy brázdí, jen zbytkům té své rodiny má lože ustlati za zdí. Již dvacet let má k hrobům klíč a farář hroby ty kropí, jen syna zahrabat má rýč, jak smeť když do díry klopí. Svým Petr tělem přikryl rov, tam z dne se do noci modlí: „Vždyť, bože, byl on ryzí kov, nebť nebyl v myšlení podlý.“ – Cos náhle tak vesel, hrobníku? Slyš, zvoní faráři hrany, ej, zdvihá hrobník motyku – hrob kope na čtyry strany. Jdou kněží v žalmech ke hrobu – ej, máte svěcené vody, jak pro dva, pro tři, v zásobu, tak jako na velké hody! Ej, slaví Petr velký den, dnes dlí i na hrobech v noci – 63 onť mrtvý dech a mrtvých sen jak král má v jediné moci. Neb on kde dům jim postaví, tam v tlení těší se, trudí, až je z té noci vybaví a na kost hubené zbudí. Onť svrchovaný hrobů pán – dnes moc svou k údechu slaví: kdo v zemi pusté pochován, dnes v zem jej svěcenou staví. Tak probděl noc až do rána, až mrkla dennice bledá: dnes duše z hvězd mu setkána, dnes jej to k nebesům zvedá!
NA MATČINĚ ROVĚ.
Zemřela matka v žalu a stesku – matičko drahá, jak se to spí? Neb co je rosa květnému lesku, vláha i rosa zemřela s ní. Ach, měla rosy, měla jí třeba dceruška – růže, poupě i květ, mnoho jí pláče, nedosti chleba, šla tedy s pláčem v daleký svět. 64 Volali na ni mladí i staří: „Pojď, růže, zjasni nebeský hled, utřem ti kapky s kvetoucích tváří, dej nám jich sladký zlíbati med!“ Líbal ji jeden s hlaďounkou lící, líbal jí oko, z červánků ret, a tu se zdálo, co lehko říci, že sňali ráj v hru mladistvých let. A tu se zdálo, lehko co věřit: luna i hvězdy tkaly jim sen, krásný ten svět jich ráj nemoh’ změřit, byl to pln vůně májový den. A tu se zdálo, těžko co bývá: sen jich že nemá probuzení, že dokud růži slavíček zpívá, jaro je věčné, bez znavení. A tu se stalo, jak v té pohádce, že se to všecko rozplynulo, a že co na rtech zulíbal sladce, vzdechů se z nich pak vyřinulo. A tu se stalo, často co bývá: bez rosy růže, pustý byl svět, a co se slzí zoufale skrývá, vyteklo na tvář z pramene běd. 65 A kde si lehla, bez klidu spala, a kde se kryla, hrozný byl krov, – bloudila světem, hledala, štkala, až našla matku a její rov. A na rov klesla schýlená růže – „Matičko drahá, poslyš můj žal, srdce by ztichlo, ale nemůže, žádná tu kapka, hrozný tu pal!“ A co nenašla v celičkém světě – matičky rov jak poduška změk’, kapala rosa jak v teplém letě, a noci spánek do očí tek’. A černým stínům zamknuty brány – zamklo je k matce povzdechnutí, matčiny prsty zavřely rány – ach, kdo by přál jí procitnutí?
V LOMECH.
