NA MATČINĚ ROVĚ.

NA MATČINĚ ROVĚ.
Zemřela matka v žalu a stesku – matičko drahá, jak se to spí? Neb co je rosa květnému lesku, vláha i rosa zemřela s ní. Ach, měla rosy, měla jí třeba dceruška – růže, poupě i květ, mnoho jí pláče, nedosti chleba, šla tedy s pláčem v daleký svět. 64 Volali na ni mladí i staří: „Pojď, růže, zjasni nebeský hled, utřem ti kapky s kvetoucích tváří, dej nám jich sladký zlíbati med!“ Líbal ji jeden s hlaďounkou lící, líbal jí oko, z červánků ret, a tu se zdálo, co lehko říci, že sňali ráj v hru mladistvých let. A tu se zdálo, lehko co věřit: luna i hvězdy tkaly jim sen, krásný ten svět jich ráj nemoh’ změřit, byl to pln vůně májový den. A tu se zdálo, těžko co bývá: sen jich že nemá probuzení, že dokud růži slavíček zpívá, jaro je věčné, bez znavení. A tu se stalo, jak v té pohádce, že se to všecko rozplynulo, a že co na rtech zulíbal sladce, vzdechů se z nich pak vyřinulo. A tu se stalo, často co bývá: bez rosy růže, pustý byl svět, a co se slzí zoufale skrývá, vyteklo na tvář z pramene běd. 65 A kde si lehla, bez klidu spala, a kde se kryla, hrozný byl krov, – bloudila světem, hledala, štkala, až našla matku a její rov. A na rov klesla schýlená růže – „Matičko drahá, poslyš můj žal, srdce by ztichlo, ale nemůže, žádná tu kapka, hrozný tu pal!“ A co nenašla v celičkém světě – matičky rov jak poduška změk’, kapala rosa jak v teplém letě, a noci spánek do očí tek’. A černým stínům zamknuty brány – zamklo je k matce povzdechnutí, matčiny prsty zavřely rány – ach, kdo by přál jí procitnutí?