POSTILION.

POSTILION.
Nic nad zvuk neznám trubičky, když troubí postilion, že v psaních veze hubičky a každou za milion. Pojď ven, ty zlatá děvečko, pták lépe nedoletí, přilítlo k tobě srdečko – zde mám je pod pečetí. Panenka pečeť rozlomí, jak mák jí zaplane líc – tu milý dává vědomí, že líbá do statisíc. Hned lístek k srdci uloží, a v srdci počne to hřát, jak když se v růže položí a slyší anděle hrát. Ten lístek vezme k noclehu, s ním bude o nebi snít, sny půjdou v tichém úsměvu jak zlatý hvězdiček kmit. Ten lístek vezme do stáří, s ním v mládí doletí zpět, že jeseň zjihne ve tváři a počnou slavíci pět. 94 Ba ještě v smrti přeletí jí na rtech vzpomenutí, že duši slyším vyzněti co sladké vydechnutí. Nic nad zvuk není trubičky, když troubí postilion, a v psaních veze hubičky a každou za milion!