Do lomů jde Bárta z rána, skály láme, zpřevrhá, hromu klín je každá rána, div se země nestrhá. Zastaví se v smutném stesku: „Tak jsi, země, bohata, 66 knížatům dáš slávy, lesku, trůn i palác od zlata.“ A zas buší v horkém potu: „A co červ já chudobný! Palác můj je sotva z plotu, boudě psí spíš podobný. Ale mít tak z tvého lože jeden kámen ze zlata, ženu na to – pane bože, byla by to záplata!“ Zabeře se v rozjímání, ruce klade do klína – co to plá mu v tvrdé dlani? Zlata plná slitina. Hned se kámen v palác klene, prostřed bílá komnata, v síních stoly rozprostřené pro pány a knížata. Na stolech co hrdlo ráčí, vína, jídel na stohy, hudba drnká na pavlači, až to trhá pod nohy. V síních tenké vodojemy, v tanci dívčí kročeje, 67 zrovna jak když liliemi samé růže proseje. A ty růže světlo v oku, lilje hlavou pokynou – „Bárto, Bárto, hni se v kroku, vyber si, však jedinou!“ Hned se v živý věnec klenou rty a šíje bělostné, všude, na rtech, na ramenou vděky jsou tak pohostné. Měkce obtočí ho k sobě, sladce mluví: „Náš jsi, náš, sláva tobě, sláva tobě, jednu-li jen zulíbáš!“ Bárta je však samá láska, líbá všecky v beztrudí, v tom zeď od základů praská – ráz! a on se probudí. Ten tam z ruky poklad zlata, palác, síně, přístěny – v dlani mozol a kus dláta, náruč bez děv, bez ženy. Vstal a hned si žáhu spraví: rukávy si vykasá, 68 pere do skal, až se taví, až se země otřásá.
POHANSKÝ KRÁL.
Byl jednou v Čechách pohanský král, ten válčil s dalekým světem, lid mladý jen mu na jatky zrál, i otce utrácel dětem. Měl poupě dceru pohanský král, ta v jeseň jaro mu předla, však jednou z rána vzdychal a lkal, dceř růže vadla a bledla. K všem bohům zalkal pohanský král: „Kdo z vás tím dovýší pýchu, by mně, co mám to jediné, bral, mně také božství je k smíchu!“ A rval si vlasy pohanský král, jeť dceř tak tuhá a chladná, a z slz, jež horký cedí mu žal, ji teplem nedojme žádná. A když tak stená pohanský král, duch padlých zašumí kolem: „Hle, slzám matek tvrdě se smál – teď srdce pukne mu bolem!“ 69 Tak přestal stenat pohanský král, neb v srdce blesků se shluklo, že bůh ni člověk neslyšel dál – a přec jen pro dceru puklo.
JÍRA.
Jde Jíra, šaty rozedrané, jak když to v mlejně semele, a vítr hrá mu s hebkým cárem: Tu krásnou mašli dej mi darem – toť veselé, hoj veselé! Jde Jíra ku mlejnu, tam dají, tam žita v korce, věrtele; a psi naň lítnou jako vzteklí, tu z poslední ho mašle svlekli – toť veselé, hoj veselé! Jde Jíra za mlejn, střechu měří – už kohouta má na čele, A kohout zpívá, až to srší, na půl hodiny noty prší – toť veselé, hoj veselé! Tu chasa mlejnská Jíru chopí – „Jen tam s ním, tam si namele!“ A jiskry letí, jak kdy buší, z nich Jíra poroučí svou duši: „Hoj vesele, jen vesele!“ 70
REKRUTI.
Jdou rekruti, hudba spustila, hejsa! šmytcem a plechem – „Už nejsme, děvčata rozmilá, vaši ni jediným dechem!“ A matky na prahu, starosti plaší! „Zda jsou to synové naši?“ Jdou rekruti z města napilí, hejsa! házejí čapkou – „Už nejsme, rodiče rozmilí, vaši ni jedinou kapkou!“ A matky na prahu, starosti plaší: „Zda jsou to synové naši?“ Jdou rekruti bystro, v kuráži, hejsa! veselým chodem – „A kdo se kde na nás odváží, palme, a do srdce bodem!“ A matky na prahu, starosti plaší: „Zda jsou to synové naši?“ Jdou rekruti, vejsknou do všech sil, hejsa! na stranu čapku – „A kdyby to vlastní otec byl, načepím poslední kapku!“ A matky na prahu, starosti plaší: „To nejsou synové naši!“ 71
SVATEBNÍ PÍSEŇ.
Nad řekou skály našedlé, jim měsíc stříbrem polil hlavy, přišel hoch, tváře nabledlé, a v pláč tam vypuk’ usedavý. „Ráno tě vedou k ženichu, já k houslím mám ti krátit cestu –“ udusil pláč a za smíchu v nich hledal píseň pro nevěstu. Hledal, až píseň vynašel, ta byla jeho život celý – bolestná jak ten jeho žel, jak orla žel, tak osamělý. A když se mu zpěv ten vyprýštil, když uslyšel v něm život celý, život i píseň roztříštil, jak skalní orel osamělý. Po skalách kráčí luny svit, a když se k ránu rozednilo, nevěsta nemůž’ pochopit – a přec to všecko pravda bylo.
NA ČÍHANÉ.
Číhají dva loupežníci, mladý starci přes rámě, 72 starce ptá se mladolící: „Na koho dnes číháme?“ „Odloudil mi tvoji matku, a já číhal u lesů, až jsem uzrál na oprátku – tudy půjde od plesu. Ale čeho při tom žel mi, já dřív sebe utratil, zvíře jsem, kus líté šelmy, aniž jsem mu oplatil. Vlk mně v duši vyje děsně, jsme v něj oba zakleti – ouvozem až půjde těsně, per, až duše vyletí.“ Skok, a starci hrdlo změří, dýka v ruce zakmitla: Nač i mne zatáh’ jsi k zvěři?“ Pral, až duše vylítla,vylítla.
ROUHAČ.
Jen nerad o tom povídám; jsem v písmech nesečtený, tak sotva k hrobu dohlídám, na toť za hrobu stěny. 73 Však to jsem slyšel na své uši, jak posmíval se lidské duši. Byl v svaté zemi, na moři, znal města všeho světa, kde jaké z ledu pohoří, i v pouštích trávil leta; když mluvil, poslouchat až milo, a přec prý mu zde přeskočilo. – Nu, znáte kříž ten u pole; tam v bouři chuďas podlí, má sepiaté své mozole a ku Kristu se modlí. On kolem jda, hned slovo zavdá: „Co ty se modlíš, není pravda.“ Pak postavil se u kříže, jal rukou Krista nohu: „Když bůh je nám zde nejblíže, proč nemluvit jak k bohu? Já povím ti, jak bez nesnází se pravda na modlitbu sází. Slyš, bože, v kněží vnadidlo já nezahalím slova, ni v zvonění a v kadidlo, ni v roucha šarlatová, bych poslal ti to v lichém dechu, jak bys byl bohem jenom z plechu. 74 Nemám ni potisknutý list nechutných řečí sladem, jež my, jak neuměl bys číst, ti odříkáme ladem co liché modlení a zpěvy – když srdce nám o ničem neví. Slyš, bože, když se pomodlím zde za bídáka toho, neučiním to s pohodlím, jak ten, kdo slov dá mnoho, ač všichni tvoji zpovědníci ti neřeknou, co on chce říci. Viz, člověk on, k tvé podobě, tvých světel, sluncí brachem, a zkormoucený, ve mdlobě tě líbá tu tvým prachem, a druzí z podob tvých, kde mohou, jak červa přišlápnou jej nohou. Jeť zkroušen, sešlý na duchu, list nalomený, chřadne, a tys tam jako bez sluchu, máš blesky, srdce žádné – hle, čím ti duše nesmrtelná, když v něm již mrtvá, bezúčelná! Čím ti ta duše? Z pramenů tvých světel má svou pýchu, 75 leč stvořiteli samému zdaž není jako k smíchu: kdo z darů tvých jen bídu měří, a přec se modlí, v tebe věří! Co ti ta duše! Nad světy to hrdé svoje dílo když ceníš jen dle žebroty – viz, tu se nezdařilo! Tu leží v slzách, zlopocené, a to že je ti drahocenné? Slyš bože! Snad jsi uvyklý jen mluvě licoměrné, však já jsem blesky proniklý, jak to tvé nebe černé; a hřích-li mluvit pravým steskem, zde stojím, zahlaď mne svým bleskem!“ – Tak skončil, já jak z kamene jsem stál tu, vše to slyše, však chuďas oči znavené vznes’ vlhké, teplé výše, a co kdy vzdechů slzou odlil, prý jakživ tak se nepomodlil. Nu, kdož to ví. Jak povídám, on živ byl léta dlouhá, a od kněží se dovídám, že člověk tím se rouhá; 76 byl moudrý, sečtený až milo, a přec prý mu zde přeskočilo.
V PUSTÝCH LADECH.
V lada pustá, k ulomené hruši bez mízy a listí, bez snětí, sem až dojel, u ní pustil duši, bez druhů a přátel, bez dětí. A kůň zaržál jako zlomen ve dví, kůň, tak sotva potažená kost, pes mu zaštěk’ z tísněného ledví – pes, víc kostra; není toho dost?
NA STRÁŽI.
Přemítal k ránu s klopotem, zač noci té stál životem – klid občanů, jich zlatý sen, a nikdo nebyl vyrušen. Pak naproti tam v okénku též hlídal svoji milenku, a když tam hled svůj obrátil, div stesk mu duši nechvátil. 77 A když noc v den se probírá, kdos její dvéře otvírá, a než ji ještě políbí – ej, namíří-li, nechybí. Vojáčku, cos to učinil, žes na vůdci se provinil? Teď bratří tebe proslaví – tři do srdce, tři do hlavy.
BLUDNÝ JEZDEC.
Pan jezdec večer zabloudil ve velkém, velkém lese; i potká děvče hezounké, to jako pták se nese. „Ty hezké dítě, pověz mi, zda jedu tady k městu?“ „Ne, pane, právě naopak, já ukáži vám cestu.“ On vzal ji k sobě na koně a jedou spolu v lese, a jak ji drží za ruku, ta v ruce mu se třese. Tu cesta srázná, skalnatá, on blíž ji k sobě vine, 78 a než ji s koně sesadil, měl v prsou srdce jiné. Od času toho noc jak noc tam jezdec bloudí k městu: dej, bože, všechněm zbloudilým, jak jemu, najít cestu.
NÁŠ PÍSNIČKÁŘ.
Nad našeho písničkáře neznám reka se zbraní. Bez vojáka, bez císaře lid i zem si podmaní, a co v něm uzrává, v dar co píseň rozdává. Sotva vyjde, starý, mladý už jak pták se pozvedá, svět hned pučí z plna vnady, až nám srdce usedá – bože náš, bože náš, jak když v jaro zavoláš! Jako deštík v prvním máji slovo v duši dopadá, stojíme s ním jako v báji, z duší vonná zahrada – 79 a ten hlas, a ten hlas, ten by z hrobů vzkřísil nás. Květným dechem pravda šumí: sotva srdce poslechne, srdcem každý porozumí, zavejskne si, povzdechne, ve shodě, v neshodě, jak ten pták na svobodě. A co zpívá, v duše skrejši dochová se dlouhých let, to je zákon nejsvětější, každý zná hned nazpaměť – který král, který král tak se v paměť lidu jal? Slovem dobyl všecky brány, bez zrady a bez sporů, že nám duše zotvírány do posledních závorů – který král, který král tak o naše srdce stál? Srdce plné, duše sytá, tu v nás všecko zajásá, jako krále lid ho vítá, zem se v radost otřásá – na zdraví, na zdraví, ať se všude proslaví! 80
BOUŘE.
Ve vsi ticho. Tu se hluku jednou za rok natropí, když hoch dívce podá ruku neb jí rakev přiklopí. Ve vsi klidno. V šeru tenkém klidu ještě přibude, leda že hoch pod okénkem dívce píseň zahude. A tak mírno, jako k svátku, zvonek spouští klekání – – – v tom jak vichr kolem statků letí čtyři huláni. Zastaví se u hospody: „Hejda, pivo, šenkýři!“ Šenkýř smeká v dobré hody – nesa piva pro čtyři. Pán bůh s vámi, co ten čtvrtý? Na kůň svázán provazy, ran má, jak kdy uštván chrty jelen k hrobu dorazí. Hlava k prsům jako zvadlá, ruce v provaz zavity, prsa jako bez dychadla a rty rudě podlity. 81 „Jenom krůpěj podejte mi!“ – Šenkýř znova načepí, hulán džbánek srazí k zemi, až se rozlít’ na střepy. Sousedé se tlačí mnozí – „Co to, probůh, znamená?“ „Ani slova!“ hulán hrozí a sňal píku s ramena. Jeden soused šedovlasý: „Račte, páni, dovolit –“ „Koním chceš-li na ocasy, dám tě ve dví rozpolit!“ Hurá! Zas už větrem letí – „Co as čeká vinníka! Zachraň, bože, našich dětí, až to kosti proniká!“ A zas ve vsi ticho, k svátku, zvonek skončí klekání, a tam hoch jde přes zahrádku na nejsladší číhání.
CIKÁNSKÁ VEČEŘE.
Cikáni k ohni táboří. Hráb’ starý do popele, a řadou mladý hovoří: „Já ukrad’ len a sele.“ 82 Tvář starou úsměv přeletěl: „Kdes nechal sestru Tekli?“ Hoch zarazil se bled a děl: „Tu za mne v pouta vlekli.“ Tvář stará v klid se namahá, zrak jako z jámy hledí – „Za len ji svlékli do naha, teď u rychtáře sedí.“ Žár praská, starý přikládá, len rukou v délku měří, len rychle v šňůru dopřádá: „Teď jez; až po večeři.“ Žár voní, jiskry vyletí a starý v očích pátrá – „Vám sestru nechal v zajetí, kdo chce mít z něho bratra?“ Kol ticho; k jídlu zasedli, dým voní, k vrbám stoupá – cikáni k spaní ulehli, hoch na vrbě se houpá.
MATKA.
Jaký to k návsi hluk a sběh? Dráb, v hrsti dukáty, hlásí: 83 „Náš Martin vojenský je zběh, to pány nelidsky kvasí. Kdo z vás nám vydá ho chvatem, zde dlaň mu posázím zlatem.“ Sto mužů náves obstoupí a tambor na buben tluče: „Než stanné právo nastoupí, kdo skryl jej, vydej ho ruče!“ A voják patrony váží, dům k domu obsadí stráží. Sto jezdců ves kol ohradí a trubač na troubu troubí: „Kde skryt je, kdo jej vyzradí, ves velké uchrání zhouby.“ Sto jezdců s třemenů skokem, ves projdou pátravým krokem. Vše marné; bubny udeří, v tom setník rozkaz dal nový: „Sem s jeho rodnou mateří, ta ví, ta nám o něm poví! – Tu vizte, ruce jak spíná – rci nám: kdes ukryla syna!“ „Váš hněv mne stihne nevinnou, což já vám ubohá zjevím! Mne mučte touto hodinou, já vím: že o synu nevím. 84 Však vědět, kde se vám schová, pak teprv nepovím slova. Nač ruce vázat provazy, nač mne též ukrutně šlehat? Což platí matce rozkazy – když syn má ulicí běhat: jej matka do srdce schová, tam jest – dál nepovím slova!“ Nic naplat, troubí k odchodu, jich bubny zavíří vztekem, dnes vytáhli sem v nehodu, teď v klení plýtvají vděkem. Jen matka, trýzněná všemi, dnes ráj zří po celé zemi.
KRÁLOVSKÝ POSEL.
Koně zpotil Matěj cestou, nese novinu – „Jedu světem za nevěstou, přes vrch, rovinu: král nám vadne, lékař radí paní rekovnou, ta, která se nejlíp vadí, bude královnou.“ 85 Každá hned se staví v líčku jako od medu: „Matějíčku, Matějíčku, já to dovedu.“ Řeči pustí jako v strži, jedna přes druhou.druhou, večer už si Matěj drží hlavu nebohou. Jak když vytáhnou se stavy, mlýn se rozmele, pan mlynář ho nezastaví po tři neděle: řeči tekou, spousty hrozí v okna, do stropu, zvony hučí – bohpomozi, máme potopu! Řeči rostou jako z kvasu, běda člověku, kdo má uši, nezná spásu leda v útěku. Sám pan Matěj k hradu v dáli, přes vrch, roviny: „Pane králi, pane králi, zlé to noviny!“ A tak každé zbyla po něm blahá naděje, uvidí-li krále s koněm, aneb Matěje: 86 že rozhodne v snadném cviku volbu nerovnou – vždyť se cítí po jazyku každá královnou.
HUSAR.
Skočil husar do třemenů, břinknul v ostruhu: „Na noc dej mi koně k senu, ženu v obsluhu.“ Sedlák o ženu je v strachu, sám jde v špižírny – „Račte, víno jako z nachu, maso z udírny.“ Husar vzhůru kníry kroutí, mlaská blažený: „Slyš, sedláku, co mne rmoutí – že jsi bez ženy!“ Sedlák kouká do sklenice, hlas mu v pláč se chvěl: „Mne to rmoutí ještě více, že jsem ovdověl.“ „Sedláku, kdo dobře přijat, hned to v domě znát: 87 ženská jako karafiát šla mi otvírat.“ Sedlák k nebi ruce spíná: „To dnes nespěte, chval každý duch hospodina, vy zde umřete.“ Husar na stůl zatlouk’ pěstí, chlap to od síly: „Slyš, sedláku, tvoje štěstí, jsem-li napilý.“ Ale sedlák svoji vede: „Má to nebožka, komu ta k nám na noc vjede, rána nedočká. Slyšte jen, co takou měrou bylo nezdarů: padlo tu jak pod sekerou pánů, husarů – Ale při vás je snad jiná; kdo se nebojí, za dobrý ho doušek vína nechá v pokoji.“ Vína nosí jako vody – ké to šlehnutí? 88 „Nedej, bože, v samé hody tohle leknutí!“ Husar skočí jako střela – „Při mém spasení, já to viděl, že teď jela kolem stavení!“ Co to dupe divým honem, přes dvůr potřetí? Skok, a husar už i s koněm ze vrat vyletí. Sedlák ženu k srdci vina hladí po líčku – „Chvalme, ženo, hospodina, strouhej mrkvičku!“
PLUKOVNÍ TAMBOR.
K nám vojsko táhne za hluku a před ním tambor od pluku, tvář jako z mračen vousatá, hůl samá záře od zlata. A když ta hůl se zakmitne, jak z mraků blesk kdy vylítne: hned rána v buben udeří a hudba z plna naměří. 89 Hned hudba hřímá stohlasá, že až to srdcem otřásá, že v okna děvčat přispěje, jak když tam kvítí naseje. A jedna ze všech zářivá jak sluníčko se usmívá: to tambor táhne kolem ní a teď dal holí znamení. „Ba věz, můj drahý obrázku, ten cymbál v mém je závazku, s ním flétny tebe pozdraví, že já jdu kolem ve zdraví. Ten buben hřmí ti na počest, že srdce mé tak věrno jest, a hůl má trouby nestaví, až slavně tebe oslaví.“ Dál hřímá hudba v ulice, jak velká zvuků vichřice, ta okna, dvéře otáčí, ta srdce z těla vypáčí. Dál táhne vojsko za zvuku a před ním tambor od pluku, tvář jako z mračen vousatá, hůl samá záře od zlata. 90
ŠOTEK.
Přišel k nám šotek nezbedný, ten dával z konvice pít – „Žertu mám pramen bezedný, jen račte na ochuť vzít!“ Byla to vína taková, kdo pil, vše na sebe řek’. Řekla hned paní sládková: „Náš tambor velký je rek.“ Rychtářka řekla: „V sobotu měl farář tuze mne rád,“ pan kaplan mlask’ si v dobrotu, že dojde na celibát. Ponocný říkal na sebe: když troubí u dvora rád, šafářka kouká do nebe, má rty jak medový slad. Řekla hned každá děvice, kdo sen jí oslazuje, mládenci vzdychli velice a mnohý lamentuje. Řekla též naše paňmáma: „Mám sladkou na polici,“ pan farář lomil rukama: „To patří v zpovědnici!“ 91 Byla to ve vsi upřímnost, kdo nepil, tuze se smál; rychtář jen jde co vážný host: „To nesmím trpěti dál!“ Nad šotkem soud si sestavil, však dříve ochutnal též: „Lidičky, to je kratochvil, mám rohy jako ta věž!“ Po návsi běhal celý den to k dveřím ode dveří: „Lidičky dobří, pojďte ven, sic žena neuvěří!“ – Zašel k nám šotek nezbeda, už mnohý uplynul čas, a dnes-li k nám zajde – přeběda! vše na vlas najde to zas.
VÁVRA MLÁDEK.
Náš pan sládek, slavný doktor, ječmen upraží, ale slavnější je Vávra, ten to rozváží, divy dělá všem všudy, na korbele, na sudy: 92 „Nate, lidé, zapomeňte na trudy!“ Vědra samé moudré hlavy, jaké rozumy! Náves plna pacientů – co on neumí? „Juchej!“ vejskne, zastaví, načepí: „Všem na zdraví!“ a kdo lízne – už se také pozdraví. Ale kdo tam nejdýl prodlí, zmladne na srdci, od sudů pak táhnou domů velcí mudrci. Náves hlavám nestačí, svět je celý jinačí, každý věří, že se země otáčí. Náš pan sládek, slavný doktor, dlouho buď nám živ, až ten jeho Vávra zkusí tento divů div: němým ústa rozváže, chromým tančit rozkáže, pak těm druhým dodá k žízni kuráže! 93
POSTILION.
Nic nad zvuk neznám trubičky, když troubí postilion, že v psaních veze hubičky a každou za milion. Pojď ven, ty zlatá děvečko, pták lépe nedoletí, přilítlo k tobě srdečko – zde mám je pod pečetí. Panenka pečeť rozlomí, jak mák jí zaplane líc – tu milý dává vědomí, že líbá do statisíc. Hned lístek k srdci uloží, a v srdci počne to hřát, jak když se v růže položí a slyší anděle hrát. Ten lístek vezme k noclehu, s ním bude o nebi snít, sny půjdou v tichém úsměvu jak zlatý hvězdiček kmit. Ten lístek vezme do stáří, s ním v mládí doletí zpět, že jeseň zjihne ve tváři a počnou slavíci pět. 94 Ba ještě v smrti přeletí jí na rtech vzpomenutí, že duši slyším vyzněti co sladké vydechnutí. Nic nad zvuk není trubičky, když troubí postilion, a v psaních veze hubičky a každou za milion!
ZLATÁ BABIČKA.
Ta naše stará babička jen od pohádek mladne, ta zabzučí jak včelička a řeč jí na rtech sladne. Až po krk v kožich zapiata, jde ke kamnům a sedne, a hned má všecko ze zlata, jak na sluníčku ve dne. Hrad na vrch zlatý postaví, v něj princezny a prince, šat zlatý dá jim, z hedbáví, a v truhly zlaté mince. Pan král má zlatou korunu, má v očích mnoho spaní, 95 spí v ložnici i na trůnu a nemá rád svou paní. Kol trůnu švarní panici, ti od zlata se lesknou, král zvedá k nebi pravici, má dlouhou chvíli, tesknou. A jedou na hon, do lesa, kde zlatý ptáček bydlí, kam lítne, má svá nebesa, kam sedne, zlatou židli. A jedou z lesa na louku, kde zlatá včelka bzučí, tam kvítky v zlatém klobouku, kde vdýchnou, vůně pučí. A jedou dál až po skály, kde zlatý pramen prýští, kde dívkám zlaté pokály se bílou rosou blýští. Pak les je velká komnata, král vystrojí dvě svatby, a ptáci, včelky ze zlata tam hrajou nové skladby. A když ta hudba zahrála, král pozval na sto dětí, 96 nás babička však pozvala: „Jen pojďte, zlaté smetí.“ Ty naše milá babičko, bůh živ tě mnohá léta, až pozlatíš, jak sluníčko, nám všecky krásy světa! E: lk + lp; 2002 97
Bibliografické údaje

Nakladatel: Vlček, Jaroslav; Laichter, Jan; Malíř, Albert
(K vydání upravil Jaroslav Vlček. Nákladem Jana Laichtera. Tiskl Albert Malíř na Král. Vinohradech.)

Místo: Praha

Vydání: [1. v tomto svazku]

Počet stran: XX+475